Kdybych na knihu “Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi” od Tomáše Morávka psala tradiční recenzi, napsala bych, že se se hezky a rychle čte, nemohla jsem ji odložit a "zhltla" za jedno odpoledne. Skládá se z delších kapitol, které popisují zkušenosti autora, a kratších kapitol, které poskytují základní vysvětlení, co jsou to zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP), proč se tam děti dostávají, co je to Klokánek a další stručnou teorii k výchově dětí.

Autor knihy, Tomáš Morávek je vychovatel s bohatou praxi v různých zařízeních pro děti a ředitel organizace (Ne)ohrožené děti, z.ú., který se k práci s dětmi dostal skoro náhodou. „Skoro“, protože náhody neexistuji, že jo. Kdysi se Tomáš Morávek živil herectvím a moderováním a na jeden z festivalů byly pozvány děti z Klokánků. Tehdy ani nevěděl, co ty Klokánky jsou, ale potkal jednu holčičku právě z Klokánku, které slíbil, že tam za ni přijde. Tímto příběhem začíná i kniha, plná autentického vyprávění, emocí a upřímnosti. Snad jediná věc, kterou bych mohla vytknout, je zmínka odměn a trestů v kapitole o výchovných postupech.

Tuhle knihu bych neviděla jako přesný návod na to, jak pracovat s dětmi, ale spíše jako inspiraci k samotnému postoji dospělého ve vztahu s dítětem. Autor má nádhernou intuici, která mu umožňuje být „citlivý a zároveň pevný“. Na vlastním příkladě (a ne bez sebekritiky) autor ukazuje, co znamená motto „Silnější vždy chrání slabšího“. Je to kniha-inspirace jak být zodpovědnou pečující alfou, o kterou se děti mohou opřít, které mohou věřit. Bohužel se alfa instinktu nemůžeme naučit, můžeme ho jen vyhledat uvnitř… Ale knihy, filmy a příběhy pomáhají alespoň představit si, jak je to, být alfou nebo být v péči alfy. Když tu mluvím o alfě, mám na myslí nejen dominanci, ale vřelou péči, zodpovědnost a samozřejmě vedení a proaktivní tvorbu vztahu ze strany dospělého. Pečující alfa rozumí opravdovým potřebám dítěte a je odpovědi na ně. A tahle kniha to krásně znázorňuje a hezky doplní náš seznam zdrojů k tématu.

Ačkoliv podnadpis zní Příběhy z ústavní péče, nejedná se pouze o takové. Tomáš Morávek se rozhodl čtenáře zasvětit nejen do smutných situací, které sám zažil, ale rozšířit povědomí o tom, co tyto instituce nabízí a s jakými dětmi pracují.

Co přiláká na první pohled, je právě expresivní název. Jestli chcete slyšet vysvětlení, můžete si pustit Hovory o duši z kanálu Život za zdí, ve kterém Tomáš Morávek promluvil o své publikaci, vydané u nakladatelství Portál. Jedná se o poměrně dlouhý poslech, který ovšem stojí za to, a předpokládám, že poté zatoužíte si knížku přečíst. Pokud jste tak již učinili, alespoň blíže poznáte spisovatele a jeho názory, které jsou obdivuhodné a měly by být všudypřítomné.

Počin je krátký, čítá sto dvacet šest stran. Dělí se na ústřední vypravování, ve kterých Morávek odkrývá své zážitky, a podstatná fakta, díky nimž čtenářům přibližuje ústavní péči i děti, jež se v ní ocitnou. Dozvíte se tak kupříkladu o postoji Pace, o němž jste možná již slyšeli, nebo projevech syndromu CAN, jenž se týká týraných.

Už v úvodu poznáte, že Morávek má velmi lidský způsob vyprávění, působí upřímně a zaujme. Díky čtivosti by se knížka mohla číst snadno, ale s ohledem na téma je hůře stravitelná, často se můžete zamýšlet a polemizovat či přímo soucítit a litovat osudy, které si nikdo ze zúčastněných nezasloužil.

Morávek sám vysvětluje poněkud výrazný a nečekaný název. Nejedná se o touhu šokovat, ale vymanit se z množství obdobných titulů, které však námět zobrazují spíše z odborného pohledu, zatímco autor vás zavádí rovnou do niter problémů a ukazuje jednotlivé příběhy. O to živější a působivější čtivo je. Určitě ve vás zanechá hluboké, a předpokládám i trvalé, názory a emoce.

Nečekejte, že se spisovatel rozhodl nějak cíleně šokovat. Naopak vás uvádí do skutečných případů, ve kterých samozřejmě změnil jména. Podle všeho se ovšem rozhodl otevřeně hovořit o tom, co za více než devět let praxe v různých zařízeních prožil.

Publikace ukazuje velmi smutná fakta nejen o dětech, ale i o dospělých. A též skutečnost, že někteří nechtějí obětovat vlastní pohodlí, aby pomohli druhému, přestože je to v popisu jejich práce. Stejně tak je poznat, že podíl viny nese též nefunkční systém, který nedbá na potřeby dětí, ale spíš na to, aby bylo vše rychle vyřešeno. Mnoho nevinných dítek, které potřebovaly pomoc, se nedočkalo šťastného konce, což je prostě tristní a nemělo by se to nikdy stávat.

Myslím, že tento titul od Tomáše Morávka otevře oči i rodičům, kteří by si měli uvědomit, jaké mají štěstí, že mohou milovat a vychovávat vlastní ratolesti. Třeba naleznou i pár rad, jak být vůči nim trpělivější. Jak jim naslouchat a jednat v případě, že se chovají tím či oním způsobem. Morávek má obdivuhodný a vysoce citlivý smysl pro jednání s dětmi, kdežto k dospělým umí být hrubý a neurvalý. Možná tím spíš s ním budete sympatizovat, protože z knihy vyznívá, že se jedná o člověka, na něhož se naši nejmenší mohou spolehnout.

Obrovským kladem je, že z textu čiší psychologie. Autor dokáže pracovat s dětskou myslí, vše snadno představí, takže před sebou máte jasný obraz toho, co chlapec či dívka prožívá, co vnímá a cítí, jakým způsobem s ním bylo nakládáno, jak by se mělo dále jednat… Zkrátka je to skutečně silné dílo, které z malé části odhaluje nejen smýšlení chráněnců, kteří potřebují pomoc, ale i pečovatelů. Především však vyčtete, jaký je sám Tomáš Morávek a budete jej obdivovat. Protože cesta, kterou se vydal, je neskutečně těžká a kdokoliv jiný už by to nejspíš vzdal, avšak on nadále pomáhá dětem. A to skutečně, protože jak vysvětluje, nic není černobílé ani v ústavní péči.

Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi je publikace, kterou nelze snadno popsat. Skrývá v sobě tolik smutných a nešťastných osudů, až ji možná obrečíte jako já a budete si přát ty maličké obejmout a zachránit. Pokud jste rodiče, kteří na své potomky nedají dopustit, pak to pro vás bude velmi těžké. Zároveň si však myslím, že tohle je onen typ knížky, která by měla být povinně předložena každému z nás. Představuje tabuizované téma opravdově, nabízí možnost porozumění a změny, které začínají v nás samých.

Na poslední straně se nachází medailonek, ve kterém se dočtete, že Tomáš Morávek měl původně v úmyslu živit se jako herec a moderátor, nějaký čas to dokonce dělal. Dočtete se, jak se z něj stal vychovatel, neopomněl nic. Momentálně je nejen vychovatelem v různých zařízeních, ale i ředitelem organizace (Ne)ohrožené děti, z. ú. Nemá vystudované jen vychovatelství, ale též řadu výcviků, jež mu pomáhají pracovat s dětskými klienty. Jak jsem informovala, má více než devět let praxe, které mu nejspíš nikdo nezávidí, ale můžeme mu za ně děkovat, protože jistě pomohl mnoha a mnoha dětem.

Napsat recenzi pro mě bylo obtížné. Přiznám se, že jakožto maminka dvou drobků jsem jednotlivé osudy obrečela a přála bych si, aby všechny měly šťastné konce, ale nemají. Osobnost Tomáše Morávka vyčnívá z celého čtení a nedá se jinak než ho obdivovat. Pokud je všechno skutečně tak, jak tvrdí, je opravdovým hrdinou. Nebojí se postavit za děti, je mu jedno, jak ho budou vnímat jiní. A tak to má za mě být. Hodně jsem se ztotožnila s jeho názory, souhlasila jsem s ním, a dokonce mi pomohl zkusit na vlastní potomky nahlížet trochu jinak a zas mít o něco víc trpělivosti, protože jak sám říká, bezpodmínečná láska jim pomáhá vše překonat a činí z nich silné lidi. Velmi ráda bych si od spisovatele přečetla i jiné knížky, i když to asi bude bolet. Všechny ty vady v systému, vychovatelé, kteří dávají přednost sami sobě… Všechno by mohlo být pro mnoho dětí jiné, šťastné, kdyby bylo více takových, jako je právě Tomáš Morávek…

Závěrečné hodnocení: 100 %

Kniha vhodná pro všechny, jen citlivky, lidé neotupělí díváním se na televizi, se musí připravit, že možná je příběhy dojmou, budou brečet apod. Kniha je útlá, výživná. Příběhy ze života jsou prokládány teorií, výňatky ze zákona. Vše psáno stručně, ale přitom dostatečně výstižně. Je možné, že i tak vám čtení bude trvat déle a budete muset vydýchat jednotlivé příběhy. Zvláště pokud si budete uvědomovat, že to nejsou pohádky, spíše horory, ale něco, co se skutečně stalo, děje. Nemusíte souhlasit s názory autora, s některými nesouhlasím, i když je chápu, ale prostě ty příběhy jsou samopopisné. Dovolím si ukázku, kterou lze rozebírat z mnoha úhlů: „Nechci, aby byl na mě naštvaný, tak jsem mu řekl, že jste mu lhali vy. Že nejde do děcáku, ale že si ho zítra opravdu vezmu domů. Doprdele, vždyť má zítra narozeniny [8 let], co bych to byl za tátu, kdybych mu to řekl. Ale až si všechno zabalí, tak mu to nějak vysvětlete, že jsem se třeba spletl, nebo že jsem to nevěděl, nebo že jsem to nechtěl, ale že jste to takhle rozhodli za mě. Díky.“