Přirovnávání Pátého evangelia ke knihám D. Browna je docela přirozené. Jedná se totiž o podobnou tematiku, která se v literatuře až tak často neobjevuje. Spojuje křesťanskou historii se současností a koření ji detektivní zápletkou. Jenže...

... D. Brown umí příběhu napětí dodat mnohem lépe. Páté evangelium Iana Caldwella má téměř 500 stran - 500 stran těžkotonážního textu, který se nečte snadno a který je v mnohých pasážích nezajímavý, natož pak aby byl napínavý. Začíst se, aby se od knihy nedalo odtrhnout, je náročné... anebo nemožné.

Nechci tvrdit, že by si kniha nemohla najít svoje čtenáře, ale nemyslím si, že by byla záležitostí masového úspěchu.

Hlavní zápletkou je násilná smrt Uga Nogary - autora výstavy, která se má konat ve Vatikánu. Bratři Andreouovi, kteří mu s organizací pomáhali, jsou do pátrání vtažení. Navíc se otevírá historie několika náboženských symbolů, jako například jednoho z nejstarších kodexů Diatessaronu a Turínského plátna, do něhož mělo být zabaleno Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže. A právě tohle je na knize nejpoutavější. Občas jsem při čtení dokonce zagooglila, abych viděla, jak daný symbol vypadá. Je skvělé, že autor vychází ze skutečnosti. Vy si pak můžete klást spoustu otázek, které jsou dodnes zodpovězeny jen napůl nebo vůbec.

Co rozhodně musím vypíchnout, je obálka, která má opravdu nádherné zpracování. Tím spíš mě ale napadá, jestli by si nezasloužila pevnou vazbu.

Dlouho se mi nedostal do rukou nějaký pořádný konspirační román. Bez mučení přiznávám, že i já jsem kdysi dávno propadla románům Dana Browna a hltala je jako nenasytná knihožroutka. S Danem mám ovšem ten problém, že jeho romány měly sestupnou tendenci. Kluk si to u mě rozházel přehršlí akčních scén, jejichž nesmyslnost vám hrozila ne pouhým zataháním za vlasy, ale rovnou rozmlácením hlavy o zeď. A teď tu máme Páté evangelium, honosící se prohlášením, že si nezadá nejen s Danem Brownem, ale ani se samotným Umbertem Ecem. Dobře, pane Caldwelli, chcete konkurovat Jménu růže? Tak se ukažte!

Začátek máme tak trošku jako v Šifře, jen tentokrát nalezneme mrtvolu v zahradách papežského paláce Castel Gandolfo. Nebožtík byl za svého života znám jako Ugo Nogara a to poslední, čemu se na tomto světě věnoval, byla intenzivní příprava ohromující výstavy, jejímž středobodem nemělo být nic menšího než slavné Turínské plátno. Autoportrét samotného Ježíše. A v srdci toho všeho jediná palčivá otázka. Je plátno pravé?

Hlavními hrdiny jsou netypicky dva bratři, oba kněží, každý však v jiném „týmu“. Alex Andreau je pravoslavný kněží, zatímco Simon spadá pod římskokatolickou církev. A je to právě Simon, který je jako první u nálezu mrtvého těla. Tímto bychom tedy mohli roztočit konspirační kolotoč.

Církev nabízí nespočet možností a příležitostí pro nejneuvěřitelnější výklady a je tak vděčným tématem k nikdy nekončícím dohadům. Není proto divu, že se i z mála dá vykřesat poměrně slušný materiál a z něj poté minimálně zajímavý příběh k zamyšlení. Protentokrát nás pátrání zavede do podzemí vatikánské knihovny, ukrývající doslova stohy starých kodexů. Mezi nimi se nalezne i taková rarita, jako je rukopis Diatessaronu – pátého evangelia. Pozůstatek z dob, kdy se předci snažili spojit všechna čtyři evangelia v jedno jediné. A jak se zdá, ukrývá tento znovuobjevený poklad důkaz o pravosti samotného Turínského plátna.

Dobře, toliko k zápletce a příběhu jako takovému, pojďme teď knihu malinko rozpitvat.

Akce ve stylu Dana Browna? Ale kdeže. Leda byste si představili Dana pod těžkou dávkou sedativ. Nečekejte žádné zběsilé létání z místa na místo s nějakou šílenou sektou v zádech. Páté evangelium v tomto ohledu působí o poznání sofistikovaněji a kultivovaněji. Vlastně se nehnete z Vatikánu.

Erudovanost ve stylu Umberta Eca? Upřímně? Tady se dotahujeme o poznání více, pořád to ovšem úplně nestačí. Ale! Ian Caldwell si látku nastudoval opravdu důkladně, příběh má hlavu a patu, jednotlivá fakta jsou důstojně podepřena a všechno je to dávkováno s citem, aniž byste se časem začali topit v moři suchopárného výkladu církevních dějin a reálií. Ale na Jméno růže mi nesahejte, to tedy opravdu ne.

Pokud tedy čekáte honbu za křesťanskými relikviemi ve stylu Indiana Jonese, nechte bič a klobouk odpočívat ve skříni. Tentokrát je nebudete potřebovat. Na druhou stranu můžete nechat ladem ležet i Bibli, příběh si zvládnete užít i bez její pomoci. Páté evangelium si jde svou cestou. Možná je méně senzační, méně bombastické a zřejmě nerozdmýchá tolik vášní, jako to bylo v případě Šifry, na druhou stranu má rozhodně co nabídnout a je dobrou volbou pro ty, kteří se u čtení i rádi zamyslí, aniž by si ovšem odpálili polovinu mozkových buněk.

Ve Vatikánu se má zanedlouho konat výstava, která by měla údajně odhalit něco nového a něco šokujícího o Turínském plátnu. Jenže pár dní před jejím začátkem, je muž, který ji má celou na svědomí, Ugolino Nogara, zabit.

Dva bratři, kteří s ním na výstavě úzce spolupracovali, jsou vtaženi do rozplétání této záhadné události a do spousty soudních procesů. Protože to, co se zprvu jeví jako úplně jednoznačný případ, přeroste nakonec v něco úplně jiného.

Zprvu mi přišlo trochu zvláštní a upřímně mě to i trochu vyděsilo, že příběh vlastně vypráví kněz a že se vše odehrává ve Vatikánu. Tuhle náboženskou tématiku moc nemusím, ale jak jsem se propracovávala dál a dál, zjistila jsem, že mi to vlastně vůbec nevadí. Že s názory a myšlenkami hlavní postavy souhlasím a rozumím jim. A i přesto, že je v knize často citována Bible, nenudily mě tyto pasáže, ba naopak jsem se naučila i něco, co jsme ve škole neprobírali.

Tím se taky dostáváme k tomu, že Páté evangelium zprvu hodně připomíná knihy Dana Browna. Vidíme tu klasický koncept jakéhosi záhadného předmětu, který je obestřen tajemstvími a kterým se hlavní postava snaží přijít na kloub. Řekla bych ale, že tady veškeré podobenství končí. Z tajemného vypravování se totiž pomalu stává detektivní pátrání po vrahovi a nějaké to hledání jde stranou. Také je pravidlem, že Dan Brown své knihy pravidelně zasazuje do několika zemí, kdežto tady za celých pět set stran téměř nevytáhneme paty z Vatikánu. Rozdílný je také autorův pohled na náboženství. Zatímco Brown na něj pohlíží sice s respektem, ale z poněkud nezaujatého pohledu laika, který vše bere jen jako historická fakta a zajímavosti, Caldwell nám dává možnost nahlédnout přímo do samého srdce církve a to z pohledu kněze, který ve Vatikánu žije a má k relikvii víceméně osobní vztah.

Na světě existují dva typy knih. Od dob Gutenberga stihl masový knihtisk zplodit miliony a miliony tištěných svazků, které málem vyhladily onen starší druh - rukopisy. Nevzdělaný renesanční obchodník s tiskárnou dokázal vychrlit deset knih rychleji, než stihl tým vzdělaných mnichů ručně vyrobit jedinou stránku rukopisu. S ohledem na to, jak málo rukopisů bylo vytvořeno a jak špatně se s nimi po staletí zacházelo, je zázrak, že se vůbec nějaké zachovaly. Ale vynález knihy měl od svého prvopočátku mocného spojence: vždy tu byla křesťanská církev, která knihy produkovala, a papež v Římě, který je shromažďoval. Ze všech velkých knihoven lidské historie zůstala už jen jedna. A já jsem s milostí Boží právě vstoupil přímo do jejího srdce. (s. 95)

(Na téhle ukázce je krásně vidět podobenství a zároveň rozdíl mezi knihami Dana Browna a Pátým evangeliem. Najdete zde nadšení pro tajemno a zároveň odlišné (náboženské) pojetí situace a toho, co objevili.)

Příběh je nicméně podán velmi poutavě až na občasné až příliš zdlouhavé soudní procesy. Důležité je, že každá další kapitola nabízí něco jiného. Ať už je to jen odlišný pohled na věc, který čtenáře nutí přehodnocovat názory, nebo zvrat, který mění úplně vše. A obzvlášť na konci je těchto překvapení požehnaně.

Prostě je to ten typ příběhu, u kterého jste na sebe pyšní, jak jste na vše přišli dřív než hlavní postava a vzápětí zjistíte, že pravda byla na míle daleko. Jednoduše řečeno něco, co má potenciál.