Světlo z Pauliny, podmanivý povídkový cyklus, v němž se prolínají osudy postav napříč časem, prostorem i sny, představuje Jana Štiftera opět jako zdatného spisovatele kratších prozaických útvarů, které čtenáři navzdory rozsahu zůstanou dlouho ležet na mysli. Ač se i zde zaobírá prázdnými budovami a vesnicemi (vzpomeňme na věty ze stejnojmenné povídky „Světlo z Pauliny“: „Hranice, kdysi tvořená jazykem, tu pořád je. Sudety stále existují“), posunuje se též blíže ke zkoumání lidské samoty (např. v povídkách „Andrlíkovec" či „Dvakákáčko“), jež zůstává napříč generacemi stejně tíživá. Z celé knihy však jasně vystupují provázaná témata dětí, dětství a rodičovství, které Štifter nahlíží s něhou, touhou, melancholií, ale i zodpovědností. Rozmanitost Štifterova stylu se pak nejlépe ukazuje v propracovaných postavách, které nám někdy připomenou osamělé protagonisty Balabánových povídek, jindy zase Sebaldovy melancholické vykořeněnce či Barnesovy postarší hrdiny připravené čelit konečně minulosti.