O arteterapii lze hovořit v užším slova smyslu, kdy jde o terapeutickou techniku využívající různé techniky výtvarné tvorby (malbu, koláže, práci s keramikou apod.), anebo v širším slova smyslu, kdy zastřešuje všemožné druhy léčby nejrůznějšími podobami umění: hudnou (muzikoterapie), divadlem (dramaterapie), poezií, prózou, výtvarným uměním (arteterapie v užším slova smyslu), tancem (tanečně-pohybová terapie) apod. Jako zastřešující pojem se také užívá umělecká terapie nebo expresivní terapie.

V každém případě, jak je patrné již z názvu, jde o metoda (resp. metody), která využívá uměleckého projevu jako hlavního prostředku k poznání a případně ovlivnění klientovy psychiky a mezilidských vztahů. Arteterapie využívá umění jako prostředek k osobnímu vyjádření v rámci komunikace, spíše než aby se snažila o esteticky uspokojivé výsledné produkty, posuzované vnějšími měřítky. Umělecká tvorba je v rámci terapeutického procesu využívána jako prostředek komunikace, umělecké projevy a prožitky klienta mohou sloužit jako materiál pro další psychoterapeutické zpracování i jako součást samotné léčby. Arteterapii lze rovněž dělit na receptivní terapii, kdy umění na klienta působí, aniž by on sám aktivně tvořil, a produktivní terapii, kdy klient sám aktivně tvoří. 

Souvisejícím oborem pak je artefiletika: v tomto případě jde především o pedagogickým směr, který se snaží využívat umění k celkovému osobnímu rozvoji, je nástrojem, jak se učit porozumět světu a lidem ve vztahu k sobě samému. Artefiletika se tedy nesnaží hledat a léči psychické obtíže, nýbrž směřuje k sebeaktualizaci, rozvoji pozitivních osobnostních vlastností, a zejména k rozvoji tvořivosti. Typickými prostory pro uplatnění artefiletiky jsou (či by měly být) hudební či výtvarná výchova ve školách.