Je rozumné stanovovat si štěstí jako cíl svého života? O jakou podobu štěstí bychom případně měli usilovat? Psychiatr Dirk de Wachter se odvážně snaží tyto otázky zodpovědět. Ve své knize Umění být nešťastný (Portál, 2021) přichází s nenadálou výzvou: nebojme se neštěstí, neboť skrze něj můžeme dosáhnout pravého štěstí.

Kniha Umění být nešťastný od 63letého belgického psychiatra a psychoterapeuta Dirka de Wachtera nabízí volné úvahy spojené s tématem štěstí a smutku. Úvodem autor reflektuje zkušenost s pandemií covidu a ukazuje, co jsme si díky ní mohli připomenout. Totiž že fyzická blízkost nás činí opravdu šťastnými.

Jemně tím již na první stránce nastiňuje, co chce čtenářům především vnuknout: za žádných okolností se nevyhýbejte druhým, naopak s nimi cíleně travte svůj čas a sdílejte s nimi svůj život. Wachter se neustále navrací k témuž – prostému, leč důležitému významu důvěrnosti, lidského kontaktu.

Jak vysvětlit název knihy? Umění být nešťastný se dá lapidárně opsat slovy starořeckého Biáse z Priény, jehož sám Wachter cituje: „Nešťastný je ten, kdo nedokáže snášet neštěstí.“ Máme se proto naučit být alespoň čas od času nešťastnými. Neštěstí totiž - stejně jako štěstí - nemáme plně ve svých rukou, jak se nám mnohdy společnost snaží vsugerovat.

Už proto je třeba smíření, přinejmenším se sebou samým. Smutek obohacuje, neznamená a priori neúspěch. Neštěstím přitom autor míní absenci sebestředného štěstí a existenci pocitu nedostatku. Takový stav vytváří důvod k blízkosti, otevření se a odevzdání bližnímu. Právě díky tomu lze skrze dané neštěstí nalézt skutečné štěstí.

Wachter se projevuje jako veliký kritik dnešní doby, třebaže své soudy v knize mírní. Poukazuje na záměnu štěstí se smyslem života. Častokrát dnes štěstí považujeme za nejvyšší dobro, přestože pro to nejsou závažné důvody. Zištně usilujeme o štěstí, snažíme se je počítat a porovnávat s ostatními. Autor však varuje před rozšiřujícím se uzurpujícím a egoistickým štěstím, při němž bez ohledu na ostatní prahneme po svých cílech a neohlížíme se na škodu, již působíme druhým.

Bezohledné hnaní se za vlastním štěstím roste společně s vytrácením lidské intimity. Svět je ve stavu, v němž se kontakt mnohdy stává omezeným či přímo nežádoucím. Wachter poukazuje na falešnou blízkost na sociálních sítích a též na pokřivené vžité normy (např. zákaz tělesné blízkosti vychovatele a dítěte v belgických mateřských školách).

S obdivuhodnou lehkostí ve svých úvahách uchopuje velká jména filozofie, Heideggera, Sartra či Levinase, začleňuje je do svých myšlenek a podpírá jejich výroky své postoje. Textem prostupuje zvláště poslední zmíněný, svým apelem na soucitné otevření druhému, sdílení i naslouchání. Ovšem Wachter nezůstává jen u Levinase, přidává také vlastní zkušenosti psychiatra.

Vede nás k myšlence, že paradoxně právě a pouze díky citlivosti k druhým a světu nalézáme trvalou podobu štěstí. I proto může být zarážející název knihy. Jejím ústředním poselstvím totiž rozhodně není umění, jak se stát nešťastným, nýbrž naopak jak dosáhnout pravého štěstí. Autor sám se v závěru zamýšlí nad tím, zda by kniha neměla nakonec nést název Umění být šťastný.

Nejeden kritický hlas zazněl k rozvláčnosti textu. Nicméně ačkoli kniha může působit repetitivně, přijde mi, že autor sleduje otázku (ne)štěstí vždy z trochu jiné perspektivy, schopné znovu a jinak oslovit čtenáře a vést ho k podnětnému zamyšlení.

Wachter přiléhavě upozorňuje na nedostatek sdílení neštěstí s druhými. V tom má zajisté pravdu, jenže není potřeba dodat, že se v dnešním světě rovněž málo sdílíme s naším štěstím? Není tomu tak, že čím opravdovější a hlubší štěstí pociťujeme, tím méně jej umíme sdílet? Neštěstí se sděluje obtížně.

Autor poukazuje na skutečnost, že v minulosti jedince k přirozenému sdílení vedly spletité sítě různorodých společenství, kupříkladu přiléhající k místnímu kostelu, přičemž dnes je často naší náhradou umění, jež se mnohým stalo smyslem života. Doopravdy je tomu však tak? Nevedl by naopak skutečně větší zájem o kvalitní umění k větší spokojenosti a opravdovějšímu štěstí?

Vlivem Wachterovy psychiatrické profese dochází místy ke zúženému pohledu, když například ostře kritizuje osamocení. Zdá se ovšem, že zevšeobecňuje a nerozlišuje mezi vykořeněnou osamoceností, způsobující smutek a deprese, a samotou, jež může naopak léčit a rozvíjet.

Nehledě na dílčí nedostatky je pro mne však Umění být nešťastný objevným dílem. Svou průzračností a lehkostí se hodí k odpolední kávě, přitom současně nabízí neotřelé náhledy na skutečnost i hluboké poučení.

Dnešní doba příliš nenahrává klidu a bezstarostnosti. Lidé pod tíhou rozděleného světa a válečných událostí podléhají častěji smutku, lítosti a soucitu. Jak s nimi nakládat, jak objevovat a chránit štěstí a nalézat pravý smysl života, o tom píše belgický psychiatr a terapeut Dirk de Wachter ve své poslední knize Umění být nešťastný (Inspirující pohled na štěstí a smysl života). Nakladatelství Portál, Praha 2021. Přeložila Milena Nováková.

Mírně zavádějící titul, působivými ilustracemi vyvedené knihy, ve svátečním grafickém zpracování, nenaučí žádného čtenáře umění lehce snášet neštěstí a duševní zranění, které ho potkávají v životě. Ani cesta k opravdovému štěstí nebude snadná. Zejména v dnešní „přehřáté době a chladnější společnosti“, kdy se často stává neúnavným cílem životního směřování. Zkušený autor Dirk de Wachter nemíní „objevovat“, ani zachraňovat svět, ale chce mu jen více porozumět. A „smutným“ lidem navracet přirozenou touhu nežít s osamělostí, bez dotyku lidského pohlazení. Hodně spoléhá na sílu rodiny a učitele. „Všechno začíná dobrou komunikací v rodině. (…) Učitelé jsou velmi důležití, ale není jejich úkolem, aby děti vychovávali.“

V první části knihy se autor zamýšlí nad podstatou lidského štěstí. Nechce je chápat jako vynucený a obtížný výstup na Mount Everest. Jako úspěch. Větší umění je snášet smutek a neštěstí. Nebýt sám a ztratit pouta blízkých. „Nejste nemocní, když jste nešťastní. Být nešťastný je součást života.“ Smutek je podle něho normální a patří k přirozenosti života. Autor opírá své citlivě sestavované, lidsky spřízněné obrazy o nespočet citátů a nosných myšlenek významných osobností. O své každodenní zkušenosti ze soukromé klinické praxe. O naději, že „vedle slov léčí ticho“, že „neštěstí nás dělá šťastným“. Že odcizení a osamělost souvisí s naší vnitřní citlivostí. Pomáhá nám rozpoznávat zázemí lidského vnímání světa. Ani na okamžik nezapomíná na pomoc potřebným. Zmiňuje uprchlíky před válkou a naši záchrannou snahu pomáhat jim vracet smysl života. V obyčejnosti, kráse a lidské vzájemné podpoře.

V závěru knihy nabízí Dirk de Wachter vyznání určené nejen svým čtenářům. „Je etickou povinností šťastného člověka, který pochází z teplého hnízda, má rád pozornost a má se dobře - jako já -, aby viděl problémy světa a něco s nimi dělal.“ Je to příznačný aktuální vzkaz nejen pedagogům, kteří by měli probouzet v dětech pravý smysl lidského bytí a lásku k životu.

Kniha belgického psychiatra Dirka de Wachtera je příjemné a inspirativní čtení. Její krása spočívá v moudrosti, laskavosti a nadčasovosti myšlenek, které autor čtenáři „vypráví“. Dirk de Wachter nabízí svůj pohled na otázky, zda vůbec lze v současné době žít šťastný a smysluplný život a jak to udělat. Otázky, které v dnešní době doléhají snad na každého z nás.

Autor se v knize sestávající z tří částí (Štěstí? Neštěstí? Smysl…) zamýšlí nad tím, co dělá člověka skutečně šťastným, čemu vlastně říkáme štěstí a jak si poradit se stavem, kdy se cítíme být nešťastnými. Proč bývá člověk v honbě za tím, čemu říká „štěstí“ vlastně docela často nešťastný? Jak si s pocitem neštěstí poradit? Proč se štěstí zdá být někdy nedosažitelné? Jak si poradit s problémy, které na nás doléhají, ale cítíme se proti nim být bezmocní?

Přemýšlím, jak tedy na to, když zazvoní telefon.

Moje malá neteř se mě ptá, co teď právě dělám. „Čtu knihu,“ řekla jsem jí. „A o čem ta kniha je?“ zeptala se. „O tom, kdy je člověk opravdu šťastný a jak si poradit, když jsem nešťastná,“ odpověděla jsem. Podle delší pauzy jsem poznala, že se na druhém konci trochu zarazila a pak se zeptala: „A jak se to má dělat, abych byla šťastná?“

Když chceš být šťastná, dělej to, co děláš ráda. Můžou to být úplně obyčejné věci jako venčení pejska, sázení kytek s mámou na zahradě. To, co děláš ráda, určitě dobře víš. Nemusí to být vůbec nic mimořádného. Dělej, co tě baví a to je velký krok ke štěstí.

Nemusíš se snažit být jako někdo jiný. Někteří lidé si myslí, že štěstí spočívá v tom, že budou hodně úspěšní nebo krásní, že budou dělat něco, co jiní nedokážou. Vytvoří si neskutečný svět. Ženou se za představou štěstí a zapomněli, co to štěstí vlastně je. Nakonec dělají i věci, které jim ani radost nepřináší a dělají je jen proto, aby byli „šťastnější“ než ti ostatní a nakonec se cítí dost opuštění.

O svoje štěstí i trápení se rozděl s ostatními. Nebuď s nimi sama. Když se rozdělíš o štěstí, budeš ho cítit najednou víc. A když se rozdělíš o trápení, bude mnohem menší.

Zajímej se o své blízké a kamarády a snaž se být s nimi i ve chvílích, kdy nejsou úplně šťastní. Každý z nás je někdy smutný nebo se trápí. To je normální, ale tvoje přítomnost lidem pomáhá. A jejich přítomnost zase pomáhá tobě.

Když tě trápí věci, proti kterým si připadáš bezmocná, zkus udělat něco, co ti připadá dobré, klidně to může být něco malého. Když někde pokácejí kus lesa a tebe to bolí, zasaď třeba na zahradě nový stromek.

Když se cítíš nešťastná, nech tomu pocitu čas. Nezaháněj ho hned pryč a řekni o tom těm, kterým důvěřuješ, třeba mámě a tátovi. Nešťastný pocit se postupně začne rozplývat a možná zmizí úplně. A až to místo přestane bolet, zase se zaplní štěstím. Kniha, co čtu, říká, že abychom mohli být šťastní, musíme být občas i trochu nešťastní.

A taky vím, že se staráš o svého psího kamaráda a to je skvělé – když pečujeme o druhé, přináší nám to radost a pocit štěstí.

Celou dobu pozorně naslouchala. „Není to nic složitého, dává ti to smysl?“ zeptala jsem se nakonec. „Docela jo, to je hezká knížka,“ odpověděla s lehkostí a spokojeně, jako by to všechno už dávno věděla a byla ráda, že to není nic, co by ještě neuměla.

Napadlo mě, že ty nejhlubší pravdy bývají skutečně jednoduché a že je v sobě nosíme, jen někdy dost hluboko ukryté, a z různých důvodů, „pod tíhou světa“ na ně zapomínáme. Že někdy musíme urazit i dlouhou cestu, abychom je znovu objevili, abychom si je uvědomili. A někdy pomůže i malá smysluplná knížka. Byla jsem vlastně ráda, že mě neteř vytrhla z přemýšlení, protože jsme v té chvíli byly spolu a ona mi pomohla ty nejdůležitější myšlenky Dirka de Wachtera převést do vlastních slov.