V jaké době a společnosti se nacházíme? Tuto složitou otázku se snaží rozklíčovat ve své knize Hraniční doba Dirk de Wachter. Již z názvu je patrné, že stav současného světa považuje za přelomový a poukazuje na jeho četné hluboké problémy, avšak nepřichází s přesvědčivými návrhy jejich řešení.

Text Hraniční doby (Portál, 2023)uvádí do temných zákoutí současné doby. Přesněji do někdejších zákoutí, z nichž se staly výsadní proudy společenského žití. Přesně v tomto duchu totiž autor filosoficky obhajuje rámec své práce, jenž přebírá od Richarda Rortyho a spočívá v údajném, pro postmodernu charakteristickém přesunu někdejších okrajových jevů do popředí. Kniha s důtklivostí, nesmlouvavostí a značnou mírou obav kriticky hodnotí současnou západní společnost a sleduje, co se v ní v posledních desetiletích výrazně proměnilo.

Belgický psychiatr Dirk de Wachter není na české bibliografické scéně zcela neznámý. V roce 2021 vyšla též v nakladatelství Portál jeho mladší sbírka úvah Umění být nešťastný. V Hraniční době ovšem omezuje svou profesi na minimum: patrně se promítá pouze do metody, k níž se v knize uchyluje. Předpokladem mu je nárůst hraniční poruchy osobnosti a jejích jednotlivých příznaků. Každému z nich věnuje jednu kapitolu a zjišťuje, nakolik jsou ve společnosti rozšířené.

Vzato z širší perspektivy, zřejmě nejpřínosnější na Hraniční době je podání popisu současného stavu světa. Wachter neslovíčkaří, nezjemňuje, reflektuje vyvstávající problémy bez servítek. Současně kniha slouží jako sonda do belgických i nizozemských reálií, Wachter se totiž rozhodl dílo zpracovat útržkovitě, respektive je výběrem různých autorových úvah, poznámek a črt. K nim je přidáno nadměrné množství citací a právě i řada výtažků z belgického či nizozemského tisku a výroků tamějších odborníků. Vedle nich čerpá Wachter z francouzské i německé literárně-filosofické tradice, text je lemován myšlenkami Emmanuela Levinase a prostoupený citacemi Michela Houellebecqa.

Mozaika bez pointy

Ona roztříštěnost textu působí však spíše na škodu. Knize chybí jasná nit, jež by dotáhla poselství textu (tedy analýzu současné západní společnosti) do konkrétnějších závěrů. Čtenáře může rovněž útržkovitý styl zahltit. Text je roztěkaný, nesystematický a především mnohdy nedořečený. Autor nejednou načrtne úvahu, která se zdá pro téma knihy stěžejní, avšak následně ji opustí a už se k ní nevrátí.

Hned na několika místech působí vyznění problematiky nepřesvědčivě. Namátkou na jednom místě Wachter používá jako argument příjemnějšího života v minulosti, kdy běžný člověk věřil v Boha, jistotu člověka v tom, co jej čeká. Jinde vysvětluje únavu a stres pracovního týdne údajně bujarými víkendy, vždy napěchovanými takovým množství zážitků, že v následujícím týdnu následuje naprosté vyčerpání. V neposlední řadě je nepřesvědčivost ojediněle způsobená zřetelným nerespektováním pravidel výzkumu. Wachter totiž vyvozuje následky týkající se sledování televize a sedavého způsobu života odkazem na jedinou (australskou) studii.

Na pováženou je i reálná informační hodnota knihy. Její nizozemský originál totiž pochází z roku 2012 – od té doby se mnohé pochopitelně pozměnilo, především v digitálním světě. Kniha je dnes přínosná jako svědectví jakéhosi počátku nové doby, která je hraniční, možná právě proto, že současná společnost zjevně žádné pevné hranice neuznává.

Některé Wachterovy pesimistické vize jsou varovné, jiné dnes již úsměvné, třeba ta týkající se rozhovoru pro jakýsi belgický deník prostřednictvím distanční formy přes Skype. Autor jej totiž popisuje se značným neklidem. Výstřednost takové komunikace ovšem dnes nahradila naprostá samozřejmost. Od dob koronavirové pandemie je taková praxe naprosto běžná.

Permanentní teď

Hraniční doba je vedle povšechné analýzy soudobé společnosti působivá konkrétními postřehy, ať už samotného autora, nebo jiné citované osoby. Za zmínění stojí několik z nich: Dnešní společnosti chybí hloubka a žije v permanentním „teď“. Chybí základní důvěra v sebe i druhého. Z tužeb, těšení se a čekání se staly staromódní pojmy – vše se má vyřešit instantně a okamžitě. Máme strach, že nám něco uteče, něčeho se nezúčastníme (tzv. FOMO, fear of missing out). Nebo postřeh belgického psychoanalytika Paula Verhaegheho: „Užíváme si do úmoru, ale nikdo není spokojený.“

Kladem jsou rovněž odhalené paradoxy dnešní kultury. Hledáme krátká, rychlá a intenzivní vzrušení, ale zároveň se zcela protichůdně snažíme zbavovat všeho, co je označováno jako banální. Snad nejimpozantnější Wachterem rozpracovaný paradox se týká rozporu mezi rozkoší a lhostejností. Nyní se proklamuje hédonismus a konzumerismus, avšak na druhé straně stále zřetelněji vystupuje prázdnota, bezcennost a nesmyslnost života rámovaná hlubokými stopami nihilismu. Kniha není ani tak kritikou kapitalismu (k tomu z poslední doby např. Revoluce pro život od Evy von Redecker), zato tvrdou kritikou současného neoliberalismu. Wachter ostře kritizuje obzvláště vykořeněný individualismus, k němuž podle něj neoliberalismus současného člověka dovádí.

Postupem se v knize vytrácí původně jasně stanovený předpoklad: jednotlivá kritéria hraniční poruchy. Zdá se, jako by bezmála všichni lidé současné západní společnosti trpěli každým z devíti uvedených příznaků, a ztrácí se tak význam definice. Ani závěrečná kapitola s názvem Naděje nepřináší očekávané shrnutí a konstruktivní návrhy řešení současných společenských ran a systémových problémů, či alespoň smíření s nimi. Nepřesvědčivě působí apel na levinasovské drobné laskavosti, stejně jako zbytečně sáhodlouhé závěrečné citace, jež se snaží možná i trochu odlehčit pesimistický tón knihy.

Oproti brilantnímu Umění být nešťastný (původem 2019) představuje originálně starší Hraniční doba nepříliš vydařenou analýzu současného stavu západního světa. Neztratí-li se v záplavě jiných knih, patrně vynikne jako svědectví doby, nikoli jako inspirativní a působivé nadčasové dílo.

Belgický psychiatr a psychoterapeut je odborníkem na rodinnou terapii a působí také jako školitel v oboru a supervizor. Mimo jiné ale publikuje i odborné publikace. U nakladatelství Portál mu vyšel titul Umění být nešťastný a aktuálně nejnovějším počinem je právě Hraniční doba.

Popsat Hraniční dobu v jedné recenzi je složité, jelikož je to neskutečně obsáhlý a zářný dokument psychologie, který pro mnohé bude fascinujícím a neodložitelným čtením. Pravda, je to těžce stravitelné čtivo, které zasáhne, rozjitří a představí mnohé ve zcela novém světle. Na své si přijdou především milovníci psychologických počinů a odborníci na slovo vzatí, ale přesto i široká veřejnost může v knize objevit mnohé. Úplný lajk si však na své nepřijde, opravdu je potřeba znalostí z oboru.

Už obsah čtenáři dokáže, že autor se velice zarputile pustil do díla a opravdu se rozhodl poctivě obsáhnout vše potřebné a důležité, a přesto nevyplňovat text nadbytečnou vatou.

• Kritérium 1: Separační úzkost
• Kritérium 2: Nestabilní a intenzivní vztahy
• Kritérium 3: Nepřiměřená agresivita
• Kritérium 4: Poruchy identity
• Kritérium 5: Afektivní labilita
• Kritérium 6: Impulzivita
• Kritérium 7: Přechodné paranoické disociativní příznaky v reakci na stres
• Kritérium 8: Sebepoškozování a suicidalita
• Kritérium 9: Pocit marnosti a prázdnoty
• Naděje (V této kapitole přeci jen po tom těžce stravitelném, až depresivním čtení, autor dodává v závěru naději, že přeci jen nebude až tak zle)
• Epilog

Z obsahu nevyčtete všechna témata, takže dodávám, že se kniha dotýká poruch osobnosti, nejen té hraniční poruchy osobnosti. Rovněž i psychopatologie, sebevražd, depresí a úzkostí, a další. Zobrazení dnešní doby z pohledu psychiatra je neskutečné. Poukazuje na psychické obtíže a výzvy, které jsou nuceni lidé nynější doby překonávat a jak se to na nich může odrazit. Diagnózy, které před vámi rozprostře, jsou mnohdy zarážející stejně jako počet lidí, kteří se s nimi perou.

Jak sám Dirk de Wachter v prologu říká, název této knihy je inspirován změnami v psychiatrické praxi. Během čtení tak zjistíte, jak se znalosti a praktické zkušenosti rozšířily. V případě, že se o psychologii opravdu zajímáte a znáte různé osobnosti, dočtete se těchto zvučných jmen i v publikaci. Budete překvapení, jaký rozsah autor čtenářům dopřává.

Náročnější čtenář ocení také rozhled, který je v knize umně zobrazen, formou citací z tiskovin, knih, statistik, všeobecného učení i vědeckých poznatků, sahajících do historie i současného prostředí. Ačkoliv je autor z Belgie, nezmiňuje pouze případy ze své země, ale z různých koutů světa. Mimo statistik a případů obsahuje počin samozřejmě i různé grafy. Bez nadsázky lze říct, že se jedná skutečně o světovou publikaci, která nahlíží a porovnává prakticky vše, až je to k neuvěření.

Rozhled a široký záběr není jen Wachterovou zásluhou. Na počinu pracoval mnoho let a inspirovalo ho mnoho lidí - pacienti, přátelé, rodinní příslušníci i kolegové, kteří vědomě či nevědomě přispívali svými znalostmi a zkušenostmi. Mezi zmíněné patří Steve Velleman (filozof a asistent psychiatra), Barbara Simonsová a její manžel psychiatr Wouter.

Hraniční doba je publikace, která se ze všech stran dotýká zmíněného tématu a autor ho představuje velice zeširoka. Ukazuje příklady, cituje různorodé osobnosti i média. Pojal svou studii opravdu neskutečně a já se divím, že se mu tak velkolepý dokument podařilo vtěsnat do 303 stran, protože během čtení máte pocit mnohem vyššího počtu. Nejedná se o zahlcení, ba naopak vás zřejmě jako mě zaskočí již výše zmíněný rozsah a celkový záběr. Ač je však dílo hutné a velkoryse rozdává znalosti, v případě, že se vyznáte v tématu není složité jej přečíst. Možná stejně jako já budete potřebovat čas na zamyšlení nad různými poznatky, které pro vás mohou být stejně nové jako pro mě – nemohu posoudit, ale jelikož je titul tak komplexní, myslím, že dokáže přesvědčit o svých kvalitách i kovaného profesionála.

Hraniční doba není konzumní titul, který přečtete s lehkostí. Nejenže je téma těžké samo o sobě, ale i zpracování je opravdu naplněné informacemi. Doporučuji čtení především náročnějším čtenářům, kteří se o psychologii a daný námět zajímají, protože ti zřejmě získají z počinu nejvíce. Ovšem na druhou stranu nevidím důvod, proč by si začátečník nedokázal s tématem poradit, pokud nemá problém rozšiřovat si obzory a učit se novým věcem.

Přiznám se, že titul jsem četla několik týdnů. Každý den část a překvapilo mě, kolik se toho v jedné části skrývá. Útržky, zmínky, informace. Naprosto fantastické. Vždycky jsem zírala, jak bohatá studie je a o čem všem mě spravuje. Jelikož psychologické publikace čtu běžně a i normálně mám načteno, tak mi většina zmíněných osobností byla známá a hodně mě potěšilo, že právě je psychiatr vybral a poukázal na ně. Doposud mě vlastně jejich spojení s tímto tématem nenapadlo a on mi vše osvětlil. Zasáhly mě i statistky a případy, které leckdy vedly k hlubšímu zamyšlení a někdy i dohledávání publikací a informací o tomto tématu. Existují totiž tituly, které vás nutí bádat dál a dohledávat si další fakta, která už nemohla pojmout. Wachterova publikace je ten případ, kdy vás silně zasáhne a donutí zamyslet a toužit po dalším vzdělání a rozšíření obzorů. Nezapomenutelné. Určitě jsem nečetla naposledy, protože vím, že tohle je ten případ, kdy i když budu číst titul po šesté, objevím něco nového a vždy ve mně budou bujit silné emoce.

V každé době existuje nějaká populární diagnóza. Vždy se pojí k tomu, co je v dané společnosti důležité. Co diagnóza naší doby, tedy 21. století? Dost pravděpodobně půjde o hraniční poruchu osobnosti (HPO/BPD). Jak tato nemoc souvisí s dnešní honbou za svobodou, slastí a úspěchem?

Ve svém úvodním slově De Wachter uvádí kritéria pro diagnózu Hraniční porucha osobnosti, jak je popsáno v DMS-V? (americký manuál psychiatrických poruch). Autor každé kritérium také podrobně vysvětluje. Zmiňuje se také o tom, proč pravděpodobně dochází k HPO a proč společnost označuje tyto jedince za ,,hraniční“. Mohlo by to být způsobeno tlakem vyvolávaným různými sociálními konstrukcemi? I když za poslední desetiletí došlo k mnoha pozitivním změnám, není pochyb o tom, že jako společnost příliš nemyslíme na podstatu věcí. To je jedna z hlavních myšlenek, kterou jsem si z této knihy odnesla - že prostředí může hrát obrovskou roli v tom, jak se cítíme jako jednotlivci, a že žijeme v době, kdy jsou pocity jako strach z opuštění, sebevražedné myšlenky, osamělost a stres posilovány.

Vliv médií na naše životy k tomu také přispívá. Všechno musí být ihned. Odpověď a potvrzení musíme dostat teď hned a to na všechno. Když se to nestane, panuje nejistota.

Společnost, více mládež a senioři, je také pohřbena pod reklamou. Jak by měl vypadat ideální muž/ žena/x, ideální rodina? Kam chtějí směřovat sami? Jaké jsou jejich vlastní osobní normy a hodnoty? A co se stane při nadbytku možností?

Rodiče své děti zaplavují různými koníčky, aby mohly rozvíjet různé dovednosti. Tolik volby, tolik očekávání a iluze, že každý to může dokázat. Už není žádných zábran. Není to právě zde, kde se projevují poruchy identity? Jak je mládež odolná? Učíme je dostatečně zvládat nedostatky, omezení, selhání?

Lidé očekávají individuální psychické trasy, které jsou také časově omezené, protože roční hospitalizace je pro mnohé příliš dlouhá. Ale co je rok ve srovnání s celým životem? Zdá se, jako by si lidé neuvědomovali, že osobní uzdravování a zpracování jsou obvykle ce loživotní proces.

Osobně si myslím, že kniha není snadno čtivá. Je velice komplexní, v některých tématech více filozofická a opravdu abstraktní. I tak si ale myslím, že obsahuje neskutečně moc sociálních témat, která rezonují společností. Místy text na mě možná trošku působilo, že jsme vlastně neskutečně zkažená společnost a nemáme šanci na nápravu, ale to nebylo dle mého názoru poselstvím knihy. Je třeba poukazovat na chyby, na to jak jako společnost rychle rosteme a naše priority se mění.

Velice zajímavé čtení, které stojí za zkoušku.