Belgický psychiatr Dirk de Wachter ve své páté knize přichází s tezí, která není ve filozofii – jak je jejím častým zvykem – nikterak nová, nabízí však to, co se ve filozofii velmi cení, což je nová perspektiva a cesta, díky níž se k myšlence dojde. Je štěstí něco, co člověk má, co může získat nebo snad s čím se rodí, co je však podstatnější, je to něco, na co má člověk cílit či je otázka skrytá někde jinde? Tato kniha si dává za cíl tento problém rozřešit.

Dirk de Wachter je psychiatrem původem z Belgie. Mimo této knihy je dále autorem hned několika dalších knih: „Stres, trauma a disociace“; „Borderline times“; „Milovat. Nemožná touha?“ Působí jako profesor na katolické univerzitě v Leuvenu a je členem univerzity psychiatrického centra v Kortenbergu. Pravidelně publikuje oborné články a vystupuje v televizních pořadech.

Podobné knihy se velice špatně popisují, pokud nechcete vyzradit závěr, ke kterému se knížka vydává a jenž na konci nalézá. Podle mě je však užitečnější si knihu přečíst bez očekávání či znalosti toho kam ona cesta vede. Doporučuji si knihu zkrátka vzít a přečíst bez jakýchkoliv obsahových informací, a tedy sám se budu držet recenze zaměřené na formu a obsah bez vyřčení hlavní myšlenky.

V poslední době jsou nové knihy již standardně velmi dobře strukturované a tato není výjimkou; je malá a na jedné stránce se nenachází příliš mnoho textu, přičemž jsou zásadní myšlenky, které chce autor zdůraznit, zobrazeny samostatně, centrovány na střed, zvětšeny a zvýrazněny, podobně jako se to dělá u básní; tento prvek se mi velice líbí a pomůže vám snáze pochopit autora a zapamatovat si to důležité, co chce předat. Kapitoly jsou celkově tři, uvozeny uměleckou ilustrací, která velmi dobře ladí s tónem a obsahem knihy; není v nich mnoho krom centrálního prvku, jenž dává si přímo žádá rozličné interpretace.

První kapitole předchází dvě „předmluvy“ jedna věnovaná současné situaci – spolu s coronavirem – a druhá krátce pojednává o autorově otci, načež se ptá: „Jak to vlastně se vším tím štěstím je?“. První kapitola se snaží na tuto otázka odpovědět; autor se zabývá jak objektivním štěstím, tak tím prožívaným a své chápání tohoto pojmu dokládá studiemi a cituje známe filozofy a básníky. Druhá kapitola se zabývá neštěstím, kde autor mluví o úloze času, druhých lidí a společnosti ve vztahu k tomuto pojmu. Název poslední kapitoly ponechám v tajnosti, protože obsahuje právě centrální tezi knihy.

Jedná se o neskutečně hlubokou knihu, přestože stránky neobsahují mnoho textu, tak se zdají, že přetékají myšlenkami, kterým je takřka vždy věnován dostatek času; autor z omezeného prostu těží maximum. Líbí se mi, že kloubí jak důležitost vědeckého, filozofického, tak i laického (každodenní zkušenosti) poznání a velice obratně je propojuje v jasný obrázek toho, co se snaží sdělit.

Těžko se mi nacházejí nějaké nedostatky, ale pokud bych měl nějaké zmínit, tak tento: vždy, když je probíráno téma hluboké a existenciálně významné, tak mi v puse zanechávají nepříjemnou pachuť odkazy na současnou politickou situaci, především když ještě od ní neuplynulo dostatek času aby na ní mohl být vyvinut náhled a zároveň nejsou podány nestranně (byl bych raději, kdyby autor vše zmínil již v předmluvě, když mluvil o situaci s covid-19; tohoto se autor několikrát dopouští a je mi to líto, že taková dobře napsaná kniha se tomu neubránila.

Bez ohledu na onen jediný, nepříliš důležitý nedostatek, je kniha přímo plná dobře artikulovaných myšlenek svědčících o autorově bohaté psychiatrické a životní zkušenosti, a tedy jeho příspěvek do fondu filozofie štěstí považuji za velice povedený a můžu doporučit každému, kdo o téma projeví zájem.

Stojíte-li vyčerpáni marnou honbou za onou příslovečnou „muškou jenom zlatou“ se síťkou na motýly splihle plandající u země, zkuste si svou nepohodu užít!

Umění být nešťastný? Co je to proboha za nesmysl? Nešťastný přece umí být každý, pro většinu Čechů by to podle neustálého nadávání na všechno mohla být medailová disciplína na olympijských hrách (pozor, nepovyšuju se, sama bych aspirovala miminálně na trenérku druholigového mužstva!). Zejména hypersenzitivní osoby se sklonem k trudnomyslnosti a s dokonale fungujícím „sebenasíracím“ mechanismem by mohly dlouze vyprávět o tom, jak na své emoční obloze mezi bouřkovými mraky vyhlížejí alespoň maličký kousíček modrého záblesku štěstí.

Ti pracovitější za ním usilovně běží – od klasické psychoterapie, přes alternativu tipu Miluj svůj život, Modrá alfa či Celestýnské proroctví po nejtvrdší ezo. Někteří ezolidé se pro štěstí dokonce vědomě rozhodnou a jaképak štráchy s tím. Prostě začnou život nějakým zázrakem považovat za super únikovku a ke všem jeho lekcím přistoupí s hravou dětskou zvědavostí a vzrušením. Zítřek třeba přinese přistání mimozemšťanů nebo dýmějový mor, to tu ještě nebylo! Nebo bude klid a to bude taky fajn. Hlavně nehodnotit, nic neočekávat a nevymlouvat se na dětství, rodiče a zajeté programy.

Cesta za štěstím

Za sebe musím přiznat, že jsem přes veškeré snahy zatím knoflík na vědomé přepnutí na štěstí nenašla, ale díky mnoha na dřeň prožitým návodům, jak plovat v septiku a tvářit se, že jsem v Karibiku na báááječné dovolené, jsem se stala vcelku vyhledávanou „vrbou“ a posléze i „vrbou profesionální“. Je logické, že v mé knihovně nechybí tituly jako Psychologie štěstí (Anton A. Bucher, Portál). Fakt tlustá bichle – mimochodem, skvěle se v ní lisují čtyřlístky. Ovšem 114 stran z 367 zabírá seznam literatury a rejstřík pojmů. Z toho je vidět, že pracné je nejen hledání štěstí, ale i jeho zkoumání!

Zatím jsem knihu pouze prolistovala a naskládala do ní další čtyřlístky. Přinášejí štěstí kamarádce šperkařce, která je galvanizuje, a tím pádem i mně, protože její nadšení z mých nálezů mi zvedá náladu. Prostě udělat někomu radost má taky něco do sebe, jen se to nesmí stát celoživotním programem zásluhové lásky.

Obžaloba sociálních sítí

Subtilní knížečka Umění být nešťastný Dirka de Wachtera, belgického psychiatra a psychoterapeuta, mi přišla lákavější a přečetla jsem ji za den. V dobách dravého mládí bych se asi místy ošívala, že je to tak trochu kázání (ostatně na autora měli v dětství vliv dva strýci – duchovní a misionář). Nicméně jsem stejně jako autor ročník 1960 a sama sebe u kriticky kazatelských projevů přistihuji. Jen nemám načtená ta kvanta filosofů, jejichž citacemi se text místy až chaoticky hemží.

Třeba autorova kritika sociálních sítí a virtuální reality je mi velmi blízká. Ostatně, kdykoli se chci v umění být nešťastná zdokonalit, projedu na Facebooku všechny ty báječné dovolené, rozkvetlé zahrady, nové byty, romantická vyznání, načinčané kuchyně a vypečené chleby a z posledních sil tam fláknu aspoň fotku v jógové ásaně, abych nebyla za lúzra. Po dvou nedávných pochmurných komentářích se mi totiž ozvala kamarádka s varováním, že lidi brzy zmáčknou tlačítko Přestat sledovat a zničím si tak svůj marketingový kanál. Takže hurá a jupí, ale když se vám nedaří, nelezte tam!

Smutek k životu patří

Každopádně v současné nemilosrdné současnosti, která neodpouští neúspěch ani špatnou náladu a přesně dávkuje povolenou dobu truchlení, kniha působí jako konejšivé obejmutí. Nenajdete v ní žádné proklamace o tom, že lásky a štěstí je plný Vesmír a jsou to jen vaše chorobné vzorce a lpění na utrpení, že si jich neumíte nabrat plné hrsti. Nejsou v ní ani vision boardy se sliby báječné budoucnosti po absolvování našeho semináře! Naopak, dočtete se tu mimo jiné, že už Biás z Priény, mudrc ze 6. stol. př. n. l., se domníval, že nešťastný je ten, kdo nedokáže snášet neštěstí. Sám autor za umění života považuje přijetí nepříjemností a nedostatků a také schopnost sdílet je ostatními. Ne na sociálních sítích, protože tam je musíte popsat s vtipným nadhledem, když už s nimi výjimečně otravujete, ale v laskavé lidské blízkosti.

Podle Dirka de Wachtera totiž občasný pocit, že jsme nešťastní, k životu prostě patří, a není potřeba z něj hned dělat diagnózu a sahat po pilulkách. Názor, že život musí být především hezký, autor považuje za současnou nemoc s velkým N. Podle něj je mnohem důležitější hledání jeho smyslu a významu. Úlevná je také informace, že schopnost být šťastný je daná geneticky – stejně jako řada životních požehnání. Někomu to jde samo, jiný se dost nadře. Stejně jako někdo musí denně cvičit a počítat kalorie, aby nevážil metrák, jiný se holt musí každé ráno pracně otřepávat z nočních můr a opakovaně startovat motivaci. Potěšila mě i utopická úvaha, zda by nebylo jednodušší, kdyby se svět přizpůsobil citlivým jedincům než naopak.

Dejte si čas na smutek

Za hlavní poselství knihy považuji výzvu k přijetí toho, že člověku není do skoku, a k trpělivému čekání na to, až smutek a zklamání odeznějí. Mimochodem autorovo příjmení v překladu znamená Čekatel… Ostatně tak dlouho se chodí se smutkem do tajné skrýše ve sklepě, až se emoční ucho utrhne. A vyhoření nebo deprese pak už má s momentálním pocitem neštěstí jen málo společného.

Ovšem není to nabádání k tomu, aby si člověk ve smutku rochnil a zaměřoval se jen na to špatné. Vybavila se mi slavná věta ze Slavností sněženek: Tady by bylo tak krásně, kdyby tu nebyly tu vosy! Prostě nějaké vosy budou vždycky. Jen nesmějí ovládnout scénu, což se stane, pokud s nimi začnete bojovat mácháním rukama. Stejně málo účinná je další filmová parafráze: Už jsi šťastná, děvenko? Ta má podobný efekt jako opakované vyptávání se usínajícího na to, zda už spí. Prostě je dobré chmurné období přijmout, zeptat se ho, co nám přináší za zprávu, vzít ho jako danost a dát mu čas k odchodu. A také si vážit blízkých lidí, kteří v takové chvíli umějí poskytnout oporu bez nevyžádaných rad a hodnocení. Takže kdyby někoho napadl seminář na téma Jak být konstruktivně nešťastný, asi bych na něj šla!

Knih s návodem, jak snadno a rychle dosáhnout štěstí a úspěchu, vychází čím dál víc. Proto mne zaujal titul, který z řady vybočuje – Umění být nešťastný s podtitulem Inspirující pohled na štěstí a smysl života. Nakladatelství Portál tuhle útlounkou knížečku vydalo v krásném kapesním vydání v tvrdých deskách, s tkanou vazbou a stužkovou záložkou. Je krásná na pohled a také příjemná na omak. A i když má tento svazeček pouhých 160 nijak hustě popsaných stran, trvalo mi několik týdnů knihu přečíst a vstřebat.

Knihu napsal uznávaný a zkušený belgický psychiatr a psychoterapeut Prof. dr. Dirk de Wachter, který působí v Univerzitním psychiatrickém centru na Katolické univerzitě v Lovani. Je odborníkem na systematickou a rodinnou terapii a působí v tomto oboru jako školitel a supervizor.

autor knihy

Autor knihy, Zdroj obrázku: nakladatelstvi.portal.cz

Autor nám nabízí svůj poučený, hluboce lidský a laskavý pohled na témata, která se v dnešní uspěchané době, zacílené na úspěch, zisk a hledání trvalého štěstí, ocitají na okraji zájmu nebo jsou zcela vytěsněna: smutek, žal, ztrátu a neštěstí. Odnaučili jsme se cokoliv nepříjemného sdílet se svými blízkými a obracíme se s tím téměř výhradně na psychoterapeuty a psychiatry. Je to ale skutečně nutné a jediné správné řešení? Jsou v dnešní době neúspěch, smutek a neštěstí psychiatrickou diagnózou, nemocí, patologií? Žijeme skutečně v krásném novém světě, kde se štěstí, zdraví, úspěch a blahobyt staly tak běžnými, že jsou vlastně normou?

Profesor de Wachter předkládá myšlenky tak starosvětské a prapůvodní, že jsou dnes vlastně revoluční: že smutek je normální, neúspěch může být stejně důležitý a hodnotný jako úspěch a neštěstí, bolest a ztráta jsou běžnou součástí života. Ukazuje nám, jak moc jsme se v honbě za úspěchem a štěstím odchýlili od lidské přirozenosti. A upozorňuje na nebezpečí, které vyplývá z iluze o tom, že štěstí je možné vytvořit a změřit, ze snahy o nepřítomnost nemoci a nutkavého perfekcionismu. Sebestředné hledání štěstí nepřipouští empatii a zanechává nás osamělé a opuštěné.

A nenásilně nás tak autor vede k zamyšlení, zda sdílení, blízkost, mluvení, doteky a starost o druhého nejsou lepším lékem na nemocnou duši a dobu než jakákoli terapie.

„Smutek a neštěstí, jakkoli nepříjemné a těžko sdělitelné, jsou přesto hodnotné. Vytvářejí důvod k blízkosti a blízkost nás dělá šťastnými.“ Str. 44

„Nesmíme spolu přestat mluvit, jinak hrozí, že se naše já uzavře do sebe a zeslábne.“ Str. 60

„Připustit neštěstí znamená získat přinejmenším na lidskosti. Starost o druhého přináší pocit spokojenosti a prohlubuje vztahy.“ Str. 82

„Bez pouta s někým jiným, s někým, komu důvěřujete, je velmi těžké (pře)žít. Přesto tak mnoho lidí v dnešní době žije.“ Str. 55

„Někdy je něčí smutek tak velký a strašný, že se nemůžeme ptát a nenavážeme rozhovor. Chybí nám potom slova, jsme bezmocní. V danou chvíli je nejlepší druhého obejmout, to je rada, kterou vám v takovém případě dá dokonce i psychiatr. Většinou se tomu lidé ostýchavě smějí, ale já to myslím vážně. Příliš málo se objímáme.“ Str. 105

I když se autor zaobírá velkými etickými tématy a své teze a polemiky doplňuje citacemi oblíbených filozofů a umělců i vědeckými poznatky a statistikami, jeho styl není kazatelský ani mentorský, píše jednoduše, je srozumitelný. Zároveň své čtenáře vede k dalšímu přemýšlení a inspiruje k hledání útěchy v umění a filozofii. Text je rozdělen do tří částí s názvy Štěstí?, Neštěstí? a Smysl… Spíš než štěstí bychom totiž podle Dirka de Wachtera měli ve svém životě hledat význam a smysl.

Pro člověka depresivně laděného jako já jde i přes perfektní srozumitelnost o těžké čtení, které ale přináší určitou katarzi, pochopení, smíření i útěchu.