Francouzská spisovatelka a filozofka Simone de Beauvoir v emočně náročném textu poodhaluje, jaké je prožívání člověka ve chvíli, kdy druhého nedokáže zbavit intenzivní bolesti. Ve svědectví o smrti a smíření nabízí perspektivu dcery, která musela přehodnotit nejenom svůj vztah k matce, ale i několik názorových stanovisek.

Sautobiografickou novelou Velice lehká smrt přichází Simone de Beauvoir do českých knihkupectví jen rok poté, co nakladatelství Odeon vydalo její krátkou prózu s názvem Nerozlučné. Nakladatelství Portál se tentokrát vrátilo k textu, který v překladu Evy Pilařové vydal už Československý spisovatel v roce 1967, jen pár let poté, co kniha vyšla pod názvem Une mort très douce ve Francii. Beauvoir novelu napsala jen rok po smrti své matky Françoise. Právě k ní se prostřednictvím těchto řádek vrací: převážně k jejím posledním dnům na zemi, ale také k její dávnější minulosti a k ní samotné jako ženě a matce.

Důležitá poznámka: Simone de Beauvoir v rámci novely vystupuje jako autorka, vypravěčka i hlavní postava. Zde budeme rozlišovat mezi vypravěčkou a postavou Simone a autorkou Beauvoir.

Simone je zrovna v Římě, když se dozvídá, že její matka upadla a způsobila si zlomeninu krčku stehenní kosti. Další zdravotní problémy na sebe nenechávají dlouho čekat. To, co se nejprve jevilo jako zápas, který kvůli proleženinám sice bude bolestivý, ale půjde vyhrát, se nakonec zvrtlo ve zdlouhavý a bolestivý boj s rakovinou. Diagnózu se však matka až do posledního okamžiku nedozví: všichni jí tvrdí, že ji operovali se zánětem pobřišnice. U lůžka pravdu netušící ženy se během několika měsíců střídají její dvě dcery Simone a Hélène (v textu nazývaná Poupette, česky Panenka) a místo ní se vyrovnávají s blížící se smrtí a s chátráním těla, které pro ně do té doby mělo auru něčeho posvátného. Konfrontace s takto silným zážitkem vede Simone k úvahám o smrti a životě, bolesti a utrpení.

Deteriorace těla a mysli

Přitom se zpočátku zdá, že maminčina rekonvalescence bude poměrně rychlá. Po zlomenině krčku lékaři Françoise předpovídají rychlý konec, jenže stařenka je překvapí svým tuhým kořínkem a začne se rodit naděje. Pak ale lékaře začne znepokojovat její úbytek na váze a nechutenství, které vede k dalším vyšetřením a náhlému odhalení rakovinného nádoru. Z poměrně vitální paní se kvůli následným zákrokům a operacím postupně stává slábnoucí, odumírající tělo, které nakonec sama přestane vnímat jako svoje vlastní: „Připadalo mi, že už vůbec nemám pravou stranu, byla jsem rozdvojená.“ (s. 64) S pohledem na zubožené tělo se musí vyrovnat i její dcery, přičemž disociace se ukáže jako funkční psychologická obrana: „Její nahota mě už neodpuzovala; to už nebyla moje matka, to bylo jen ubohé trpící tělo.“ (s. 65)

Právě fascinace tělem je jedním z výrazných témat textu. Beauvoir tělo vnímá jako něco nedotknutelného, nad čím by měl mít kontrolu jen sám člověk, kterému tělo patří, jenže zvláště v případě žen (a jejich reprodukčních práv) tomu tak často nebývá. Ztráta kontroly nad vlastním tělem je však věc společná pro všechny lidi, kteří bojují s nemocí a svěří se do péče lékařů: nejenom že své tělo již nemohou plně ovládat, ale dovolují někomu cizímu, aby s ním manipuloval.

„Žádné jiné tělo pro mne neexistovalo méně – a zároveň tolik. Jako dítě jsem je něžně milovala, v útlém mládí ve mně vyvolávalo zneklidňující odpor, což je běžné. Připadalo mi normální, že si toto tělo zachovalo svůj dvojí charakter, odpudivý a zároveň posvátný: bylo tabu. Přesto mě má prudká nechuť udivovala. Matčina bezstarostná odevzdanost ji ještě zvyšovala; matka se vzdala všech zákazů a příkazů, které ji celý život omezovaly; schvalovala jsem jí to. Ale to tělo se tímto odevzdáním náhle zredukovalo na pouhé tělo, nijak se už nelišilo od ostatků: byla to ubohá bezbranná troska, ohmatávaná a zpracovávaná profesionálníma rukama, troska, ve které se život udržoval snad už jen z pouhé nesmyslné setrvačnosti.“ (s. 20–21)

Velká část textu sestává z naturalistického líčení následků postupující nemoci. S tím, jak Simone matku navštěvuje den po dni, může pozorovat a zaznamenávat její zhoršující se stav, který provázejí „pištěl, ze které se řinuly výkaly, modrá barva pokožky, tekutina, která jí prýštila z pórů“ (s. 97), ale také halucinační stavy, blouznění a noční můry. Aniž by tomu měly možnost zabránit nebo jí dokázaly výrazněji pomoci, musí být dcery svědky neuvěřitelné fyzické bolesti i rozkladu zdravého rozumu a osobnosti ženy, která pro ně v životě hrála ambivalentní, přesto nesmírně důležitou roli. Držiteli moci jsou v tomto případě lékaři-muži, v textu označovaní jen velkými počátečními písmeny, zatímco ošetřovatelky-ženy, nazývané celými jmény, jsou vykreslovány jako soucitnější, ale ve svém podřadném postavení jako bezmocné („,Nenechte ji operovat.‘ Pak si zakryje rukou ústa: ,Kdyby doktor N. věděl, že jsem vám to řekla!‘“ – s. 33). Za normálních okolností by však Simone proti snaze lékařů udržet její matku při životě brojila jen těžko. V tak extrémní situaci se nicméně prověří i ta nejzarytější přesvědčení.

Život, nebo smrt

„Byla věřící, ale přes svůj věk, přes všechny nemoci a obtíže houževnatě lpěla na zemi a ze smrti měla živočišnou hrůzu.“ (s. 13) Simone se s matkou rozchází v otázkách víry a náboženství, co mají ale obě ženy společné, je touha po životě a strach ze smrti. Tváří v tvář fyzickému i psychickému utrpení vlastní matky je ovšem těžké nepoložit si otázku, jestli by nebylo lepší život takového člověka milosrdně ukončit. Na mysl se vkrádají imaginární prosby umírajícího, v textu zachycené kurzívou: „Oddělejte mě. Dejte mi revolver. Smilujte se nade mnou.“ (s. 97) Simone a Panenka neuposlechly rady ošetřovatelky Gontrandové, maminku operovat nechaly. A Simone si až do posledního okamžiku nepřestává pokládat otázku, zda učinily správně. Na to však nenacházejí jednoznačnou odpověď: za druhého podle ní rozhodnout nelze.

Smrt Françoise de Beauvoir, jak je popisována v této novele, má ovšem dvojí podobu. Název textu nás připraví na „velice lehkou smrt“, dostaneme ale její pravý opak: obrazy zkázy a neuvěřitelné bolesti, která neustupuje. Kolikrát už se zdá, že dnes bude ten den, kdy maminka odejde, utrpení však pokračuje a je ještě větší než dřív. Beauvoir v závěru dochází k jednoznačnému poznání: „Všichni lidé jsou smrtelní: ale pro každého člověka je jeho smrt neštěstím, a i když ji zná a i když se s ní smířil, je to nespravedlivá, násilná smrt.“ (s. 135) Ačkoliv je její obecný postoj ke smrti jasný a v maminčině případě šlo bezpochyby o krutou smrt, Simone v ní dokáže najít i smířlivá východiska: pro zemřelého, jakož i pro pozůstalé je smrt po takové bolesti úlevou a lze ji zpracovat jednodušeji, než když jde o náhlý, nečekaný skon; ale především měla maminka možnost využít ke zmírnění bolesti kvalitní lékařské péče a umírala obklopená rodinou. Jde tedy o smrt nespravedlivou a násilnou, ale také o „smrt s výsadami“.

S nadhledem

Jean-Paul Sartre údajně tuto novelu označil za nejlepší text Simone de Beauvoir. Určitě platí, že Velice lehká smrt je zajímavé dílo, vybízející k četným úvahám nad věcmi, které se citelně dotýkají každého z nás, ať už jsou nahlíženy z pozice pacienta, či jeho blízkých. Kromě témat těla a dichotomie života a smrti se v textu rozvíjejí i otázky víry či její absence v okamžiku, kdy člověk umírá, a vyrovnávání se se vztahem k matce, u níž obdivujete její vitalitu a statečnost, ale „sotva dokázala promluvit, musela říkat věci, které na [vás] působily jako studená sprcha“ (s. 19–20).

Ač toto dílo vyniká svým obsahem, literárně je poměrně skromné. Až obdivuhodně pregnantní naturalistické popisy do jisté míry snižuje zdlouhavost a repetitivnost určitých pasáží, tento prvek textu nicméně vychází z autorčiny snahy o realističnost zobrazení dané situace. Stylově zajímavých okamžiků je v novele spíš pomálu, což je o to nápadnější ve srovnání s tím, že některé úseky jsou svou imaginativností vyloženě fascinující (např. závěrečná evokace Smrti s velkým S). Četba sama tak nutně nevyvolává negativní pocity. Tedy pokud mezi ně nepočítáme smutek, znepokojení, či dokonce strach ze smrti. To však k takovému textu bezpochyby patří.

Nielen život pred nás kladie výzvu – aby sme ho prežili dobre a so zmyslom. Výzvu pred nás kladie aj smrť – aby sme ňou zavŕšili dobre prežitý život. Nie je náhodou, že život so smrťou sú navzájom prepojené…

To ako žijeme sa zrkadlí v tom, ako odídeme. Od stredoveku sa objavovali myšlienky a texty, ktoré pripomínali, že smrť príde a že je dôležité dať životu istú kvalitu. Tieto myšlienky a texty si priblížime, aby sme na ne nadviazali knihou Velice lehká smrt od Simone de Beauvoir, ktorá bola inšpiráciou pre dnešný článok.

V minulosti bola smrť bežnou súčasťou života. Len časť detí sa dožila dospelosti. Ľudia sa nedožívali vysokého veku. Vo vlnách prichádzala smrť v podobe vojen, ozbrojených konfliktov, hladomoru či epidémie. A „kosila“ ľudí vo veľkom. Ľudia zomierali spravidla doma. Rodiny žili spolu, boli to početné rodiny naprieč generáciami. Smrť bola častým hosťom. Keď človek zomrel, až do pohrebu bol „vystavený“ doma. Aby sa všetci s ním mohli prísť rozlúčiť. Smrť nebolo možné ignorovať. V stredoveku došlo k sformulovaniu myšlienky: memento mori – pamätaj na smrť!

Väčšina mojich pra-predkov zomrela pred mojím príchodom na svet. Prababka zomrela, keď som bol malý. Mám na ňu dve spomienky. Pri tej druhej neviem či je skutočná, alebo som vdýchol život fotografií. Dlhé roky nikto z rodiny nezomrel, akoby smrť ani neexistovala. Dedko zomrel, keď som bol na liečení. Nič nenasvedčovalo tomu, že by sa to mohlo stať. Pred odchodom na liečenie mi silno stisol ruku. Inak ako v minulosti. Cítil som, že to znamená niečo „viac“. Ale nevedel som čo. Až s odstupom viem, že sa lúčil. Na pohreb ma nepustili. Babka odišla za podobných okolností. Bol to šok. Mala to byť obyčajná hospitalizácia. Hľadali, čo je príčinou jej zdravotných problémov a prekladali ju z oddelenia na oddelenie. Chodil som ju navštevovať. Raz mi stále hladila ruku a nechcela ma pustiť. Žiaľ, ani vtedy mi „to “ nedošlo. Lúčila sa. Ďalší deň zomrela. Pár rokov nikto z okolia nezomrel. Potom v priebehu roka odišli štyria starkí. Prišlo to rýchlo. Bez varovania. Stihol som ich dať zaopatriť. A o pár rokov odišiel strýko… jedno ráno odpadol a už sa neprebudil. Pred smrťou sa nedá ujsť…

Memento mori. Pamätaj na smrť a že si smrteľný. Táto stredoveká myšlienka celé stáročia pripomína pominutelnosť.

Myšlienka na smrť sa tiahne aj umením. Väčšinou v podobe kostlivca. Niekedy aj v podobe presýpacích hodín. Mne sa páči zobrazenie – anjela s kľúčom. Smrť je prechodom…

Myšlienka na smrť – výzva pamätať na smrť a pominutelnosť sa však objavuje aj v Platónovom dialógu Faidón, v ktorom Sokrates vyzýva filozofov, aby sa pripravovali na smrť. Podobné myšlienky rezonujú aj v dielach stoikov – dobrý život ako príprava na dobrú smrť. Možno tu niekde má pôvod presvedčenie – ako človek žije, tak aj zomrie.

Pamätaj na smrť, bolo protiváhou k nunc est bibendum – teraz je potrebné piť (a hýriť).

Memento mori už v kresťanskom duchu hovorilo o pominuteľnosti, márnivosti, prázdnote (pozemských potešení) a poslednom súde. A odráža sa v obradoch Popolcovej stredy – prach si a na prach sa obratiš!

Okrem memento mori, treba spomenúť aj vanitas (prázdnota, ničota). Je to kľúčový pojem v knihe Kazateľ. Poukazuje na pominutelnosť, márnosť života (na čo to všetko?) a ľudskej snahy. Do istej miery sa prekrýva s odkazom memento mori. Vanitas bolo veľmi populárne v Holandsku v 16 a v 17 storočí. V umení je sprítomnené symbolmi ako lebka (smrť), hodiny (čas), vädnúce kvety a hnijúce ovocie (pominuteľnosť), cez hudobné nástroje a karty (márnivosť zábavy).

Okrem kostlivca, hodín a anjela s kľúčom – symbolov ktoré sprítomňujú smrť, sa v umení používajú aj nápisy a zvolenia: ultima forsan – (snáď) posledná hodina; tempus fugit – čas beží a hodie mihi, cras tibi – dnes mňa, zajtra teba. Celé detstvo ma prenasledovala myšlienka – dnes ja, zajtra ty! nápis z domu smútku, uprostred cintorína v Sološnici. Konečne viem, odkiaľ pochádza.

Veľmi pôsobivým je zobrazenie tanca smrti, ktoré sa v stredoveku začalo objavovať v kostoloch a v katakombách (ako prvé bolo zobrazenie v La Chaise-Dieu v Auvergne na nástennej maľbe). V roku 1424 bol tento motív stvárnený aj na múre pražského cintorína. Toto stvárnenie sa však nezachovalo. V 15 storočí sa tento motív (tanec smrti) cez Švajčiarsko rozšíril do nemecky hovoriacich krajín. Danse macabre – tanec smrti zobrazuje smrť v podobe kostry, ktorá tancuje so živými osobami (rôznych spoločenských stavov a vrstiev). Tanec mal pripomenúť konečnosť v duchu memento mori. Jednoducho – nikto smrti neunikne. Toto zobrazenie bolo výzvou k pokániu a k obráteniu. A pripomína jedinú istotu, že všetci raz zomrú…

Na Kútnej Hore sa pôvodne nachádzal cisteriánsky kláštor. Na jeho cintoríne pod kostolom Všetkých svätých sa nachádza kaplnka, ktorá neskôr poslúžila ako kostnica. Na cintoríne po morovej rane v roku 1318 bolo pochovaných 30 tisíc ľudí. Ďalších 10 tisíc pribudlo po husitských vojnách. V 15 storočí došlo k zrušeniu cintorína. Kosti zosnulých boli premiestnené do kostnice. Po zrušení kláštorov v 18 storočí získal kostol a kaplnka pod ním (teda kostnica) nového vlastníka. Kosti okrem iného poslúžili na výzdobu. Podľa odhadov sa v kostnici nachádzajú pozostatky cca 60 tisíc ľudí…

V kontexte epidemií či bojov, možno hovoriť o „masovom“ vymieraní a pripomenutí pominuteľnosti v podobe „skladovania“ kostí – v podobe kostnice. Akýsi „sklad“ kostí, cintoríny „nestíhali“. Ak sa nemýlim, najznámejší je v Brne. Ja som zažil v Mariazelle.

V Brne okolo kostola sv. Jakuba sa kedysi rozprestieral cintorín. Jeho kapacita časom prestala postačovať a jeho rozšírenie nebolo možné. A tak bol zavedený „vymenný“ systém – po 10 / 12 rokoch boli pozostatky z hrobu vybraté a kosti presunuté do kostnice. A na miesto pochovali ďalšieho človeka. Ani toto riešenie nebolo „dostatočné“. Vďaka vlnám epidémie a moru nárazovo zomrelo veľa ľudí a kostnica sa rýchlo zapľňala. V 18 storočí bol cintorín z hygienických dôvodov zrušený a na kosti v kostnici sa zabudlo… Dnes sa tu podľa odhadov nachádzajú kosti cca 50 tisíc ľudí.

Škoda že Žilina „premárnila“ príležitosť ktorú ponúkalo otvorenie krypty pod katedrálou. Tá krypta pochádza z 13 storocia. Podarilo sa tu exhumovať cca 23 tisíc kostí, čo predstavuje pozostatky asi cca 2200 osôb.

V Brne existuje ešte jedno miesto, ktoré poskytuje kontakt so smrťou – v krypte pod kostolom kláštora kapucínov. Nachádza sa tu latinský nápis: Tu fui, ego eris, teda čo si ty, boli sme aj my a čo sme my, budeš aj ty. Čo je ďalšia podoba memento mori! Keď kapucíni prišli v 17 storočí do Brna, okrem iného dostali za úlohu „zastrešiť“ pochovávanie. Ich asketizmus a jednoduchosť sa preniesli aj do pochovávania. Mŕtveho v habite jednoducho položili na zem krypty. Pod hlavu mu dali kameň, alebo tehlu. Ak bol v reholi 50 rokov, dali mu do náručia kríž. Podobné pochovávali aj dobrodincov, mešťanov a s aristokraciu.

Úmyslom bolo jednoducho a skromne pochovávať. Nečakaným efektom však bolo, že sú „zachovalé“. Umožnila to ventilácia a systém prieduchov. A tak možno „obdivovať“ niekoľko desiatok „zachovaných“ kapucínov. Kapucíni pre svoj spôsob pochovávania mali teologické zdôvodnenie – aj Kristus bol uložený do jaskyne a nie do zeme.

Keď už sme pri kapucínoch, treba spomenúť kryptu vo Viedni, ktorá je súčasťou kláštora. Bola to cisárska hrobka. Pochovávali v nej členov cisárskej rodiny. Pri poslednej ceste však tituly idú bokom. Do hrobky vstupujú bez titulov, ako obyčajní hriešnici. Kapucínsky kláštor s kryptou založila cisárovná Anna Tirolská a odvtedy sa tu pochovávajú členovia Habsburského rodu. Od 17 storočia tu bolo pochovaných 142 „habsburgovcov“, okrem iného Mária Terézia. Táto „výsada“ nie je niečím, čo im treba závidieť. Ich srdcia boli totiž do konca 19 storočia „pochované“ zvlášť v Augustiniánskom kostole (hrobka sŕdc). A aby bolo možné ich pochovať zvlášť, bolo potrebné ich vybrať…

K najznámejším kryptám v našom okolí patrí tá v pražskom Lorete. Aby sme boli presní, krypty sú tam tri… V krypte pre dobrodincov sa nachádzajú unikátne barokové fresky na motív smrti a vzkriesenia. Pochádzajú z roku 1664 a boli vytvorené technikou chiatoscura, teda v odtieňoch čiernej a šedej farby. Ich autorom bol pravdepodobne kapucín. Podkladom mu boli nákresy z Holandska. Predlohou pre motív vzkriesenia bol obraz od Rembranta. Zaujímavosťou je, že fresky vznikli ešte za života tohto umelca, bola to teda jedna z prvých reprodukcií. Motív jednotlivých fresiek je v duchu témy Ars Moriendi (umenie dobrej smrti). Máme tu fresky kostlivca (predstavuje smrť), ktorý kušou mieri na každého prichádzajúceho. Smrť má na muške každého človeka. Smrť víťazí nad všetkým pozemským. Je tam stvárnený chronos, teda čas, ktorý mávnutím kosy žne úrodu a preto marí skoro všetko ľudské snaženie. Minimálne mu nastavuje zrkadlo. Je tam stvárnený chlapec – symbol krehkosti a pominuteľnosti. Nikto nikdy nerátal s tým, že budú tieto fresky sprístupnené ľuďom. Navždy mali byť ukryté pred okom bežného smrteľníka…

Teraz sa presunieme na Sicíliu do Palerma. Nachádza sa tu kapucínsky kláštor a pod ním krypta, ktorá od konca 16 storočia slúžila na pochovávanie mníchov. Neskôr si zámožní občania vymohli, aby tu tiež boli pochovávaní. Ale sú tu pozostatky aj španielskeho maliara Velasqueza. Miestni kapucíni sa preslávili spôsobom konzervovania ľudských ostatkov. Podarilo sa im vytvoriť a zachovať cca tisíc múmií a 8 tisíc kostier. Múmie pôsobia živým dojmom. Pochovávali tu do konca 19 storočia. Techniku balzamovania si zobral do hrobu posledný mních, ktorý sa jej venoval a nestihol ju odovzdať ďalej. Vďaka vedeckému výskumu sa niektoré tajomstvá podarilo odhaliť. Nepôjdem do detailov. Na čo to všetko? Múmie sú oblečené vo svojom bežnom oblečení, akoby len spali. Pripomínajú, aká tenká hranica je medzi životom a smrťou. Dnes ja, zajtra ty!

Spomínam si na výzdobu z kostí v Katánií na Sicilií, v kapucínskom kláštore. Tú som videl na živo. Kosti ako nástroj umenia. Že by pripomenutie krásy, o ktorej má človek vydať svedectvo svojim životom?

Pri Lorete sme spomenuli vzácne fresky v duchu Ars Moriendi. Čo to je? Ars moriendi (umenie umierať) sú dva latinské texty z 15 storočia. Ponúkajú rady a usmernenia čo robiť preto, aby sme mali dobrú smrť. Boli veľmi populárne, kým Erasmus Roterdamský nenapísal svoj spis o príprave na smrť. Pôvodne existovala dlhšia a kratšia verzia, ktorá formou obrázkov sa jednoduchým spôsobom snažila odovzdať posolstvo. Autormi tých textov s ilustráciami sú pravdepodobne dvaja dominikani. Ten dlhší Tractatus artis Bene moriendi vznikol pravdepodobne na žiadosť koncilu v Kostnici. Ars moriendi pozostáva zo šiestich kapitol. Ich posolstvo sa snaží utešiť – že smrti sa netreba báť. Hovorí o piatich pokušeniach, ktoré sa objavujú v okamihu smrti – nedostatok viery, zúfalstvo, netrpezlivosť, pýcha a lakomstvo. Vyzýva k nasledovania života Krista. Hovorí rodine – ako sa v tej chvíli správať. A prináša vhodné modlitby pre tú chvíľu. Skrátená verzia ponúka akýsi výsek toho najpodstatnejšieho. Obrazová časť je zaujímavá, vždy ide o dvojicu obrázkov – pokušenie a liek naň… V tej chvíli o neho bojujú anjeli s démonmi. Ale je to v jeho rukách. Kam jeho duša pôjde?

Po tomto „úvode“ si povieme niečo o dnešnej knihe Velice lehká smrt od francúzskej spisovateľky Simone de Beauvoir.

Od vydania tejto knihy ubehlo už veľa rokov. Budúci rok to bude šesť desaťročí. A stále je aktuálna.

Je to novela, ale predovšetkým príbeh zo života. Ako niť sa knihou tiahne príbeh jej mamy.

Ten príbeh začína v okamihu, kedy sa Simone dozvie, že jej mama mala nehodu. Nasleduje niekoľko týždňov starostlivosti o matku, kde sa vízia uzdravenia, mení v očakávanie smrti. A nakoniec aj v jej prijatie.

Celou knihou sa tiahne niekoľko línií / vrstiev. Môžete sledovať kvalitu zdravotnej starostlivosti, zápas o zdravie a život a akoby súboj o telo, ktoré sa medicína snaží udržať pri živote.

Predpokladám, že oveľa zaujímavejší je portrét matky Simone. Bola vydatá za svojrázneho muža. Až po jeho smrti mohla začať realizovať svoje sny a túžby. Akoby začala žiť úplne nový život. A tým vydala svedectvo o tom, že nikdy nie je neskoro pre zmenu v živote.

Ďalšou zaujímavou rovinou je spomínanie na chvíle s matkou a vykreslenie vzťahu oboch dcér s matkou. Simone mala sestru, ktorá v knihe vystupuje pod menom “ bábika“.

Môžeme si tiež v kontexte dnešnej témy všimnúť myšlienku – ako kto žije, tak aj zomrie. Francoise, teda mama Simone mala rada spoločnosť. Počas života organizovala stretnutia a večierky. Mala veľa priateľov a ti radi vyhľadávali jej spoločnosť. Teraz keď sa ocitla na nemocničnom lôžku, títo ľudia prichádzajú za ňou a robia jej spoločnosť.

Kniha je spracovaná na pomedzí denníka, reportáže, ale aj príbehu a „beletrie“. Vtiahne vás do deja, dej môžete prežívať ako rôzne osoby a spolu s nimi sa vyrovnáva s problémom, ktorý v podobe smrti sa črtá na obzore.

Ľudia v bežnom živote siahnu po knihe z rôznych dôvodov. Táto kniha je príbehom zo života, je dobrou prípravou na podobnú dilemu a situáciu v našom živote. Spolu s autorkou knihy si kladiete otázky a hľadáte odpovede. A prežívate príbeh, ktorý v určitom čase sa v nejakej podobe bude odohrávať aj vo vašom živote. Nie je to štúdia o smrti, ani skúmanie fáz smútku a zomierania, ale ľudský príbeh plný nehy, ľudskosti, krehkosti, ale aj túžby po zmysle a naplnení.

Autorkin boj so smrťou a za život, je ovplyvnený existencializmom, ktorý vyznával jej muž Jean-Paul Sartr a ktorý rezonuje aj touto knihou.

V knihe rezonuje veľa podnetov a otázok. V jednej chvíli je človek zdravý a o chvíľu bojuje s ochorením. A neskôr o život. Dá sa niečo urobiť inak? Môže niečo predĺžiť život? Urobil som čo som mohol pre toho druhého? Má to nejaký zmysel? V čom tkvie význam a zmysel toho zápasu? Mám mu povedať, že zomiera? Čo z neho si ponesiem a ako sa život zmení?

Otázky života a smrti tvoria kostru príbehu. To slovo kostra vyznieva celkom vtipne, vzhľadom na to, že ísť na kosť, znamená ísť do hĺbky a nakoniec po nás ostanú len kosti. Kosť ako odkaz na vznešenosť schránky a zároveň pominutelnosť, sa právom stala vhodným symbolom na pripomenutie smrteľnosti. Mal som možnosť v jednom kapucinskom kláštore v Taliansku vidieť kostry v habitoch a výzdobu z kostí. Po takom zážitku inak začnete pozerať na život a čas, ktorý vám zostáva. Dnes ja, zajtra ty!

Kniha od Simone de Beauvoir hovorí o smrti, ale zároveň dáva kvalitu životu. Je pozvaním k prežitiu života, ktorý bude stáť za to a vtedy ani smrť nebude nepriateľom, ale vítaným spoločníkom, ktorý nás prevedie prechodom. To neznamená, že sa nebudeme vedieť dočkať jeho príchodu. Sme tu preto, aby sme niečo „vykonali“ a po sebe zanechali. Život nie je „márnivý“, márnivé sú niektoré hodnoty a mrhanie časom.

Priblížili sme si rôzne myšlienky a koncepcie spojené so smrťou. Na ne sme nadviazali knihou, teda príbehom zo života. Môžeme na to všetko nadviazať zázračnou otázkou – predstavte si, že by ste zajtra zomreli a odišli by ste spokojní s tým, ako ste prežili svoj život. Čo by bolo iné, oproti súčastnosti? Niektoré veci potrebujú čas, ale neodkladajte to čo je dôležité pre to, aby ste boli spokojní so svojim životom…

Francouzská spisovatelka, feministka a levicově orientovaná autorka knih, které u nás vycházely nejvíce v 60. letech 20. století, to je Simone de Beauvoir. Novela Velice lehká smrt byla česky poprvé vydána v roce 1967, akutálně vychází znovu v nakladatelství Portál.

Nejedná se o románový příběh, ani o eseje, ale o skutečné vzpomínky spisovatelky na poslední chvíle, které prožila s vážně nemocnou maminkou. Děj se točí kolem pár týdnů, které pacientka tráví v nemocnici. Simone de Beauvoir jí dělá společnost, snaží se jí zpříjemnit pobyt na lůžku a zároveň vzpomíná na svou matku v dobách, kdy byla zdravá a mladá. Líčí její život a vztah s despotickým manželem, otcem Simone a její sestry zvané Panenka. Po smrti muže Françoise de Beauvoir nabírá nový dech, začíná znovu a dohání to, co nemohla dělat – vzdělává se, čte literaturu, pracuje v knihovně. Simone se vrací do minulosti a bilancuje vzájemné vztahy mezi matkou a dcerou, zároveň se stará o to, aby nemocná maminka měla veškeré pohodlí.

Novela nazvaná Velice lehká smrt má pouhých 136 stran, její přečtení vám nezabere víc, než pár hodin, přesto je velmi hutná a odráží se v mysli ještě dlouho po přečtení. Simone de Beuvoir píše bez servítků a na rovinu, líčí strasti spojené s léčbou smrtelného nádoru, snahu lékařů udržet pacientku co nejdéle při životě, i když ji toto martyrium připravuje o důstojnost a působí mnoho bolestí, fyzických i těch na duši.

Úvahy o životě o smrti a především o umírání tvoří kostru tohoto nevšedního dílka. Možná i vy sami přemýšlíte o tom, jaký bude jednou váš konec, jaká smrt na vás čeká? Trochu morbidní? Možná to tak působí, ale o tomto tématu určitě přemýšlí každý.

Novela je velmi nadčasová, aktuální v každé době. Byť je opravdu syrová a nechybí v ní naturalisticky laděné popisy zdravotnických procedur i tělesných jevů, působí velmi křehce. Pokud hledáte neotřelé čtení o životě, respektive jeho finální části, o umírání a těžkém smíření se s nezvratným osudem každého z nás, Velice lehká smrt by vás mohla oslovit.