Je umění napsat text, který ani na chvilku neomrzí a na relativně pár stránkách obsahuje tolik myšlenek a obrazů, že na ně čtenář vzpomíná jako na několikaměsíční vyprávění.

Přesně tohle se povedlo Simone de Beauvoir, autorce knihy Velice lehká smrt. Jsem vděčná za možnost seznámit se nejen s knihou, která poprvé v češtině vyšla roku 1967 a kterou nyní ve druhém vydání vydává Portál, ale především s její autorkou, o jejíž existenci jsem popravdě neměla nejmenšího tušení. Přitom jde o významnou francouzskou existenciální filozofku, feministku, sociální teoretičku, spisovatelku, životní partnerku Jeana-Paula Sartra.

Autorka čtenářům zprostředkovává takřka deníkový záznam péče o svou maminku umírající v nemocnici. Kniha začíná telefonátem z 24.10.1963, kdy se Simone dozvídá o nehodě své maminky Françoise de Beauvoir – o jejím pádu a zlomenině stehenního krčku, a končí o 129 stránek později vzpomínkami na již zemřelou maminku, která milovala život a držela se ho do posledního okamžiku.

Kniha velká jako poštovní obálka má celkem 136 stran a její text plyne jako řeka, bez přestávek v podobě kapitol. Pouze párkrát je tok textu přerušen odstavcem a prázdným řádkem, to například když autorka z popisu současnosti (rok 1964) přeskočila k vzpomínání na maminku během autorčina dětství a dospívání, k úvahám nad maminčiným životem v době, kdy byla mladá a bezdětná i lítostí nad tím, že s maminkou měli komplikovaný vztah plný vzájemného nepochopení.

Čtenář s autorkou prožívá náročnost péče o maminku v sanatoriu i břímě těžkého rozhodnutí: autorka i její sestra se rozhodly před maminkou zatajit její pravou diagnózu – velmi pokročilý a smrtelný nádor na tenkém střevu. Místo toho jako důvod jejích obtíží i operace, při níž se lékaři bezúspěšně snažili nádor odstranit, uváděly relativně nevinný zánět pobřišnice. Do konce života se tak maminka svou pravou diagnózu nedozvěděla. Především Simone se s touto lží v knize obtížně vyrovnává, stejně tak s otázkou: „Má/mělo cenu mamince operací prodloužit život? Za jakou cenu?“

Otázka délky versus kvality života je i nyní velmi aktuální. Překvapilo mě, že již před téměř 60 lety lékaři hleděli především na léčení a případné prodloužení života, bez ohledu na to, jaké vedlejší příznaky a kvalitu života pacient má. Stejnou otázku – délka či kvalita – jsem vnímala při své práci psycholožky s onkologicky nemocnými, přičemž bohužel dost často se pacient s lékařem v tom, co je pro každého z nich důležité, neshodnou. Upřímně doufám, že postupem času se znovu do centra zájmu dostane pacient, respektive člověk a jeho potřeby. Bohužel neočekávám, že se tato změna stane v dohledné době. Přála bych si, aby kniha jako tato k této změně přispěla.

Velmi lehká smrt mi připomněla jiné tituly se stejnou tématikou vážné nemoci a umírání – Nežijeme věčně od Atula Gawandea, Můj poslední výdech od Paula Kalanithi a Světlo na konci tunelu od Elisabeth Kübler-Ross. Všechny tyto knihy nám připomínají součást života nás všech, které se v naší společnosti tak vehementně bráníme a to smrt; všechny jsou napsány poutavě, při jejich čtení jsem cítila vděčnost za život, radost, strach i smutek a všechny doporučuji.

"Chudák maminka ... Byly doby, a není to tak dávno, kdy se pyšnila tím, že na svůj věk nevypadá; teď už se ale člověk nemohl zmýlit: byla to velice sešlá sedmasedmdesátiletá stařena ... Měla bolesti, špatně spala ... Už asi před dvěma nebo třemi lety, ale hlavně od loňské zimy jsem si všímala, že má fialové kruhy pod očima, zašpičatělý nos, vpadlé tváře."

Autobiografická novela nebo dalo by se říct reportáž, věrné zachycení posledních dní matky S. de Beauvoir. Ukazuje přeměnu zdravého člověka v nemocného a později umírajícího, postupné strádání, bolest. V pozadí toho rekapituluje matčin život, vztah matky s otcem a hlavně vztah jejich, dcery a matky. Kniha plná citu/citů ve mnoha pojetích i pólech, úvah nad svobodou (rozhodování), bytím, životem a smrtí.

Nelehké téma velmi přístupně zpracované. Kniha poprvé vyšla v originále v roce 1964, nyní v překladu Evy Pilařové u nakladatelství Portál.