Hodnocen

Dobrodružný román s fantasy prvky z českého prostředí. To je kniha české autorky Radky Volfové, kterou vydalo nakladatelství Portál v roce 2024.

Vyprávění zavádí čtenáře na jednu malou vesnici. V této ospalé díře má jedenáctiletý Kuba strávit celý týden. Vůbec se netěší - dědu (otce mámina přítele) skoro vůbec nezná, není tu internet a zdá se, že tady nejsou ani žádní vrstevníci. To teda budou strašný prázdniny.

Ke Kubově překvapení se v podkrovním pokoji, který má jen pro sebe, setká se zvláštním klukem. Jmenuje se Pavel, nosí jakési retro oblečení a nezná ani mobil. Co je to za podivnosti? O to větší překvapení pro Kubu je, když zjistí, že vesnice, kde před chvílí nebyla ani noha, najednou ožila, je tu spousta lidí a dokonce i stejně staré děti jako je on. Vypadá to, že to nakonec nebude ani taková nuda, jak se prve zdálo.

Kuba je mámin mazánek. Dalo by se říci, že jsou na sebe fixovaní, ale vzhledem k tomu, co oba zažili v minulosti, se tomu nelze mnoho divit. Proto Kuba nemůže vystát mámina nového přítele Petra. Má pocit, že mu mámu ukradl.

Co se týká samotného příběhu, je důležité zmínit, že příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. První linie se odehrává v současnosti, ta druhá v 80. letech 20. století. Čtenář spolu s Kubou sleduje, jací byli lidé o třicet let dříve, co nosili, co jedli, čím jezdili a čím platili. Kuba zjistí, že být bez mobilu je vlastně docela fajn, že veškeré sociální sítě se odehrávají na kolách, na kolotočích a povídáním si mezi sebou. Kdo z vás zažil takovou dobu, ať zvedne ruku.

Kuba si teď vůbec nebyl jistý tím, co vidí. Vypadalo to sice, jako že ten černovlasý kluk mává na něj, ale tomu samozřejmě odmítal uvěřit. Není přece možné, aby ho takhle, skrz zrcadlo, mohl vidět. Dál na kluka jen nechápavě zíral, až ten s ním ztratil trpělivost.

"Tak už nečum tak blbě a pojď za mnou!" zakřičel naštvaně, naposledy máchl rukou a zmizel.

A tak Kuba šel.

Druhá rovina je sbližování se Kuby s dědou a poznávání života na vesnici. Hodně lidí na vesnicích stále chová domácí zvířata jako jsou králíci, slepice či prasata, někteří lidé mají i louku, kterou je potřeba posekat. Kuba se s dědovým laskavým přístupem učí novým věcem a povinnostem.

Kniha má spoustu přesahů - od rodinné situace jako je rozvod, přes první lásku až po kamarádství. V neposlední řadě je přiblížení dnešním dětem, jaká byla situace ve 20. století, že ne všechno bylo dostupné hned. Některé pojmy jsou vysvětleny v závěru knihy, třeba taková babetta či tuzex dnešním dětem moc neřekne.

Příběh se čte rychle a je snadno pochopitelný. I když jsem se hodně rozepsala o minulém století, není tato část dětem vnucována nijak násilně, jen tak na okraj, ale aby bylo pořád patrno, jaké rozdíly jsou mezi tím, co bylo a co je teď. Důležitým aspektem je přátelství a také odvaha. Protože vylovit zatopený poklad opravdu vyžaduje spoustu odvahy.

Knihu ilustroval Viktor Svoboda. Obrázky jsou černobílé a podtrhují celkovou atmosféru příběhu.

Jak už věk hrdinů napovídá, vyprávění je vhodné pro děti kolem dvanáctého roku věku, ale na své si přijdou i jejich rodiče, kteří se alespoň také jistě rádi vrátí zpět do doby, kde se ocitl Kuba.

Představte si, že je vám 11, musíte na prázdniny k nevlastnímu dědovi někam do zapadákova, kde nemáte žádné kamarády a dokonce ani internet! To asi nezní jako super začátek vysněného volna, co? ��

Stejný názor měl i Kuba dokud… Dokud se u něj v pokoji neobjevil Pavel, který byl celkem zvláštní. Nevěděl co je to mobil, internet, kolo s přehazovačkou nebo největší hvězdy současného fotbalu! Za to ale věděl, kde se nachází poklad z druhé světové války…no a v ten moment prázdniny dostaly úplně jiný rozměr.

Za mě super dobrodružná knížka pro děti,řekla bych tak 4.-7. třídy. Sama jsem s ní se šesťáky pracovala ve čtenářské dílně a bylo to moc fajn!

(Pro kolegy učitele dám brzy k dispozici i pracovní list, který jsem k ní vytvořila.)

Jsem ráda, že knihu Utopený poklad jsem svým klukům četla každý večer před spaním já, protože i díky tomu, jsem si zavzpomínala na své dětství a některé pasáže jsem měla opravdu před očima. Ptáte se proč? Kniha totiž vypráví příběh jednoho kluka z Prahy jménem Kuba, kterému je 11 let a tráví každý den jen na telefonu. Začínají prázdniny a maminka s přítelem Petrem chtějí jet k moři a Kubu vezou na týden k dědovi, který není jeho pravý děda. Je to tatínek Petra, přítele, který žije s maminkou Kuby. Kuba však nového přítele maminky nemá moc rád, v jeho očích mu maminku bere pro sebe a celkově je Petr pro Kubu, uzavřený, smutný, moc nemluví a nerad se koupe.

Začíná tedy týdenní příběh Kuby, který je na vesnici s cizím pánem, kterému má říkat děda, bez internetu a bez kamarádů. Děda si z toho ale nijak hlavu neláme, ukáže Kubovi jeho pokoj, který mu připravil na půdě a Kuba je nadšený, protože takový pokoj opravdu nečekal. Na půdě v pokoji je i staré zrcadlo.

Ráno se Kuba probudí a najednou slyší hudbu od kolotočů, ale žádné kolotoče ve vsi nejsou, zvuk totiž vychází ze starého zrcadla. Když se Kuba zadívá do zrcadla, uvidí tam kluka, který mu říká: „Co na mě tak čumíš, pojď na pouť". A tak Kuba jde, projde zrcadlem a najednou je ve vsi, v partě kluků, kteří jsou ale legračně oblečení, i boty mají jiné, a tak Kubovi celkem trvá než na to přijde. Ostatní se ale na Kubu taky dívají zkoumavě, nejvíce je zaujme jeho dres Messiho, který ještě nikdy neviděli.

Jednou jdou také do sámošky, kde jsou vtipné ceny v Kčs, bonbóny, které se už neprodávají, a také novinový stánek s novinami Rudé právo z roku 1980. Kuba je samozřejmě v šoku a začíná chápat, co se děje, a že prochází zrcadlem o nějaký ten čas zpátky.

Večer se vždycky vrátí zpátky do 21. století skrz zrcadlo. Kubovi samozřejmě trvá, než pochopí, že díky zrcadlu cestuje časem, a taky, kdo je ten kluk ze zrcadla. S partou kamarádů z minulosti prožívá vtipné zážitky, které právě pochopíme hlavně my rodiče, kteří jsme v té době vyrostli. Točení na řetízkáči byla prostě vždycky největší atrakce poutě, to víme prostě jen my!

Jednou se s partou kamarádů rozhodnout jet na kole do zatopeného Lomu, kde najdou poklad a taky se stane něco nečekaného! Nemohu vám prozradit více, protože konec je napínavý jako kšandy a já sama to nemohla vydržet, a když kluci už usnuli, musela jsem si knížku dočíst až do konce na jeden zátah sama. V knize jsou také popsané životní osudy, a ty já mám nejraději, protože už víte, co se komu stalo doopravdy. A samozřejmě velká myšlenka pro děti je, jak mohl zvládnout Kuba bez telefonu celý týden.

Ano mohl a žil tak, jako kdysi my...

Knihu vřele doporučuji, každé dítě si v tom najde něco jiného, pro mé děti to bylo okénko do minulosti, protože si myslí, že jsme neměli ani televizi a nechápou, že být tenkrát doma a nejít ven každý den, byl pro nás vlastně trest. Dnešní děti to mají naopak.

Za mě super kniha i pro dospělé, určitě se nebudete nudit a možná si rádi zavzpomínáte na své dětství, na vzpomínky, které máte někde hluboko schované, ale jsou tam a jsou vaše!