Letní příběh plný dobrodružství, tajemství i detektivního pátrání pro děti od 9 do 12 let UTOPENÝ POKLAD čtenáře hned v prologu navnadí dramatickou situací, ve které jde doslova o život. A v následujících kapitolách, rozdělených podle dnů Kubova prázdninového týdne, se dozvíme, co jí předcházelo a jak do toho všeho zapadá ten utopený poklad, který v místním lomu prý kdysi na konci války ukryli ustupující Němci.

Jedenáctiletého Kubu maminka s otčímem Petrem odvezli k dědovi a odjeli pryč. Kuba není vůbec nadšený, ale první úsměv na tváři mu vyloudí podkrovní pokoj, ve kterém má bydlet, slunný a prostorný, na rozdíl od jeho panelákového pidipokojíčku. Staré venkovské stavení navíc skrývá nejedno tajemství, velkou truhlu plnou starých klukovských hraček, a hlavně velké zrcadlo, které Kubovi promění nudný týden v dobrodružství, na které bude navždycky vzpomínat.

Jedním z hlavních témat knihy je odhalování rodinných tajemství a pátrání po vlastních kořenech. Kuba se pomocí tajemného starého zrcadla ocitá v roce 1985, kde se spřátelí s dvojčaty Petrem a Pavlem. Postupně si však uvědomuje, že jedno z dvojčat je jeho současný neoblíbený nevlastní otec. Tato situace Kubovi dává možnost nového partnera jeho maminky lépe poznat, pochopit a přehodnotit tak původně výrazně odmítavý postoj k němu. V knize se řeší i vztahy jednotlivých postav, jako je právě ten mezi Kubou a jeho novým nevlastním otcem, ale i Kubou a jeho vlastním otcem nebo Kubou a jeho bývalým nejlepším kamarádem Vojtou, který Kubu „zradil“ tím, že svou pozornost teď namísto Kubovi věnuje spolužačce Veronice. Což Kuba na základě vlastních zkušeností s novou kamarádkou Ditou také začíná chápat a Vojtovi rozumět. Hlavní dějová linka má spád, prolínají se Kubovy zážitky z minulosti i v reálném světě, kdy se postupně sbližuje a nachází společnou řeč s dědou, který mu na závěr knihy objasní mnoho otazníků z minulosti. 

Autorka nenásilným způsobem čtenářům přibližuje rozdíly mezi dětmi 80. let minulého století (a tedy vlastně rodiči současných čtenářů) a dětmi dnešní doby. Bez moralizování či odsuzování nám prostřednictvím hlavní postavy umožňuje pohled do obou světů, děti se tak seznamují s dobou před sametovou revolucí, s termíny, obraty, reáliemi. Na konec knihy je pak zařazen slovníček některých pojmů (zdrhnout za kopečky, esenbák, národní výbor, Rudé právo atd.).

Skvělý prázdninový příběh má sice přes dvě stě stránek, ale řádkování textu je přizpůsobené věkové kategorii čtenářů, takže se čte snadno. Současné děti se v postavě Kuby snadno najdou a přes prvotní dojem, že kniha osloví spíše kluky, není důvod se bát ji doporučit i dívkám. Kuba se zapojuje do dobrodružství s partou dětí, mezi nimiž nechybí ani holky.

Knihu ilustracemi doplnil Viktor Svoboda.

Ukázka:

Nedalo mu to a prošel snad všechny chýšovské uličky a plácky mezi domy. Nikde nic. Nespletl se? Nemohlo to, co ráno zaslechl, být něco úplně jiného? Třeba nějaký pořad v televizi, který měl děda po ránu hlasitě puštěný? Všechno tomu bohužel nasvědčovalo. Totálně mu to zkazilo náladu, právě totiž ztratil poslední naději, že to v téhle díře přece jen nějak přežije.

Když se vrátil domů, našel dědu spokojeně chrupajícího na kuchyňském kanapi. Oběd byl hotový. Tiše, aby ho nevzbudil, si nabral z hrnce pořádnou porci brambor a přelil je smetanovou omáčkou s houbami. V Praze by si jídlo musel ohřát v mikrovlnce, ale tady, na dědových kamnech vydrželo teplé celý den. S plným talířem odcupital na dvorek. Doma by si teda houbovku nedal, ale teď mu vyloženě bodla. Hlad měl jako vlk.

Když dojedl, začal přemýšlet, co se zbytkem dne. Korzovat po vsi se mu už nechtělo. K čemu taky? A vydat se sám na průzkum okolí, třeba do lesa, který se v souvislém pruhu zelenal nad vesnicí, na to neměl odvahu: co kdyby se ztratil? Musel si přiznat, že se v přírodě moc orientovat neuměl. Leda tak s mobilní navigací. Mobil! To je nápad. Skočí si pro něj a půjde k úřadu na wifinu. Aspoň trochu zachatuje s kluky a projede si internet. Už mu to chybělo.

Pohladil dědovu mourovatou kočku, kterou přilákal zbytek omáčky na kytičkovaném talíři. Hrubým jazýčkem pečlivě olizovala zaschlé šmouhy a blažeností přivírala oči. Kuba jí tam tu pochoutku nechal. Snad se děda nebude zlobit, že po sobě talíř neuklidil, pomyslel si a svižně vyběhl po schodech na půdu.

Natáhl se přes velkou postel a popadl telefon, který tam po ranním hovoru s maminkou nechal ležet. Baterka ukazovala 50 %, tak to do večera v pohodě vydrží. S úlevou si stáhl ponožky, které už za dopoledne stihl propotit, a na boso vklouzl do pohodlných, svítivě zelených crocsů. Venku bylo čím dál větší vedro, ideální počasí na pořádnou koupačku. Pohledem sklouzl na plavky pohozené v tašce a otráveně se zašklebil. Tak na to si tady asi bude muset nechat zajít chuť.

Ještě než odešel, stoupl si před velké zrcadlo, které stálo za dveřmi, a chvíli se v něm zkoumavě pozoroval. Vlastně by mu tady v tom zapadákově mohlo být jedno, jak vypadá, přesto mu to nedalo a snažil se vyřešit neuspokojivý stav své blonďaté ofiny. Připlácl ji co nejvíc k hlavě a snažil se její konečky zastrčit za ucho. Příliš krátké vlasy ale okamžitě spadly zpátky a zakryly mu pravé oko. Ach jo. Tolik toužil po dlouhé patce, kterou by si nahoře spínal do culíku, ale máma mu to za žádnou cenu nechtěla dovolit. Opakovalo se to stále dokola. Vždycky, když mu vlasy konečně dorostly do vysněné délky, přikvačila na návštěvu její kamarádka Tereza s nůžkami a holicím strojkem. A ostříhala je oba.

Kuba ji za to neměl rád. Terezu. A na mámu se v tu chvíli pěkně zlobil. Až bude dospělý, nechá si narůst pořádné háro a ještě si ho na just obarví na fialovo. Aby máma měla vztek, protože pestrobarevné hlavy fakt nesnášela. Kuba nechápal proč, jemu se to naopak líbilo. Ona ale říkala, že lidi už nevědí, jak na sebe upozornit.

Povzdechl si a přiblížil svůj obličej k zaprášenému sklu. No to snad ne! Na špičce nosu se mu udělal pořádný beďar. Ach jo. Červené pupínky s bělavou čepičkou se mu v poslední době na kůži zjevovaly čím dál častěji a Kuba dost dobře nevěděl, co s nimi. Maminka mu na to v drogerii koupila nějakou vodičku, tu si ale s sebou samozřejmě nevzal. Snažil se vřídek vymáčknout, ale moc to nešlo. Spíš tím všechno zhoršil a celý nos mu teď svítil, jak červená na semaforu. Hned si vzpomněl na máminy rady, ať pupínky raději nevymačkává a už vůbec ne špinavými prsty. Prohlédl si od rána nemyté ruce se začernalými nehty. To teda budu krasavec, pomyslel si. Naštěstí mě tady nikdo nezná.

Naposledy se ještě jednou překontroloval a chystal se vyrazit ven. A vtom to uslyšel znovu. Zase ta hudba. To není možné. Tentokrát to nemohl být omyl. Někde venku vyhrávala muzika a žádná televize to rozhodně nebyla, protože děda spal jako špalek a bednu měl vypnutou.

Non stop, já chci žít non stop, rozpoznal teď Kuba naprosto zřetelně text písně, kterou znal. A s tím, co přijde, mám chuť se rvát.

Pro řadu jeho spolužáků byl Michal David velkým objevem, jemu se ale nelíbil, protože byl malý, tlustý, a hlavně strašně starý. Raději poslouchal mladé rapery, třeba Viktora Sheena nebo Doriana, ty jsou teda mnohem víc cool.

Zdálo se, že hudba ubírá na hlasitosti, když se ale předklonil k zrcadlu, opět zesílila.

Už nejsem dítě mejdanů, už nejsem módní hit, láká mě vůně príma dnů a chci jen non stop žít.

Jako by kolotoče stály přímo pod okny. Jak tak napínal uši a zároveň ve svém obličeji zkoumal každý pór, připadalo mu, že na něj někdo mává. Vyděšeně se otočil, ale nikdo za jeho zády nestál. Pokoj byl prázdný, stejně jako předtím. V zrcadle však, a teď už to viděl naprosto jasně, stál kluk v červeném tričku, a aby přehlušil řev tlampačů, hlasitě na Kubu křičel: „Pojď, dělej!“

Kuba si teď vůbec nebyl jistý tím, co vidí. Vypadalo to sice, jako že ten černovlasý kluk mává na něj, ale tomu samozřejmě odmítal uvěřit. Není přece možné, aby ho takhle, skrz zrcadlo, mohl vidět. Dál na kluka jen nechápavě zíral, až ten s ním ztratil trpělivost.

„Tak už nečum tak blbě a pojď za mnou!“ zakřičel naštvaně, naposledy máchl rukou a zmizel.

A tak Kuba šel.

Zrcadlem proběhl tak snadno, jako by se pod jeho dotykem rozplynulo. Připadal si jako Harry Potter, když na londýnském nádraží prošel stěnou, aby se dostal k nástupišti devět a tři čtvrtě. Popravdě, vůbec nechápal, jak se mu to povedlo, ale teď vážně neměl čas zkoumat fyzikální zákony propustnosti pevných látek, protože kluk mu rychle mizel z dohledu. Podle dusotu a pravidelného vrzání věděl, že právě sbíhá dřevěné schody z půdy. Kuba chvátal za ním. V crocsech měl co dělat, aby se na úzkém schodišti nepřizabil.

Naštěstí na něj kluk dole počkal. Kuba se nevěřícně rozhlížel kolem sebe. Dědův dvorek totiž vypadal úplně jinak. Jako by ho někdo polil živou vodou. V otevřených vratech stodoly byl zaparkovaný modrý traktor Zetor, z jehož valníku nějaký člověk právě vidlemi shazoval usušené seno.

***