Když Bůh nikomu nechybí, vyprazdňují se kostely a modlitebny, zmenšují se a ztrácí na významu církevní společenství, je možné zpochybňovat jejich význam a přínos pro jednotlivce i celou společnost. Jaký dopad má fenomén náboženské lhostejnosti na fungování církví a jejich společenství? Jak vlastně lidé zažívají a potřebují církev či náboženství v každodenním životě? A jak se k náboženské společnosti mohou církve postavit? To všechno jsou oblasti, na něž se Jan Loffeld, německý kněz a teolog, zaměřuje ve své útlé knize.

Ve svých úvahách se Loffeld věnuje především tématu potřebnosti církve a náboženských společenství, která je kompromitována nejen skandály, jimž církve v posledních letech potřebují čelit, ale i rostoucí náboženskou lhostejností, která je v přímém protikladu k základnímu přesvědčení křesťanství o tom, že každý člověk dříve či později ve svém životě bude hledat svou cestu k Bohu a církvi. Důsledkem těchto fenoménů je stále se zmenšující počet věřících obecně, ale také klesající počet věřících, kteří se aktivně podílejí na životě v církvi. Výsledky výzkumů ukazují, že tento odliv zájmu nutně nesouvisí s úsilím, které kněží, faráři či pastorační pracovníci věnují budování a životu svých společenství. Jan Loffeld tedy dochází k závěru, že stále nižší účast na životě církevních společenství souvisí spíše s měnícími se postoji a potřebami lidí. První část knihy je věnována zkoumání těchto změn a také nabízí shrnutí dosavadních přístupů církve k jejich zvládnutí. V druhé části knihy pak autor hledá odpovědi na otázku, jak může být církev a církevní společenství relevantní i v dobře, kdy „Bůh nikomu nechybí“.

Autory předmluvy a doslovu českého vydání knihy jsou dvě z největších osobností současného křesťanského společenství v Česku: Tomáš Halík a Tomáš Petráček. Oba knihu hodnotí jako průlomovou pro odvahu Jana Loffelda pojmenovat možnost, že Bůh nikomu nechybí. Oceňují jeho přímočarost v označování některých slabin církve a zároveň jeho schopnost vidět příležitosti v místech, kam se církevní establishment spíše nedívá, neboť svým způsobem ohrožují jeho raison d’être. Úvahy Jana Loffelda rozhodně podporují ten proud v křesťanství, který chce jít cestou dalšího otevírání církve životu, a nabízejí argumenty proti tendencím uzavírat se ve snaze konzervovat církevní tradice.

Čtení první části knihy pro mě, jakožto věřící čtenářku, která není „organizovaná“ v žádné z církví, bylo i přes Loffeldovu otevřenost v popisu procesu církevní reflexe a reformy spíše frustrujícím zážitkem, který podpořil i jistý náznak toho, že náboženskou lhostejnost nelze jednoznačně spojovat s působením církve. Domnívám se totiž, že Jan Loffeld mohl udělat ještě další krok v pojmenovávání současných výzev pro církev a v přijetí odpovědnosti za to, že lidé už v církvi nehledají naplnění svých potřeb. Nejde totiž „jen“ o sexuální skandály, které v knize krátce a spíše okrajově zmiňuje, ale také o otevřenost k ženám či LGBTQ+ lidem, jimž zůstávají církve ve většině uzavřené. Druhá část knihy, která hledá východiska ze současné situace, naopak nabízí vizi církve jako společenství nebo způsob života, jehož bych se účastnila ráda, protože je prodchnutý otevřeností a přijetím, které nacházím v evangeliu, méně pak v církvi. I přes to však ve mně po přečtení knihy zůstává otázka po tom, co by bylo potřeba pro to, aby náruč církve mohla být stejně otevřená jako srdce Ježíše Krista. Jak by vypadala církev, pro niž by nebyla základním východiskem lidská potřeba Boha, ale lidská potřeba lásky a přijetí?

Čas strávený s knihou Jana Loffelda pro mě byl výzvou. Při čtení jsem se potýkala nejen se svými emocemi ve vztahu k církvi, ale také s náročností textu a předpokladem odborných znalostí čtenáře a jeho orientace v tématu. Bylo pro mě matoucí, jak autor používal termíny církev, náboženství, víra bez bližšího upřesnění jejich obsahu a významu v textu. Nebylo pro mě zřejmé, zda autor mluví o katolické církvi nebo zahrnuje i ostatní křesťanské církve, případně vztahuje své úvahy a závěry i na další náboženství. A stejně tak si neumím odpovědět na to, zda předmětem úvah je skutečně to, že nikomu nechybí Bůh, zda se spíše neukazuje, že lidem přestává chybět církev. Jakožto skutečně málo poučený křesťan jsem v textu často tápala. Přestože popis na přebalu označuje knihu za „nepostradatelného průvodce pro všechny, kteří se v dnešní době snaží poctivě žít své křesťanství“, domnívám se, že spíše než „každému“, je kniha určena spíše odbornějšímu publiku. Kniha mě přiměla klást si otázky po svém vnímání a své potřebě církve. Návodem na poctivý život křesťanství, který jsem v knize na základě popisu hledala, pro mě však spíše nebyla.

Kniha německého pastorálního teologa Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí s podtitulem Úvahy o náboženské lhostejnosti, která vyšla v překladu Zdeňka Jančaříka v nakladatelství Portál, je dalším střípkem do debaty o tom, co se to vlastně stalo a děje s římskokatolickou církví, resp. s křesťansky orientovanou religiozitou.

Titul je doplněn o předmluvu sociologa, teologa a kněze Tomáše Halíka a o doslov historika, teologa a kněze Tomáše Petráčka (Konec iluzím a hledání naděje). Kniha se opírá, to zvláště v německém jazykovém prostoru, o sociologické studie posledních let, které se zabývaly vývojem, lépe řečeno úpadkem všednodenního života katolíků v prostředí jejich domovských církví, farností a dalších církevních institucí. Reflexe opřené o empirická data a z nich plynoucí perspektivy či přímo eventuální řešení působí dost syrovým dojmem. Nejsou zabarveny emocemi, a zdá se, že autor ke svému úkolu přistoupil – třebaže je kněz, teolog a pedagog – s rozhodnutím pojednat o ne příliš atraktivní církevní přítomnosti stylem „padni komu padni“.

Kniha byla napsána, což by si měl čtenář při čtení připomínat, v německém a pro německé prostředí. Německé novodobé církevní dějiny, odrážející se předně v osobitém pojetí synodální cesty, podporované nejen tzv. laiky, ale i některými biskupy, jsou s českým katolickým prostředím spjaty jen dílčími podobnostmi. Na rozdíl od německého episkopátu, teologů, teoložek a aktivních členů Božího lidu je český katolický svět stále váhavě rozkročen nad Druhým vatikánským koncilem (jemuž bude 60 let), s jehož závěry si ani po půlstoletí neví rady, nebo s nimi z hloubi duše nesouhlasí. Zatímco Loffeld může uvažovat o krizi institucionalizovaného katolictví (a také protestantství) z hlediska živé teologie dneška, která si udržuje vztah s církvemi a teologickými školami rozesetými různě po světě, v Česku neexistuje až na drobné výjimky teologických a kněžských solitérů nikdo, kdo by mohl na Loffeldovu práci navázat. Naše místní církev má úplně jiné starosti. Ostatně když Loffeld cituje a vychází z některých prací Tomáše Halíka, je zřejmé, že Halíkovy myšlenky jsou nesrovnatelně víc kosmopolitní a univerzální než české. Ani Loffeld, ani Halík a ani Petráček se pod českou církevní duchnu zkrátka nevejdou.

Když Loffeld mluví o potřebě pravdivého sebezpytu a tázání, o možných reformách, o rozličných podobách sekularizace a univerzálního křesťanství, o tom, proč Němci opouštějí církve a pojetí Boha lidské tváře ve prospěch boha energií, citů a ezo-představ, vychází z předpokladu, že němečtí křesťané se v posledních letech pokusili s tímto stavem něco dělat. Nesejde na tom, že i německá katolická církev jede z kopce bez brzd a sama netuší, jestli nevyhnutelnou havárii přežije. I ti, kteří svoji vloženou energii, námahu, teologickou zdatnost a nasazení všedního dne prohráli, si mohou říct, že prohráli čestně. Nic takového není v českých a moravských končinách, kde se viribus unitis začíná adorovat zlatý věk 19. století a časů dřívějších, možné. U nás nelze čestně prohrát, nýbrž jen čestně rezignovat a vzdát se. Člověk vždycky stojí proti obrovské přesile.

Rezignace jako volání věřícího k Bohu. Nad knihou Jana Loffelda

Zdeněk A. Eminger

Autor: Michal Bauer Pticen

Rána z milosti synodálním reformám se očekává s odchodem papeže Františka. Teologická učiliště jsou v katastrofální lidské a odborné krizi, z níž se nelze dostat jinak než skrze úplně nový začátek s novými lidmi a novými institucemi. Život církví, s výjimkou jejich charitní a sociální péče, je pod sebemenší rozlišovací schopností našich spoluobčanů. Na pomyslném žebříčku zbytečných povolání překonalo kněžství a zasvěcený život i profesi uklízeček a popelářů – Němci jsou na tom přece jen lépe. Teologové a teoložky jsou ohroženým druhem na hranici vyhynutí. Paprsky naděje, které církevní krizí v Německu (a jinde na světě) přece jen ještě prosvítají, jsou v českém prostředí zašlapány s razancí hasiče, který dohašuje ohniště za kravínem po obecní zábavě, a nejraději by už byl doma v peřinách.

Těch zdrojů náboženské lhostejnosti, únavy, zklamání, naštvání a deziluzí z toho, jakou církev jsme to vlastně vytvořili a jakou ji udržujeme, uvádí Loffeld celou řadu. Typ sekularismu, o němž hovoří, však nemá kořeny v brutalitě totalitních režimů, které chtěly vymýtit církve za železnou oponou. Německý sekularismus prostupuje nejen územími bývalého východního Německa, ale také nejbohatšími regiony a městy Německa západního. Je jiného typu, ale stejně bolestný. Píše:

„Analýza z bývalé NDR zajímavě konstatuje: „Co se v NDR těšilo velkému úspěchu a bylo všemožně podporováno (ateizace a sekularizace společnosti – pozn. překl.), proběhlo v BRD (i když podstatně pomaleji) samovolně.“

Loffeld pochopitelně ví, že „staré dobré časy“, kdy bylo Německo cele křesťanské, neznamená, že kostely plné lidí byly kostely plné křesťanů. Nemáme statistiky, kolik lidí třeba v 18. století věřilo v Boha, ač „museli“ v kulturně-občanském ohledu chodit do kostela. Musí si být též vědom, že apokalyptické hrůzy 20. století mají své kořeny rovněž v křesťanství a v tom, kam křesťané dovedli svoji společnost, svoji kulturu, svoji civilizaci. Již v první světové válce se proti sobě postavili křesťané. Vojáci znepřátelených stran po sobě – často ve jménu Boha Lásky a s požehnáním církevních autorit – házeli granáty nebo vypouštěli plyn. Když se v poválečném čase začali lidé ptát: „A kde byl v tom všem, včetně šoa, Bůh?“, nebyl až na výjimky nikdo, kdo by jim dokázal odpovědět. Ti, kteří patrně zjistili, „kde byl Bůh“, byli mrtví. Jan Loffeld směřuje ve své knize ke konstatování, které jde tak trochu proti teologickým zásadám minulosti, a tedy že tam, kde lidé nejsou nuceni, nebude vůbec samozřejmé, že budeme v budoucnu žít v nějaké, i jen kosmeticky křesťansky orientované společnosti. Teologické veršovánky o bytostně věřícím člověku, který hledá a věří, protože jinak nemůže, dospěly. Bůh se bude napořád zjevovat tam, kde bude chtít a kde mu bude otevřeno. Otisky jeho lásky a moci se přece nikdy nedaly svázat jen s jedním jediným náboženstvím, natož tím – jako je katolictví –, které na sebe v posledních staletích vzalo téměř výlučně šaty evropského střihu. Loffeld říká:

„Uzdravující zkušenosti víry se v pastoraci nemohou „navodit“ uměle. Ty se prostě dějí. Jak a kde, to se musíme učit z praxe. V tom se v neposlední řadě projevuje základní svátostné poslání církve. Důležité je umět dešifrovat, jak a proč se tyto zkušenosti dějí při běžných projevech sekulárního života. A to bez nároku na komplexní poznání a také v pokorném pochopení toho, že z toho hned nevzejde pastorační koncept, který by byl přenositelný na jiná místa.“

Loffeldův text je text otřásající, text nesympatické, leč potřebné pravdy. Někdo ho v českém církevním a teologickém prostředí jistě označí za bohapustý pamflet, jímž se zase někdo snaží poškodit dobré jméno (k Tridentu se vracející) církve. Byla by potřeba dostat knihu ani ne tak k těm, kteří s jejími tezemi a vizemi jaksi instinktivně souzní, nýbrž k těm, kteří by se i před jednou jedinou stránkou nejraději zavřeli na faře, na biskupství či někde na katedře. Jak to ale udělat? Sám autor je příkladem myslitele, který u kladené otázky došel na konec cesty. Nejen v Německu, ale i jinde na světě byly investovány pohádkové prostředky na zavádění tu smysluplných, tu fantasmagorických pastorálních strategií. Násobně víc peněz vyplatily různé světové diecéze obětem sexuálního a mocenského zneužívání. Obrovská spousta lidí navíc investovala svůj drahocenný čas, energii a schopnosti, aby nutným reformám pomohli na svět. Jak vidno, přímá úměra mezi penězi a investovanou energií a skutečnou duchovní obnovou neexistuje a vypořádávat se s množící se rezignací lidí na církevní pospolitý život není snadné pro nikoho.

Loffeldova kniha mě spolu s jeho dalšími texty přiměla položit si otázku: Kam dál? Hřeji se nadějí, že jestli budou za deset nebo dvacet let existovat v Česku nějaké oázy křesťanského souručenství, lidé po jeho myšlenkách sáhnou. Cítím sice v jeho knize nemalou míru realismu smíšeného s pesimismem, ale také dobrou míru naděje, že jedině zjištěná pravda nás osvobodí a rozhojní naši odvahu opustit to, co církev táhne ke dnu. Musí se na nás splnit osud bohatého mládence z evangelia, který se nedokázal vzdát majetku a následovat Pána. Nebudeme se však muset zbavovat majetku, abychom uviděli a uvěřili. Paradoxně to bude, čtu u Loffelda, to, co bohatý mládenec „zachovával od svého mládí“ – všechny ty dobově a kulturně podmíněné pravdy, pravdičky, tradice a předpisy, které v nás zaplnily místo, jež patří Bohu, a z církve učinily společnost s ručením omezeným, společnost v úpadku. Že Bůh nikomu nechybí? Ptejme se na lásku. Ta je východiskem pro naše zoufání.

Český překlad knihy Jana Loffelda se prodává jako bestseler, nakladatelství Portál ji bohatě inzeruje, diskutuje se o ní i veřejně (v Praze zde). Na její obálce jsou slova prof. Tomáše Halíka z počátku jeho předmluvy:

„Knihu Jana Loffelda považuji za nejcennější a nejpronikavější sociologicko-teologickou reflexi probíhajících proměn náboženské scény, která byla napsána v tomto století. Měla by být povinnou četbou zejména pro všechny, kdo se angažují v křesťanských církvích.“

Dobrá, můžeme říct, kniha je asi významná pro české katolíky, a to možná podobně, jako byla pro velké německé církve, když loni vyšla. Ale je také religionisticky relevantní? Ukazuje současnou společnost a velké církve jinak, než bylo dosud známo?

Obávám se, že bohužel ne. Jan Loffeld (*1975) snad opravdu s „brutální poctivostí“ (jak je na jiném místě obálky knihy) bere svým čtenářům iluze, ale ty jsou už mimo některé, asi poněkud uzavřené církevní kruhy většinou a dlouho opuštěny. Je to například iluze o rechristianizaci východního Německa po pádu Berlínské zdi nebo daleko významnější (a i mimo Německo rozšířenější) iluze o klíčové roli církve pro život společnosti a z ní vyplývající iluze o nutném sepjetí církve s politickými subjekty. Loffeldův hlavní zájem je soustředěn na tezi o „nevyléčitelně náboženské“ podstatě člověka, z níž vyplývá iluze, že se sekularizovaní lidé dříve či později vrátí do lidové církve, pokud se ovšem církev dostatečně modernizuje a upraví („optimalizuje“) své struktury a pastorační postupy či metody. V zápase s touto iluzí se na mnoha místech knihy objevuje Loffeldova hlavní myšlenka, vyjádřená různými slovy, že „pro stále rostoucí většinu lidí je náboženství samo o sobě nedůležité“ (s. 20), že mnoho lidí postrádá jakoukoli náboženskou potřebu (s. 37), že sekulární lidé jsou nábožensky lhostejní a neptají se na základní životní otázky. Těm kněžím, kteří se třeba s úsilím a velkou vynalézavostí snaží zabránit úbytku farníků, pak autor zvěstuje špatnou zprávu, že v situaci apateismu (náboženské lhostejnosti) jakkoli dobře promyšlené křesťanské odpovědi nefungují, protože se u apateistů nepotkávají s žádnými otázkami.

Rozptylování iluzí může být pro katolické čtenáře objevné a snad i přelomové tak, jak naznačuje nadšená předmluva Tomáše Halíka. Ale text vzbuzuje podezření, že Jan Loffeld má sám poněkud úzký pohled na křesťanské instituce a jejich činnost. Vypadá to, že má na mysli pouze lidovou církevní podobu, která se vyznačuje na jedné straně masovou a víceméně pasivní účastí na obřadech a na druhé straně vše ovládajícím a vše kontrolujícím kněžstvem. K této podobě náboženského života je postmoderní společnost skutečně lhostejná. Loffeld sice registruje rozdíl mezi moderní a postmoderní společností (např. s. 93), zná individualizační tezi („víra nemizí, zaniká pouze instituce“, s. 51) a ví, že „náboženství a víra žijí dál, nicméně zcela jinak, než jsme je dosud znali“ (s. 81), ale tyto společenské posuny reflektuje jen málo a nesystematicky a v podstatě ignoruje ty podoby církevního života, které se snaží lidem v postmoderních společnostech vyjít vstříc.

Přitom takové podoby křesťanských institucí existují a s postmodernitou se celkem úspěšně vyrovnávají: respektují individualismus, vytvářejí prostor pro náboženské zážitky, podporují emoce, umožňují zažít podporu a sounáležitost v místním společenství a nejsou v rozporu s pragmatismem. Současní konzumem odchovaní pragmatici totiž nechtějí žádné kostelní teoretizování o transendentních (nadsvětských) skutečnostech, ale aspoň někteří z nich jsou připraveni akčně vstoupit do konkrétní situace tak, aby to přineslo viditelný, imanentní (světský) prospěch jim i jiným lidem. Loffeld je sice profesorem praktické teologie, ale překvapivě nepíše nic třeba o synodalismu a rostoucí, někdy už dobře viditelné roli katolických laiků, nic o tzv. nových hnutích v církvi (kromě okrajové zmínky o společenství SantʼEgidio, s. 144) a jejich zájmu o proměnu společnosti, nic o mariánských hnutích, o nemocničním, vězeňském nebo armádním kaplanství, nic o snahách o pre-evangelizační oživení a kultivaci spirituality (myslím tím např. něco takového). Nepíše o změnách, jimiž katolické farnosti procházejí: o farních radách, snahách o katechezi všech generací, o péči o malé děti, aby se v kostele cítili s rodiči dobře, o snahách o podchycení dorostu (u nás třeba ve skautských oddílech), o vytváření skupin mládeže ani o dalších živých procesech v evropských, původně velkých, dnes již veskrze minoritních církvích.

Zdá se, že pro Loffelda náboženství skutečně znamená hlavně sedět v kostele a poslouchat pana faráře a pana biskupa. Pak mu samozřejmě uniknou nejen výše zmíněné změny farností a ostrovy živosti v církvích, ale i bohatý individuální náboženský život německé (a také i české) společnosti. Ten sice není křesťanský, ale – ve své části – už ani protikřesťanský, takže se může stát objektem pre-evangelizace a evangelizace, která ovšem těžko může spočívat jen v pozvání do kostelní lavice. Loffeldův úzce omezený pohled na lidovou církev jako na „mohutný starobylý strom, který už je poražen“ nebo už se silně „sklání k zemi“ (s. 151–152), může být pro katolického čtenáře až trochu depresivní. A pro religionisticky poučeného čtenáře možná kniha s Loffeldovou úzkou perspektivou v knihovničce ani nechybí.