Kdo si vybírá a kupuje knihy podle obálky, u knihy Davida Steindl-Rasta Vděčnost by narazil. Bílá obálka s červeným květem láká čtenáře a tváří se, jako by nabízela knihu děkovných modliteb. To ovšem nedělá. Kdo by čekal podobný obsah, autora by krutě podcenil.

Autor, benediktinský mnich, ve své knize sice zkoumá vztah mezi modlitbou a vděčností, ale nejedná se o nějaké lehké povrchní čtení. Dostáváme se do hlubin duchovního života jednotlivce, do hloubky osobního vztahu s Kristem, do hloubek, které se nacházejí pod náboženským povrchem, pod vrstvami lekcí náboženství, rodinných tradic i běžných křesťanských zvyklostí. Jsme vedeni do jádra svých osobností až tam, kde se odehrává opravdový duchovní život.

Příjemně neformálním způsobem se setkáváme s barevnými a plasticky vyvedenými definicemi základních pojmů, aby bylo jasno, na jaké úrovni se pohybujeme.”Když nám Bible líčí, jak nás, lidské bytosti, Bůh tvoří vdechnutím života, je toto intimní spojení s ním chápáno jako jádro naší lidské bytosti.” “Neměli bychom o tom však hovořit tak, jako by bylo dokonale jasné, co máme na mysli Bohem, modlitbou, nebo dokonce náboženstvím. Tato slova dnes znamenají pro různé lidi různé věci.”

“Když žízníme po plnosti života, žízní naše srdce po světle, v němž vidíme smysl života. Když nacházíme smysl, víme o tom, protože naše srdce dochází pokoje. Smysl vždy nacházíme srdcem. Jako naše oči reagují na světlo a naše uši na zvuk, tak naše srdce reaguje na smysl. Srdce je orgánem smyslu.”

Každá lidská bytost zná modlitbu ze svých zkušeností. Každému se někdy stalo, že prožil okamžik, kdy jeho žíznící srdce s překvapením zjistilo, že pije z pramene smyslu. Okamžiky, kdy tišíme svou vnitřní žízeň, jsou okamžiky modlitby. Často však tyto okamžiky jako modlitbu nechápeme, protože neobsahují činnosti, s nimiž jsme zvyklí svůj modlitební život spojovat. Nečteme krásná slova moudrých knih, nespočíváme v pozici při modlitbách obvyklé. Stává se, že lidé, kteří jsou zvyklí se v určitou dobu pravidelně modlit, se vlastně v tuto dobu ani moc zbožně necítí, zatímco v jiném čase při jiné činnosti náhle takový prožitek intenzivně pocítí. “Modlitby nejsou totéž, co modlitba.” Možná se modlíme vždy, když žijeme z celého srdce. Zaléváme květiny, fotografujeme mraky, chováme dítě, vaříme večeři, řežeme dříví.

Autor dobře argumentuje Písmem, citáty teologů i verši básníků. Vždyť některé pravdy o Bohu a našem vztahu k Němu lze nejlépe vyjádřit právě poezií. “Pokud o modlitbě hovoříme jako o všímavosti anebo o životě z celého srdce, budeme ji chápat spíše jako postoj, jímž by se měly vyznačovat všechny naše aktivity. Čím opravdověji budeme žít, čím více probuzení budeme, tím větší měrou se vše, co děláme, stane modlitbou.”

Předpokládám, že knihu nebude každému možné přečíst najednou. Obsahuje totiž tolik výzev, které si každý čtenář musí vzít k srdci a promyslet. Obsahuje tolik inspirace, která láká k vyzkoušení, a tolik překvapivě jiných pohledů na známé skutečnosti, že bude zapotřebí knihu na chvíli nebo pár dní odložit a všechno nějak strávit. Kniha velmi vzácně voní životem.

Mezi českými křesťanskými intelektuály vzbudil rozruch překlad knihy německého sociologa náboženství a kněze Jana Loffelda „Když Bůh nikomu nechybí: úvahy o náboženské lhostejnosti“. Autor v ní analyzuje proměny náboženství dnešní Evropy, nové podoby křesťanství i sekularizaci.

„Už řadu let empirické studie v podivuhodné shodě dokládají, jak se lhostejnost v náboženských otázkách stává u stále většího počtu lidí zcela běžnou realitou,“ začíná svou knihu, jejíž název by se dal doslovně přeložit jako Když nic nechybí, kde chybí Bůh, profesor teologie na Univerzitě v Tilburgu Jan Loffeld. Originál, který česky vyšel pod uhlazenějším názvem Když Bůh nikomu nechybí s podtitulem Úvahy o náboženské lhostejnosti, se objevil teprve před rokem. Nakladatelství Portál tedy začalo chystat překlad takřka okamžitě po jeho původním německém vydání. Poměrně útlá vědecko-popularizační studie byla v české verzi šťastně opatřena předmluvou nejvýznamnější postavy katolické teologie, její nejstarší generace — Tomáše Halíka. Doslov pro změnu obstarala jedna z nejvýraznějších osobností střední generace katolického kléru, církevní historik Tomáš Petráček, který byl před dvěma lety pod záminkou restrukturalizace propuštěn z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Zajímavé je, že sám Loffeld na Halíkovy texty v knize opakovaně odkazuje. Naopak Halík, podle nějž jde o nejcennější a nejpronikavější socioteologickou reflexi probíhajících proměn náboženské scény napsanou v tomto století, přiznává, že ho text mladšího kolegy v lecčems zbavil iluzí a přinutil revidovat vlastní názory.

Loffeld má kromě brilantních znalostí filozofie a teologie a schopnosti zacházet se sociologickými daty také pastorační zkušenost katolického kněze, která se do knihy na několika místech zajímavě a nosně propisuje. Primárním modelovým čtenářem jeho knihy je křesťanský insider znepokojený vyprazdňováním kostelů. Text je ovšem natolik brilantní analýzou megatrendu sekularizace současné (nejen) evropské společnosti, že se — snad až na pasáže z úplného závěru — dá doporučit každému, kdo se o náboženství aspoň trochu zajímá. Knihu tak lze chápat jako svého druhu sekularizační duchovní cvičení pro každého.

Jan Loffeld (zdroj: Tobias Schulte, Erzbistum Paderborn)i

Foto: Jan Loffeld (zdroj: Tobias Schulte, Erzbistum Paderborn)

Když není poptávka

Východiskem Loffeldovy knihy — jak vyplývá z jejího názvu — je skutečnost, že majorita současné společnosti se staví k náboženství čím dál lhostejněji. A že navzdory představám mnohých křesťanských myslitelů absence náboženského zájmu nebrání lidem žít šťastně. Loffeld zde navazuje na svého krajana, protestantského teologa Dietricha Bonhoeffera, který v dopisech z nacistického vězení píše, že křesťanská tradice typicky působila tam, kde člověk ztrácel kontrolu nad svým životem: v okamžicích neštěstí, viny či smutku. Od doby, kdy moderní člověk získal své štěstí, snažili se ho křesťanští myslitelé přesvědčit, že je vlastně nešťastný, aby mu mohli nabídnout náboženskou spásu. Loffeld vystupuje jako křesťanský teolog, když píše, že má-li Bůh být Bohem, který nám ponechává svobodnou vůli věřit či nevěřit, musí nám také umožnit být šťastnými i bez víry. Pojem vykoupení, stěžejní pro dosavadní chápání křesťanské víry, prý však už nepokrývá žádnou z potřeb člověka jednadvacátého století. Chybí po něm poptávka.

Některé texty z poslední doby — v českém prostředí třeba studie Tabity Landové z Evangelické teologické fakulty UK, obsažená ve sborníku V co (ne)věří generace Z —, využívající sociologická data tvrdí, že mezi mladistvými mírně vzrůstá citlivost pro náboženské otázky. Loffeld je k „návratu náboženství“ naopak skeptický. Sekularizaci chápe jako globální a nezvratitelný trend. A dobu velkých příběhů — včetně toho křesťanského — za definitivně minulou. Popisuje přitom s precizností a lehkostí, věcně a bez hysterie, jak se křesťanství v Evropě snažilo zachránit svůj kredit a zastavit odliv věřících. A to skrze nejrůznější strategie, přicházející z konzervativních i liberálních kruhů, jako je snaha o řešení skrze optimalizaci církevních struktur, restaurací domnělých zlatých časů či naopak změny v učení církve.

Loffeld ukazuje, že ani v místech, kde fungují křesťanská společenství dobře a kde i nenáboženští lidé oceňují práci církve, se nárůst lhostejnosti a úbytek relevance náboženské praxe nezastavuje. Reformy (ve smyslu optimalizace) církve jsou nezbytné, ale z podstaty nedostatečné. Jako příklad marnosti širokého spektra přístupů prezentuje autor město Utrecht, kde knihu napsal. V jeho centru se nachází ústředí a kostely řady církví: ať už ty, které jdou cestou velké liberalizace, nebo ty, které se před světem uzavírají a zastávají konzervativnější podobu křesťanství — s poklesem členů se však shodně potýkají všechny.

Nikoli odmítání, jen odklon pozornosti

Důvodem přitom není to, co označuje klasický pojem ateismu. Loffeld cituje kardinála Kaspera, podle nějž narazit dnes na ateistu je vysloveně šťastná náhoda. V současnosti se spíše setkáváme s masivním fenoménem, pro který autor i další teoretikové sekularizace nabízejí termín apateismus. Nejde o individualizaci duchovního hledačství či odmítání institucionálních náboženství. Jen nás zkrátka některé otázky už netrápí: „Co mohu poznat? Co mám dělat? V co mohu doufat? Co je člověk? Stále více lidí prochází životem, aniž by na podobné otázky nacházeli odpověď, aniž by si je vůbec kladli — a nic jim nechybí,“ píše Loffeld. Nejsme svědky nárůstu ateismu, spíš pozvolného odklonu pozornosti.

V tom smyslu německý teolog snímá růžové brýle z očí křesťanských myslitelů druhé poloviny dvacátého století. Zatímco ti byli přesvědčeni, že existuje adresát, který — aniž by to věděl — touží po Bohu, a stačí tedy jen vyladit vysílací frekvence, Loffeld má předpoklad takového adresáta za chybný. Náboženství podle něj hrají na zcela novém hřišti. Jak uvádí samotný autor: „To neznamená, že by v určitých životních etapách nebyly věci, na něž lidé sázejí a které by je nenaplňovaly. Asi lze rozlišovat mezi celistvým konceptem ,meaning of life‘ (smysl života) a ,meaning in life‘ (smysl v životě). Smysl se dostavuje, děje se, je prožíván jako příležitostná seberealizace (,meaning in life‘). Lidé tedy úplně nerezignují na životní smysl. Říkat však tomu holistický koncept nebo touha po smyslu, a vidět v tom pootevřená vrátka k transcendenci nebo religiozitě by ale bylo příliš.“

Řešení neexistuje

Kromě výzev pro křesťanské myšlení, jako je přehodnocení chápání člověka coby bytosti toužící po transcendenci či opuštění univerzalistické představy, že křesťanství ví, co je dobré pro všechny, vede kniha také k promyšlení smysluplného místa náboženství v dnešním světě.

Církve — a zde je třeba připomenout, že v Německu hrají významnější roli než u nás — jsou oceňovány především za jejich charitní službu a přechodové či celospolečenské rituály, například tváří v tvář nejrůznějším tragédiím. Loffeld však navrhuje i jiné momenty, které může i křesťanství nabídnout světu. Je to například schopnost vyprávět alternativní příběhy lidského života a společnosti vůči (neoliberálnímu) mainstreamu, nabízet „jinakost“ víry. Tím mohou církve — které se již nemusí starat o své tak jako tak upadající pozice — obnovit své „prorocké“ poslání. Mohou být kreativní minoritou, zastávající se té „lepší“ strany života. A to přesto, že to nepovede k nárůstu religiozity.

Dalším momentem pak může být služba smíření, kterou různé církve po světě prostředkují. Nebo již zmiňovaný úkol nabízet dobře a profesionálně uchopené rituály, které lidem umožní projít jejich bolestí a truchlením a poskytnou jim útěchu či naději.

Za hranicemi Evropy

Slepá skvrna knihy je její silná vazba na evropské prostředí: autor vychází především ze svých zkušeností z Německa a Nizozemska. Jako komplementární čtení tak lze doporučit studii Petra Kratochvíla Geopolitics of Global Catholicism: Politics of Religion in Space and Time, vydanou loni v nakladatelství Routledge. Autor zde líčí proměny náboženství v pěti zemích — Brazílii, Spojených státech, Indii, Číně a Kongu — a ukazuje, jak je náboženství (opět především křesťanství) mnohem členitějším fenoménem, než jak se může zdát ze středoevropské perspektivy. Zatímco v našich končinách narůstá lhostejnost vůči náboženství, ve státech globálního Jihu je náboženství (často v podobě takzvaného evangelikalismu) nezřídka úzce propojeno s názorovým konzervativismem a získává na popularitě díky jeho využití v politické rétorice některých (převážně pravicových či populistických) politických stran a osobností.

Rozhodně tak nelze předpokládat pozvolný odchod náboženství do bezvýznamnosti. Ostatně to tvrdí i Loffeld v evropském kontextu. Náboženství tu s námi bude dále, ale bude se proměňovat. „Nikdo nevíme, jak to dopadne,“ píše německý teolog a sociolog náboženství.

Tomáš Halík v předmluvě uvádí, že pro křesťany by mělo jít o povinnou četbu. Dodal bych, že pro zájemce o tematiku náboženství, sekularizace a pohybů v současné společnosti by mělo jít o četbu velmi doporučenou. Jde o svého druhu filozofického a teologického turistického průvodce po krajině současného náboženství, v níž se před námi objevují — a dále budou objevovat — nové horizonty.

Knihu německého autora Jana Loffelda opatřili úvodem a doslovem Tomáš Halík a Tomáš Petráček. To samo by stačilo jako doporučení k četbě. Podtitul Úvahy o náboženské lhostejnosti k tomu ještě napomohl.

Text vychází z německé zkušenosti a patrně v mnoha ohledech se bude s českou situací shodovat. I v našem prostředí pozorujeme úbytek institucionálně věřících lidí, zejména katolíků. Jan Loffeld předkládá výsledky různých výzkumů, které dokládají to, co naplno říká titul knihy. Lidé přestávají chodit do kostela, náboženství je nezajímá, Bůh je jim lhostejný. Co si s tím počít? Jak tu situaci napravit? Je snad řešením přitlačit na pilu a být aktivnější? Co tak hledat nové způsoby hlásání evangelia, zintenzivnit sociální a pastorační služby církve? Být modernější a používat nové technologie a nekonvenční způsoby komunikace, nechat kázat ženy a sezdávat stejnopohlavní páry nebo se naopak stáhnout do historických vzorců zbožnosti dávných dob, kdy ještě fungovaly? Nikdo neví, co je správně a pravděpodobně není správně nic z toho uvedeného. Neexistuje jedno správné řešení.

Autor s lítostí konstatuje, že církev dnes nemá dobrou pověst. Skandály se sexuálním zneužíváním a zejména vyhýbavé reakce církevních představitelů po jejich odhalení církvi opravdu neprospěly. Církev také ztrácí kredit svou nepružností a zákonickým trváním na dávných předpisech, které už dnes ztratily smysl. A ano, často bývá přistižena v situacích, kdy jí jde o prestiž, o moc, o peníze a o politický vliv. Jistě že církev potkáváme v nemocnicích, věznicích nebo ve školách. Jenže už to není jen církev, kdo v těchto prostředích odvádí dobrou a důležitou práci, a možná někdy i lépe. K čemu církev, která dává odpovědi na otázky, jež nikdo neklade. V textu několikrát zmiňovaný 2. vatikánský koncil ještě dnes provokuje některé duchovní a chtěli by se vrátit ve způsobech zbožnosti do doby před jeho svoláním. To jsou šedesátá léta a ještě jsme se tím úplně neprokousali!

Jan Loffeld jako nejvýraznější autoritu cituje Tomáše Halíka. Ctí jeho zkušenosti duchovního v postsocialistické zemi, která rozhodně nemůže být považována za křesťanskou. A Halíkův pohled je také součástí navrhovaných opatření.

Uváděné analýzy podložené konkrétními výzkumy jsou velmi přínosné. Autor je vzhledem ke své příslušnosti ke katolické církvi poněkud ve svém vidění zastíněn. Proč vlastně chce, aby víc lidí chodilo do kostela a přispívalo na církevní provoz? Překvapivě a pokorně uznává, že lidé mohou dojít k plnosti a smyslu života i bez Boha. Píše, že možná lidé dnes necítí hlad po Bohu. Jako odpověď církve navrhuje větší pokoru, osobnější přístup, vyprávění osobních příběhů namísto teologického poučování. Doporučuje příklad osobním životem, méně institucionalizovaného církevního života a více osobních kontaktů.

Dovolila bych si nesouhlasit s tvrzením, že lidé nepociťují duchovní hlad. Myslím, že lidé jsou hladoví po Bohu, po duchovních prožitcích. Nespojují je však s podobou, jakou jim nabízí katolická tradiční zbožnost. Podle mého názoru se autor nejúžeji přiblížil podstatě věci v závěrečném odstavci svého textu. Ráda bych jej ocitovala: “Je dobré zmínit v tomto kontextu ještě jednou teologa Karla Rahnera. Zásadním způsobem změnil předlohu koncilní konstituce o církvi v dnešním světě Lumen gentium. V původním textu stálo ve smyslu teologie 19. století, že “světlem světa je katolická církev”. Karl Rahner vzal tužku, vyškrtl dvě slova: “ecclesia catholica” – a napsal “Kristus”.