V dnešní době, kdy se zdá, že náboženství ztrácí svůj vliv, přichází Jan Loffeld s knihou Když Bůh nikomu nechybí, která s brutální poctivostí analyzuje současné výzvy, kterým čelí křesťanství. Autor – kněz a teolog - se nebojí klást nepříjemné otázky a hledat nové cesty pro křesťanství v moderním světě, ve kterém se musí vyrovnat s radikálně změněnými okolnostmi. Kniha osloví každého, kdo přemýšlí o roli víry v dnešním světě – a zejména ty, kteří hledají způsoby, jak žít své křesťanství autenticky navzdory sekularizaci.

Kniha se neomezuje jen na popis současné situace, ale hledá i nové perspektivy. Autor se ptá, jak může křesťanství oslovit lidi, pro které už Bůh není tématem – a zda má ještě místo ve společnosti, která si na něj zvykla zapomínat. Loffeld ukazuje, že krize současné náboženské scény je mnohem hlubší, než jsme si dosud představovali a než jsme byli ochotni si připustit. V pěti obsáhlých částech knihy rozebírá různé aspekty tohoto problému – od proměny vztahu k víře až po možné strategie, jak ji dnes žít autenticky. Závěrečná kapitola pak nabízí praktické nástroje, jak pracovat s touto novou realitou.

České vydání této důležité knihy doprovází osobnosti, které mají k tématu co říct. Předmluvu napsal Tomáš Halík, jedna z nejvýraznějších postav české teologie, který se dlouhodobě věnuje otázkám víry v sekularizovaném světě. Knihu označuje za "nejcennější a nejpronikavější sociologicko-teologickou reflexi probíhajících proměn náboženské scény" a zmiňuje, že Loffeldovy analýzy ho přiměly revidovat některé jeho vlastní názory a stanoviska.  Doslov připojil Tomáš Petráček, známý teolog a historik. Jejich komentáře zasazují knihu do širšího kontextu českého prostředí a ukazují, proč by měla oslovit každého, kdo se zajímá o budoucnost křesťanství.

Z německého originálu Wenn nichts fehlt, wo Gott fehlt. Das Christentum vor der religiösen Indifferenz přeložil Zdeněk Jančařík.

Ukázka:

Pokušení neprodyšně oddělit „zrno“ od „plev“

Než se blíže podíváme na možnosti hlásání v rámci už popsaných souřadnic, musíme upozornit na jedno nebezpečí. Je s námi už od počátků křesťanství a lze je pozorovat skoro u všech sektářských skupin. Jde o oddělování černých od bílých, těch, kteří zastávají pravou víru, od těch, kteří od ní odpadli. Jedni jsou vyvolení, druzí nikoli. Jedni trvají na čisté nauce, druzí ji zředili, nebo dokonce zradili. Tyto dualismy jsou vlastně nekatolické, a především prozrazují zvláštní druh ateismu. Jako bychom zcela přesně věděli, kdo je Bůh a koho povolal. Jako bychom měli zcela jasnou informaci o tom, v co věřit a v co nikoli. Velká dogmata, výroky víry, jsou definicemi. Vymezují hranice, ovšem co do obsahu dávají svobodu. Například co znamená vykoupení a jak a proč nastává, nebylo v dějinách církve nikdy definováno s konečnou platností. Každá epocha tak mohla víru ve vykoupení naplnit vlastními a dobově zabarvenými významy.

Takovým přiléhavým biblickým příkladem je podobenství o pšenici a pleveli (Mt 13,24–43). Vypráví o rozsévači, který na své pole zasel dobré semeno. Jeho nepřítel zasel během noci plevel. Na otázku služebníků, jestli by neměli vytrhat plevel, odpoví pán: „Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.“ (Mt 13,29) Zdá se, že pšenice i plevel mají propletené kořeny víc, než je na první pohled zřejmé. Obojí může být pospolu a možná to má i nějaký smysl.

Toto podobenství mělo velký vliv na dějiny teologie. Raný církevní otec Lactantius i svatý Tomáš Akvinský vyložili podobenství ve smyslu schopnosti křesťanské tolerance.¹⁰⁴ Také je v něm náznak možnosti křesťanské ambivalence.¹⁰⁵ Všechno nemusí být definitivně rozhodnuto, každý soud nemusí rovnou znamenat rozhodnutí pro právě teď. Vše by mělo být zváženo s ohledem na vyšší a jinou poslední platnost.

To by mohlo být formující i pro pastoraci. Jakkoli vypadá na první pohled a podle empirických dat jako ne příliš perspektivní, její dopad může být širší, než se zdá. Empirická data jistě pomáhají tomu, abychom si nelakovali skutečnost na růžovo a neutíkali se k ideologiím. Ale i zde platí zásada Deus semper maior – Bůh je vždycky větší než naše vnímání, soudy, kategorie a zdánlivé jistoty.

Lze to znázornit na příkladu kazuální pastorace. Z dat víme, že zřídkakdy vede ke skutečnému „obrácení“ či změně náboženských postojů a praktik. To ale neznamená, že by se nedělo nic. Zůstanou třeba vzpomínky na dobré časy „s církví“ nebo na zkušenost, která nakonec zasáhla hlouběji. Přes všechna sociologická data – nevíme. Naznačují trend, mainstream, nikdy ale nejsou náhradou skutečnosti. V pastorální teologii jsme v této oblasti odkázáni v teologickém smyslu na „milost“. Nevíme, jak „funguje“ víra a „křesťanskost“, vlastně ani nevíme, co přesně znamenají. Všechna kritéria jsou přibližná, nikdy nepopisují a neobsáhnou celou realitu. Umožňují, abychom se do budoucnosti dívali realističtěji. Existují totiž i různé vlivy a skutečnosti mimo statistická čísla a data.

To nás chrání před oběma extrémy, které bychom mohli snadno promítat do pastorační praxe. Pastorální teolog Dieter Emeis to už v osmdesátých letech popsal jako „výprodej a rigorismus“.¹⁰⁶ Ani jedno není katolické. Není tedy pravda, že se skutečnost dá popsat v černobílých kategoriích. Každý, kdo pracuje v pastoraci, jistě potvrdí, jak často se stává, že lidé, vůči nimž jsme měli předsudky, prokázali netušený zájem, zatímco jiní se zachovali úplně jinak, než jsme čekali. Nebo došlo k setkáním, nad jejichž hloubkou jsme žasli a byli za ni vděční.

***