Salesián Jaroslav Kopecký patřil k pamětníkům krvavých i radostných zákrut 20. století. Sebranický rodák pocházel z početné zbožné rodiny vesnického koláře. Už jako mladík se chtěl stát salesiánem, ve Fryštáku, kde mladí adepti vyrůstali, ovšem zprvu našel jen náročnou kázeň a pořádek (ve vzpomínkách píše doslova, že mu to připomínalo kasárna). Ve fryštátském internátu ho zastihla válka a po ní brzy následovalo rozpuštění řádů a kongregací, jako byli salesiáni. Jaroslav, který vždy tíhl ke knihám, musel nastoupit do práce na stavbě řady přehrad v severních Čechách. Jeho zápal pro salesiánské dílo totalitní režim ocenil vězením, ani to ho ovšem neodradilo od tajné spolupráce s dalšími salesiány a jejich sympatizanty během normalizace. Po sametové revoluci se pak naplno věnoval duchovnímu doprovázení a salesiánskému dorostu v Sebranicích. Byl též dlouholetým šéfredaktorem Salesiánského magazínu.

Kopeckého vzpomínky jsou půvabnou kronikou odcházejícího světa početných rodin na chudém venkově, neokázalé zbožnosti a vytrvalé důvěry v Boha. Autor se nerozpomíná jen na rodinnou historii, zmiňuje též řadu spolubratří a dobrodinců salesiánské rodiny. Je mistrem krátkých charakteristik a zkušeným vypravěčem příhod a barvitých postřehů. V jeho stylu se odráží jeho láska ke knihám a roky překladatelské práce a také jeho porozumění nastupujícím generacím. To všechno pozorný čtenář najde v téhle nenápadné knížce.

Jaroslav Kopecký patřil k těm, kdo se dokázali vypořádat s obrovskou proměnou společnosti během 20. století. Drsné roky nesvobody ho nezkrušily. Jako kněz později sloužil lidem bez ohledu na pracovní vytížení zaměstnance Metrostavu. Se zaujetím četl vše, co za komunismu vycházelo a mohlo snad být čtenáři ku prospěchu. Ty nejlepší věci pak skupoval a šířil v salesiánské rodině. Díky tomu všemu byl oblíbený a respektovaný duchovní rádce, i když on sám se cítil spíš jako doprovázející, jako partner v dialogu. I v tom viděl daleko dopředu.