Kornfield, Jack: Po extázi prádelna - autor recenze: Hana Pinknerováhttps://www.krestandnes.czKniha s titulem Po extázi prádelna a s podtitulem Spiritualita a každodenní život je určena všem duchovním hledačům, všem, kdo jsou na cestě. Pomáhá zorientovat se v jednotlivých etapách duchovního růstu, ať jdete po jakékoli cestě. Kniha obsahuje desítky příběhů různých lidí – zenových mistrů, učitelů meditace, lamů, mnišek, jeptišek, mnichů, kněží, rabínů, svámiů a jejich studentů. Všechny dokumentují jejich oddanost duchovní cestě.
Pro toho, kdo očekává přesné formulace a jasná pravidla k uchopení duchovních principů do běžného praktického života, se kniha stane školou trpělivosti. Příběhy a svědectví nemají jasné pointy, vyznívají protikladně a někdy není úplně zřejmé, co vlastně dokládají. V životě to takhle nejasné a rozhárané bývá, ale číst o tom v knize je poněkud úmorné. Přesto kniha má jasný řád. Postupuje od prvotního nadšení pro duchovní cestu, od hledání toho pravého učitele a toho správného místa, kde se může hledající poutník setkat s Bohem v podobě osvícení, probuzení, znovuzrození nebo prostě v nějakém iniciačním zážitku. Čteme, jak lidé putovali do Indie, Nepálu, nebo do klášterů, případně do meditačních center umístěných v nějaké odlehlé pustině. Tam se postili, cvičili, modlili se, meditovali, naslouchali svým učitelům, studovali moudré knihy a pokorně činili, co jim bylo uloženo. V tichém ústraní izolováni od civilizace a jejích výdobytků dělali všechno pro to, aby se setkali s duchovní realitou. Podle většiny svědectví se jim to tak či onak podařilo. Vrátili se zpět ke svému původnímu životu a očekávali, že i ten bude jiný. Vždyť přece po takových duchovních zážitcích, po takovém období odříkání a očišťování musí být jejich život jiný. Ale nebyl.
Tato část je ke čtení poněkud úmorná. Zdlouhavé probírání všemožných duchovní požitků mi přišlo samoúčelné. Moc jsem se těšila, co přijde pak.
Po delší či kratší době museli opět tito duchovní poutníci a studenti bojovat se starými nepřáteli. Opět se potýkali se svou pýchou a hněvem, naráželi na svá stará a neuzdravená zranění z dětství, měli potíže se špatnými návyky, v neuspořádaných vztazích v rodině, s partnery nebo s přáteli. Kam zmizel vliv osvícení, probuzení nebo znovuzrození? Bez ohledu na dožené úspěchy v oblasti čistě duchovní i oni museli jednat se svými zlozvyky, zraněními, či neodpuštěním.
Podle autora “Většina zralých mnichů a mnišek, mistrů meditace a adeptů duchovních věd nakonec objeví celé sféry života, o nichž neměli tušení.V případě mnoha učitelů se stalo, že duchovní výcvik je naučil zanedbávat nebo přímo popírat základní lidské potřeby.” Říká také, že “Když poprvé vstoupíme na duchovní cestu, často hovoříme o překonávání překážek, o nezbytném úsilí, o očištění od poskvrn a o horoucnosti při hledání Boha. Ale přestože nám tenhle jazyk třeba i posloužil, může se stát čímsi přespříliš jednostranným, poněvadž staví věci do protikladu: pozemskost proti svobodě, lidskou vůli proti Boží milosti, hřích proti spáse. Je to jazyk postavený na vylučování.” Zdá se, že k dosažení pravého duchovního růstu nelze nic vynechat. jeptišky podstupují psychoterapii, jogíni se pokoušejí zvládat své pubertální potomky a všichni řeší sex. Všichni potřebují dojít k poznání, že sexualita je moudrá a posvátná, stejně jako celibát. Obě tyto volby mohou být výrazem uvědomění a lásky.
Mnozí z lidí, kteří svědectvím svého života přispěli do této knihy, uvádějí, že při meditacích a duchovních cvičeních se soustředili na to, aby byli prázdní, mírumilovní a moudří. Jenomže všechny ty sváry a nedořečenosti přetrvaly, zůstaly uvnitř podvědomí a z toho bodu ovlivňovaly celé bytí. Když se lidé vrátili ke svým rodinám a intimním vztahům, všechno to najednou bylo zpátky. Není vždy snadné milovat ty, které milujeme, natož ty, které nesnášíme. Je potřeba pěstovat snášenlivost srdce. Nejnáročnější je obstát ve vztazích nejbližších, v rodině. Tam si z duchovní kvalifikace člověka, ať je otcem nebo synem, nikdo nic nedělá. Tam se počítají skutky lásky, trpělivosti, sebezapření, tolerance. Všechny ty duchovní praktiky z klášterů, ášramů a škol jsou samozřejmě pomocí, ale nejsou samy o sobě řešením. Jde o lásku v praxi běžného života, v prostředí, kde je všechno duchovní násobně těžší než v chráněné duchovní bublině. manželství, práce, rodičovství a občanství jsou svébytné podoby kázně.
Kromě rodiny je výzvou oblast vztahů ve společenstvích, která každý potřebuje ke své duchovní cestě. Pravé duchovní zralosti a moudrosti se dosahuje při řešení konfliktů, sporů a bojů mezi členy společenství. Jeden druhému se stáváme zrcadlem, jeden druhého obrušuje a podepírá. Jeden druhému sloužíme.
“Každý z nás je účasten mnoha služeb svým bratřím a sestrám – kdykoli na křižovatce zastavíme na červenou, podáme peníze pokladní, pozdravíme, umyjeme nádobí, vyneseme odpadky, posloužíme své rodině, svému společenství a Zemi. V každé z všednodenních rolí, ať už jako stavitel či obchodník, jako zahradnice či umělkyně, jako učitelka, léčitel, sekretářka nebo prodavač, můžeme probouzet soucítění, můžeme nalézat ducha svobody.” Autor dochází k přesvědčení, že nejlepší duchovní službou je žít svůj vlastní běžný život tak nejlépe, jak jsme schopni s veškerým soucitem a láskou. Nejběžnější praktické úkony se pak stávají hluboce duchovními disciplínami uctívání a nabývají na svatosti. Respekt ke všemu živému na Zemi, nakonec i ke všemi neživému, je ideálně odrazem pokorného laskavého ducha, který neulpívá na vlastnění, nýbrž na správcovství.
Postupem doby poutníci, žáci, či duchovní hledači vykonávají možná stále tytéž cviky, pronášejí modlitby, zpívají žalmy a meditují, ale jejich postoj se proměňuje. Tyto úkony už nejsou cílem. Jsou výrazem proměněné osobnosti. Všechny ty disciplíny jsou jako úklid v bytě. Jejich pravidelné vykonávání je důležité, ale není cílem života. Tím je svoboda a radost.
Umím si představit i jiný způsob, jak sdělit tyto pravdy. Nemohu však popřít, že zhruba od poloviny svazku bylo čtení o něco méně zdlouhavé a bylo zřejmější, co se autor chystá všemi těmi příběhy a citáty dokázat. Na knize Jacka Kornfielda oceňuji pokoru, s jakou čerpal ze všech duchovních studní, ačkoli přece bylo zřejmé, že jeho srdci nejbližší je buddhismus. Osobně bych studium této knihy doplnila biblickou knihou Kazatel. Zdá se mi, že se zabývá podobným tématem a dochází k celkem jasnému závěru. Bez Boha to nedává žádný smysl.
