Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

V současné době se můžeme na trhu setkat se spoustou knih, které se nám snaží pomoci nalézt cestu životem, najít smysl našeho konání a žití a činí tak nejrůznějším způsobem a nám je dán dar svobody, vybrat si z nabídky to, co je naší osobnosti nejbližší. Prací na svém duchovním růstu a kladením si otázek a hledání odpovědí, rosteme celkově a stáváme se moudřejšími.

Autor Rami M. Shapiro, známý jako „Rabbi Rami“, kterému v roce 2018 vychází v nakladatelství Portál kniha Umění milující laskavost, se snaží v knize představit úvahy nad základními otázkami každodenního života, prostřednictvím kterých chce čtenáře dovést k poznání, že bez určitých lidských vlastností, pokud je nebudeme rozvíjet, se nám bude žít obtížněji. A naopak, budeme-li v sobě samých pěstovat odvahu, místo strachu, štědrost, místo lakoty, láskyplnost vůči bližnímu svému, místo soutěživosti na úkor ostatních, budeme zažívat pocit vnitřní svobody, radosti a štěstí, který nás bude povznášet, budeme zažívat pocit spokojenosti a žít s jakousi lehkostí, díky které budeme i v životě uskutečňovat vlastní sny, ale bez křečovitého usilování. A šířit tak štěstí i do svého okolí, jednat s laskavostí s ostatními lidmi. Snaží se čtenáře dovést k umění „žití v přítomném okamžiku“, žití „tady a teď“, bez obav z budoucnosti, bez trápení se z rozhodnutí minulých, která již nemůžeme změnit.

Jádrem knihy a osou je třináct atributů neboli aspektů milující laskavosti, které definuje judaismus a každému z nich je věnována kapitola: Uvědomění si božství sebe samého, uvědomění si božství druhého, pěstování tvořivosti, projevování soucítění, nacházení milosti, jednání s vyrovnaností, vytváření laskavosti, vnášení pravdivosti, zachovávání laskavosti, odpouštění nespravedlnosti, odpouštění svévolnosti, odpouštění pochybení a očištění se od klamu., označuje se též jako třináct atributů milosrdenství. Autor uvádí, že se je snaží převést do praktit, metod a postupů, které může čtenář uplatňovat a jejichž pomocí může realizovat Boží slávu prostřednictvím svého projevování milující laskavosti, ale toto zde zcela postrádám. Případné „návody“ autor v knize realizuje neurčitými vlastními zážitky.

Jako nedostatek vidím nedostatečné vysvětlení některých příběhů, rčení, citací i vlastních autorových příběhů a zkušeností. Zcela zde postrádám nějaký úvod do problematiky, vysvětlení pojmů např. „žití v přítomném okamžiku“, což je klíčovým pojmem této knihy, byť vyjádřen různými slovy, souvislostí…

Kniha mne zaujala již svým názvem, který pro mne představoval příslib hlavního tématu, kterým se kniha bude zabývat. Mé nadšené očekávání, zvědavost a stoupající nedočkavost, až již budu knihu konečně číst, umocnila ještě slova Marcii Ford v předmluvě, která knihu označila za to nejlepší, co za třicet let své novinářské praxe zaměřující se na náboženskou literaturu, přečetla. V tu chvíli jsem uvnitř cítila jistotu, že tato kniha mi změní zcela život a doplní nezodpovězené otázky, jak to učinila údajně i v životě Marcii Ford, která nikdy nečte knihu dvakrát, až na výjimku, kterou představuje právě tato kniha. Úvodní těšení se na vše, co se v knize dočtu, bylo opravdu názvem a předmluvou vyeskalované. Již však při první kapitole mé nadšení opadávalo a vystřídala jej nuda a zklamání, které se prohlubovalo s každou stránkou, a trvalo to tak až do konce šesté kapitoly. Text na mne působí chaoticky, je zatížen nespočtem citátů z nejrůznějších náboženských směrů, textů, velkých učenců a úvahami samotného autora nad, pro mne jako čtenáře, nesouvisejícími věcmi, kupou rádoby moudrých a poučných příběhů z autorova vlastního života. Což na mne osobně však působilo dojmem, že on sám nemá spoustu věcí ve svém životě vyřešených, nemá pevný postoj a některé své „přešlapy“ i v duchovním cítění omlouvá tím, že z pozice duchovního pro ně najde vždy vysvětlení, omluvu až někdy „výmluvu“. Ospravedlňuje svůj názor, který se vymyká tradicím jeho náboženské víry. Víra je všudypřítomná a působí velmi rušivým dojmem, neb autor sám odchází často od tématu i tím, že popisuje sem tam poznanou metodu z toho či ono duchovního směru. Ale opět, jsou to útržkovité popisy jeho zážitků. Žádná metoda není vysvětlena detailně tak, aby ji mohl „laik“ vyzkoušet, není vysvětlena podstat a k čemu by vlastně mala sloužit. Na své osobě autor často ukazuje svá selhání, omyly, chybné jednání v životě, aby vzápětí čtenáře uklidnil, že i oni tudíž mohou dělat chyby… to na mne působí velmi lacině. Čtenář v knize nehledá omluvy pro své jednání, ale očekává splnění příslibu, že v knize najde návod, jak některé věci změnit, jak na to, což zde absolutně není. Sama vůbec nechápu, čeho chtěl autor vlastně dosáhnout, k čemu má kniha sloužit, co má sdělit, co si má čtenář odnést? Knihu jsem dočetla jen s velkým sebezapřením do konce desáté kapitoly a celou dobu se těšila, až už to budu mít „z krku“.

Teprve až v šesté kapitole mne zaujala konečně alespoň stará židovská pohádka, s poučením o tom, že vyřčená slova a to, co způsobí, se již nedá vzít zpět. Tím také uvedla hlavní téma této kapitoly a to komunikace. Téma bylo opět nedostatečně uvedené, vysvětlené, proč se a jak toto téma souvisí s názvem knihy, nedostatečně odborně pojaté a opět chaotické, skákající z jedné té z oblasti komunikace na druhé, bez souvislostí, ale alespoň trochu čtivé a pochopitelné, o čem se mluví. Zde najdeme pár zajímavých myšlenek, včetně jediného konkrétního návodu v deváté kapitole, která se zabývá odpuštěním a je zde Maimonidova pěti dílná stezka k odpuštění.

Osobně bych uvítala o hodně méně různých citátů, osobních příběhů autora, popis jeho práce s jeho žáky... Nemohu si pomoci, ale zkrátka mi do textu nezapadají, nejsou ani nějak poučné či zajímavé či že by přinášely nějaké nové poznání, zkušenost… často ani nechápu návaznost těchto ukázek z osobního života na text. V textu, ale jen díky tomu, že se o téma sama zajímám, tuším, o čem autor mluví, či co chce říci, a přesto to na mne působí jako velký „guláš“ bez jasného vědomí toho, co chci sdělit, ve kterém jsem se ztrácela a těžko se mi držela „nit“, kterou jsem dost často ani neviděl. Pokud bude číst knihu čtenář, který nebude věřící a navíc se s tématem „žití v přítomném okamžiku“, setkává poprvé, nemůže naprosto tušit, „která bije“. Autor není psychologicky ani psychoterapeuticky vzdělán, tudíž „objevuje“ věci a postupy, které jsou například v kongnitivně-behaviorální terapii dávno známy a není to nic nového. Bohužel v jeho pojetí se jedná opět o naznačení nějakých útržkovitých amatérsky objevených souvislostí, o které se s čtenáři dělí, navíc neodborně pojatých neb zkrátka autor neví, že nějaká terapeutická metoda existuje. Například v deváté kapitole líčí „objevení“ dámy, jménem Byron Katie, která se v 70. letech psychicky zhroutila a na základě této své zkušenosti vytvořila „dotazník“ o čtyřech otázkách, při jejichž zodpovězení si má člověk uvědomit, že nás samotné trápí naše vlastní představy a očekávání a nikoliv realita. To je běžná terapeutická praxe KBT, kdy se s klientem zamýšlíte nad tím, co a proč skutečně u něho vyvolává pocity úzkosti, zda ho trápí realita, či to, jak on sám realitu vnímá, jak se to projevuje na jeho těle, v pocitech, myšlenkách a následných činech… Stejně tak se autor stylizuje do kouče, kdy popisuje svou zkušenost při koučování vzteku jedné manažerky, která si ho najala… Vše ve mne vzbuzuje dojem klasické americké výchovy, že jsem tím, kým se cítím být, bez ohledu na vzdělání, které mám/nemám, a mohu dělat vše, co chci, opět bez adekvátní erudice.

V této knize rozhodně nenajdeme „návod“ či radu, jak se posunout v osobním rozvoji, zejména, není-li čtenář věřící. Jak by knihu vnímal nábožensky orientovaný člověka a zda-li by mu dala něco, co já jakožto nevěřící člověk já dostat a pochopit nemohu, je otázkou. Nicméně i jako nevěřící člověk jsem četla několik knih s náboženskou tematikou a vždy jsem to považovala za přínos, nicméně u této knihy opravdu nenacházím důvod, proč ji číst. Ačkoliv i zde lze najít zajímavou, srozumitelně napsanou pasáž, ale opravdu velmi zřídka, čas bych věnovala přečtení spíše knize jiné.