Kdo si vybírá a kupuje knihy podle obálky, u knihy Davida Steindl-Rasta Vděčnost by narazil. Bílá obálka s červeným květem láká čtenáře a tváří se, jako by nabízela knihu děkovných modliteb. To ovšem nedělá. Kdo by čekal podobný obsah, autora by krutě podcenil.

Autor, benediktinský mnich, ve své knize sice zkoumá vztah mezi modlitbou a vděčností, ale nejedná se o nějaké lehké povrchní čtení. Dostáváme se do hlubin duchovního života jednotlivce, do hloubky osobního vztahu s Kristem, do hloubek, které se nacházejí pod náboženským povrchem, pod vrstvami lekcí náboženství, rodinných tradic i běžných křesťanských zvyklostí. Jsme vedeni do jádra svých osobností až tam, kde se odehrává opravdový duchovní život.

Příjemně neformálním způsobem se setkáváme s barevnými a plasticky vyvedenými definicemi základních pojmů, aby bylo jasno, na jaké úrovni se pohybujeme.”Když nám Bible líčí, jak nás, lidské bytosti, Bůh tvoří vdechnutím života, je toto intimní spojení s ním chápáno jako jádro naší lidské bytosti.” “Neměli bychom o tom však hovořit tak, jako by bylo dokonale jasné, co máme na mysli Bohem, modlitbou, nebo dokonce náboženstvím. Tato slova dnes znamenají pro různé lidi různé věci.”

“Když žízníme po plnosti života, žízní naše srdce po světle, v němž vidíme smysl života. Když nacházíme smysl, víme o tom, protože naše srdce dochází pokoje. Smysl vždy nacházíme srdcem. Jako naše oči reagují na světlo a naše uši na zvuk, tak naše srdce reaguje na smysl. Srdce je orgánem smyslu.”

Každá lidská bytost zná modlitbu ze svých zkušeností. Každému se někdy stalo, že prožil okamžik, kdy jeho žíznící srdce s překvapením zjistilo, že pije z pramene smyslu. Okamžiky, kdy tišíme svou vnitřní žízeň, jsou okamžiky modlitby. Často však tyto okamžiky jako modlitbu nechápeme, protože neobsahují činnosti, s nimiž jsme zvyklí svůj modlitební život spojovat. Nečteme krásná slova moudrých knih, nespočíváme v pozici při modlitbách obvyklé. Stává se, že lidé, kteří jsou zvyklí se v určitou dobu pravidelně modlit, se vlastně v tuto dobu ani moc zbožně necítí, zatímco v jiném čase při jiné činnosti náhle takový prožitek intenzivně pocítí. “Modlitby nejsou totéž, co modlitba.” Možná se modlíme vždy, když žijeme z celého srdce. Zaléváme květiny, fotografujeme mraky, chováme dítě, vaříme večeři, řežeme dříví.

Autor dobře argumentuje Písmem, citáty teologů i verši básníků. Vždyť některé pravdy o Bohu a našem vztahu k Němu lze nejlépe vyjádřit právě poezií. “Pokud o modlitbě hovoříme jako o všímavosti anebo o životě z celého srdce, budeme ji chápat spíše jako postoj, jímž by se měly vyznačovat všechny naše aktivity. Čím opravdověji budeme žít, čím více probuzení budeme, tím větší měrou se vše, co děláme, stane modlitbou.”

Předpokládám, že knihu nebude každému možné přečíst najednou. Obsahuje totiž tolik výzev, které si každý čtenář musí vzít k srdci a promyslet. Obsahuje tolik inspirace, která láká k vyzkoušení, a tolik překvapivě jiných pohledů na známé skutečnosti, že bude zapotřebí knihu na chvíli nebo pár dní odložit a všechno nějak strávit. Kniha velmi vzácně voní životem.

V knize Vděčnost: srdce modlitby rakousko-amerického benediktinského mnicha Davida Steindl-Rasta najdeme inspirativní zamyšlení nad vděčností jakožto životním postojem, který je klíčový pro skutečně žitou modlitbu i náš vztah k životu. Autor kombinuje své osobní postřehy s filozofickými úvahami a duchovní zkušeností. V knize tedy nenajdeme systematický výklad, ani praktické návody pro modlitební život. Svým klidným a spíše meditativním stylem nás zve k tomu, abychom se zastavili a zamysleli se nad myšlenkami, které v knize nabízí.

Steindl-Rastova kniha se poněkud vymyká ostatním knihám o modlitbě či modlitební praxi díky tomu, že autor patří k prvním katolickým mnichům, kteří se intenzivně věnovali křesťansko-buddhistickému dialogu. Osobně jsem tento vliv velice přivítala, protože mi přiblížil některé křesťanské pojmy, které pro mě byly doposud spíše abstraktní, jako např. usebrání nebo spása. Ocenila jsem také Steindl- Rastovo pojetí hříchu nikoliv jako provinění, ale spíše jako odloučení se od ostatních. Velice nápomocný je i malý výkladový slovník důležitých pojmů, který autor zařadil na úplný konec svého textu.

Jádrem knihy a autorova přístupu k modlitbě a životu v modlitbě je pojetí vděčnosti jako hlubšího prožitku, nikoliv pouhého pocitu spokojenosti, když se věci daří. Vděčnost je považována za životní postoj založený na přístupu k životu jako k daru, který jsme si ničím nezasloužili. Prožitek vděčnosti je v pojetí Stendl-Rasta také vztahovým prožitkem a otevírá v nás zkušenost zranitelnosti, závislosti a nejistoty. Myšlenka života jako daru, o který jsme se nijak nezasloužili, nás konfrontuje s tím, že jej nemáme pod kontrolou a že jsme závislí na vnějších okolnostech (v křesťanském kontextu na Bohu). Steindl-Rast tvrdí, že bez přijetí této závislosti není vděčnost možná. V jeho pojetí se tak vděčnost stává spíše odvážným krokem k životu bez záruk.

Způsobem všímavého bytí v přítomnosti je ve Steindl-Rastově pojetí kontemplace, kterou vnímá jako nehodnoticí a otevřenou pozornost přítomnému okamžiku, která je opakem výkonu zaměřeného na cíl. Díky kontemplativnímu bytí můžeme zažívat smysl, který autor vidí jako prožitek, spíše než odpověď na otázku „proč“. Kontemplativní bytí a prožitek smyslu života jako daru jsou předpokladem vděčnosti jako životního postoje. A projevem tohoto postoje je láska, kterou Steindl-Rast popisuje jako postoj otevřenosti, pozornosti a také důvěry k životu a druhým.

Ačkoliv jsem v knize našla mnoho inspirativních myšlenek díky propojení křesťanské tradice a tradice všímavosti, opakovaně jsem při čtení zažívala pocit jakéhosi odcizení. Autor totiž často používá výroky v první osobě množného čísla jako např: “Všichni si pamatujeme chvíle, kdy něco uchvátilo naše srdce. Ze zkušenosti víme, že takové okamžiky blažené celistvosti, souznění, okamžiky, kdy se cítíme jedno se vším…” a vychází tak z předpokladu, že tyto prožitky jsou všem dostupné. Ze své terapeutické práce s klienty a i z vlastní zkušenosti však vím, že v obdobích hlubokého zármutku, životních těžkostí či u některých psychických onemocnění není tato autorem předpokládaná univerzální zkušenost dostupná. Steindl-Rastův styl tak může také vyvolávat pocit, že pokud nemáme podobnou zkušenost nebo nám není dostupná, jsme vyčleněni z toho, co je v knize implicitně považováno za „normální“ a žádoucí pro hluboký duchovní život. Těmto čtenářům kniha nenabízí mnoho konkrétních opor, jak se v jejich těžké situaci k vděčnosti alespoň přiblížit.

V knize Vděčnost: srdce modlitby jsem nakonec nenašla text, který by mě jednoznačně oslovil. Našla jsem zde pasáže, které pro mě byly velkou inspirací k zamyšlení i k přístupu k životu a otevíraly nové pohledy na modlitbu. Pasáže, se kterými pro mě bylo těžké se ztotožnit s autorovými univerzálními tvrzeními, nebo ve kterých pro mě bylo těžké se orientovat, ve mně vyvolávaly spíše odstup a pochybnosti. Kniha ode mě požadovala trpělivost a ochotu přijmout, že ne všechny myšlenky ke mně promlouvají. Právě toto napětí mezi obohacením a oddálením se považuji za hlavní čtenářský prožitek knihy, který je vlastně v souladu s poselstvím knihy: vděčnost jako postoj umožňují plný život ve světě plném paradoxů.

Knihu bych rozhodně doporučila čtenářům, které zajímají možnosti, jak propojit všímavou praxi s křesťanskou tradicí. Domnívám se však, že pro ty, kdo hledají konkrétní návod na obohacení či rozvinutí svého modlitebního života, bude kniha spíše výzvou.

Čím víc se pohybuji o kvakerství, tím víc se zajímám o duchovní, filosofické knihy. Proto jsem si pořídil i tuto knihu. Psáno mnichem. První kapitola o překvapení a vděčnosti byla zajímavá, rozvláčná, ale dokázala přesvědčit. Druhá o srdci a mysli ušla. Třetí a další jsou dle mě příliš spjaté s náboženství, katolíkem, že už pro mě apateistu nedávali smysl. Poslední kapitola bylo takové rozloučení s knihou, která pod názvem plnost a prázdnota víceméně schovává stručné podkapitolky o pojmech. Kniha se netrefila do mých potřeb.