V knize Vděčnost: srdce modlitby rakousko-amerického benediktinského mnicha Davida Steindl-Rasta najdeme inspirativní zamyšlení nad vděčností jakožto životním postojem, který je klíčový pro skutečně žitou modlitbu i náš vztah k životu. Autor kombinuje své osobní postřehy s filozofickými úvahami a duchovní zkušeností. V knize tedy nenajdeme systematický výklad, ani praktické návody pro modlitební život. Svým klidným a spíše meditativním stylem nás zve k tomu, abychom se zastavili a zamysleli se nad myšlenkami, které v knize nabízí.

Steindl-Rastova kniha se poněkud vymyká ostatním knihám o modlitbě či modlitební praxi díky tomu, že autor patří k prvním katolickým mnichům, kteří se intenzivně věnovali křesťansko-buddhistickému dialogu. Osobně jsem tento vliv velice přivítala, protože mi přiblížil některé křesťanské pojmy, které pro mě byly doposud spíše abstraktní, jako např. usebrání nebo spása. Ocenila jsem také Steindl- Rastovo pojetí hříchu nikoliv jako provinění, ale spíše jako odloučení se od ostatních. Velice nápomocný je i malý výkladový slovník důležitých pojmů, který autor zařadil na úplný konec svého textu.

Jádrem knihy a autorova přístupu k modlitbě a životu v modlitbě je pojetí vděčnosti jako hlubšího prožitku, nikoliv pouhého pocitu spokojenosti, když se věci daří. Vděčnost je považována za životní postoj založený na přístupu k životu jako k daru, který jsme si ničím nezasloužili. Prožitek vděčnosti je v pojetí Stendl-Rasta také vztahovým prožitkem a otevírá v nás zkušenost zranitelnosti, závislosti a nejistoty. Myšlenka života jako daru, o který jsme se nijak nezasloužili, nás konfrontuje s tím, že jej nemáme pod kontrolou a že jsme závislí na vnějších okolnostech (v křesťanském kontextu na Bohu). Steindl-Rast tvrdí, že bez přijetí této závislosti není vděčnost možná. V jeho pojetí se tak vděčnost stává spíše odvážným krokem k životu bez záruk.

Způsobem všímavého bytí v přítomnosti je ve Steindl-Rastově pojetí kontemplace, kterou vnímá jako nehodnoticí a otevřenou pozornost přítomnému okamžiku, která je opakem výkonu zaměřeného na cíl. Díky kontemplativnímu bytí můžeme zažívat smysl, který autor vidí jako prožitek, spíše než odpověď na otázku „proč“. Kontemplativní bytí a prožitek smyslu života jako daru jsou předpokladem vděčnosti jako životního postoje. A projevem tohoto postoje je láska, kterou Steindl-Rast popisuje jako postoj otevřenosti, pozornosti a také důvěry k životu a druhým.

Ačkoliv jsem v knize našla mnoho inspirativních myšlenek díky propojení křesťanské tradice a tradice všímavosti, opakovaně jsem při čtení zažívala pocit jakéhosi odcizení. Autor totiž často používá výroky v první osobě množného čísla jako např: “Všichni si pamatujeme chvíle, kdy něco uchvátilo naše srdce. Ze zkušenosti víme, že takové okamžiky blažené celistvosti, souznění, okamžiky, kdy se cítíme jedno se vším…” a vychází tak z předpokladu, že tyto prožitky jsou všem dostupné. Ze své terapeutické práce s klienty a i z vlastní zkušenosti však vím, že v obdobích hlubokého zármutku, životních těžkostí či u některých psychických onemocnění není tato autorem předpokládaná univerzální zkušenost dostupná. Steindl-Rastův styl tak může také vyvolávat pocit, že pokud nemáme podobnou zkušenost nebo nám není dostupná, jsme vyčleněni z toho, co je v knize implicitně považováno za „normální“ a žádoucí pro hluboký duchovní život. Těmto čtenářům kniha nenabízí mnoho konkrétních opor, jak se v jejich těžké situaci k vděčnosti alespoň přiblížit.

V knize Vděčnost: srdce modlitby jsem nakonec nenašla text, který by mě jednoznačně oslovil. Našla jsem zde pasáže, které pro mě byly velkou inspirací k zamyšlení i k přístupu k životu a otevíraly nové pohledy na modlitbu. Pasáže, se kterými pro mě bylo těžké se ztotožnit s autorovými univerzálními tvrzeními, nebo ve kterých pro mě bylo těžké se orientovat, ve mně vyvolávaly spíše odstup a pochybnosti. Kniha ode mě požadovala trpělivost a ochotu přijmout, že ne všechny myšlenky ke mně promlouvají. Právě toto napětí mezi obohacením a oddálením se považuji za hlavní čtenářský prožitek knihy, který je vlastně v souladu s poselstvím knihy: vděčnost jako postoj umožňují plný život ve světě plném paradoxů.

Knihu bych rozhodně doporučila čtenářům, které zajímají možnosti, jak propojit všímavou praxi s křesťanskou tradicí. Domnívám se však, že pro ty, kdo hledají konkrétní návod na obohacení či rozvinutí svého modlitebního života, bude kniha spíše výzvou.

Čím víc se pohybuji o kvakerství, tím víc se zajímám o duchovní, filosofické knihy. Proto jsem si pořídil i tuto knihu. Psáno mnichem. První kapitola o překvapení a vděčnosti byla zajímavá, rozvláčná, ale dokázala přesvědčit. Druhá o srdci a mysli ušla. Třetí a další jsou dle mě příliš spjaté s náboženství, katolíkem, že už pro mě apateistu nedávali smysl. Poslední kapitola bylo takové rozloučení s knihou, která pod názvem plnost a prázdnota víceméně schovává stručné podkapitolky o pojmech. Kniha se netrefila do mých potřeb.