Kniha Vděčnost benediktinského mnicha Davida Steindl-Rasta je tichou, ale hlubokou výzvou k proměně pohledu na život. Autor, který celý svůj duchovní i lidský život zasvětil hledání smyslu v každodennosti, ukazuje, že vděčnost není jen reakcí na to, co se nám daří, ale způsobem, jak se dívat na svět. V podtitulu knihy ji označuje za srdce modlitby. V jemných, kontemplativních textech propojuje duchovní moudrost s obyčejnou zkušeností člověka – s překvapením nad krásou přírody, s radostí z maličkostí, s pokorou v mezilidských vztazích. Vede čtenáře k uvědomění, že vděčnost není cílem, ale cestou – a že právě tato cesta může naplnit náš život pokojem, radostí i vnitřní svobodou.

Autor knihu rozvrhl do několika tematických kapitol, které se přirozeně prolínají – stejně jako se v životě křesťana prolínají víra, naděje a láska. Začíná jednoduchou, ale silnou myšlenkou: že překvapení je začátkem vděčnosti. Odtud vede čtenáře dál – k poznání srdce a mysli, k pochopení, že modlitba nemusí být jen slova, ale i pozornost a přítomnost. V dalších kapitolách mluví o kontemplaci a volném čase jako o prostoru, kde se člověk znovu učí být, o víře a naději, které nespočívají v jistotě, ale v otevřenosti, a nakonec o lásce, díky níž všechno ostatní získává smysl. Všechna témata spojuje nit tiché radosti – neokázalé, ale hluboké, pramenící z prostého faktu, že jsme a že můžeme děkovat.

Ačkoli kniha vyrůstá z křesťanské tradice a benediktinské spirituality, její poselství je překvapivě univerzální. Neobrací se jen k věřícím, ale ke každému, kdo hledá v dnešním uspěchaném světě hloubku, klid a smysl. Steindl-Rastův jazyk je prostý, ale ne banální; jeho myšlenky jsou duchovní, ale zároveň velmi lidské. Nabízí čtenáři, aby se znovu naučil být vnímavý, otevřený a vděčný – ne proto, že se mu v životě všechno daří, ale proto, že vůbec může být a zakoušet svět kolem sebe. Vděčnost tak není jen teologickým pojmem, ale způsobem života, který proměňuje náš pohled na svět i na sebe samotné.

Z anglického originálu Gratefulness, the Heart of Prayer přeložil David Sanetrník.

Ukázka:

Víra a přesvědčení

Předpokládejme, že jsme až doposud argumentovali přesvědčivě. Předpokládejme, že jsme zajedno v tom, že vděčnost je ona plnost života, po které všichni žízníme. Úkol, jenž máme před sebou, je pak dosti jednoduchý: učit se žít vděčně. Klíčová otázka je: jak toho dosáhnout?

Výše byla řeč o tom, že se máme učit žít zbožně, a navrhl jsem, abychom začali těmi nejzbožnějšími okamžiky v našem běžném životě. Výhodné je, že tak můžeme začít něčím, co známe z vlastní zkušenosti. V určitých situacích jsme zažili vnitřní postoj, který považujeme za zbožnost; nyní je naším úkolem nepřistupovat s tímto postojem pouze k některým situacím, ale ke všem. Alespoň už víme, jaký postoj si chceme osvojit v soustředěnější podobě; víme to zevnitř. To je zásadní rozdíl. Nikdy se nemůžeme naučit být zbožní pouhou vnější nápodobou.

Když se učíme být vděční, řídíme se týmž vzorem. Zažíváme okamžiky vděčnosti a tento postoj, který chceme opakovat a jenž si chceme uchovat, známe zevnitř. Tyto okamžiky hluboké vděčnosti jsou ve skutečnosti okamžiky skutečné zbožnosti, okamžiky velkého probuzení našeho srdce. Tím jsme se už zabývali a dospěli jsme k poznání, že modlitba a díky vycházejí ze stejného kořene, ze srdce. K těmto vrcholným zážitkům srdce se musíme vrátit, chceme-li se naučit žít vděčně.

Ale pozor – použil jsem výraz, který až příliš svádí k nesprávnému pochopení. Co znamená návrat k určité zkušenosti? Jsou dva způsoby. Jeden nám na základě minulosti dává novou sílu; v důsledku druhého scházíme na úbytě. Čím se liší? Vyjádřeme to takto. Vzpomínám-li na minulou zkušenost s cílem se jí zmocnit a do poslední kapky nenasytně vychutnat její sladkost, nepřinese mi nic než zklamání. Naproti tomu vzpomínám-li na tutéž zkušenost pouze proto, abych ji oslavil, aby vystoupila mezi ostatními jako něco výjimečného, abych ji uchoval a znovu nad ní žasl, inspiruje mě stále znovu. Navrhuji, abychom na okamžiky probuzení svého srdce k životu vzpomínali takto.

Vše, co víme o „životě v plnosti“, vychází z takovýchto vzpomínek. Vše, co víme o Bohu z vlastní zkušenosti, nám bylo dáno v takovýchto okamžicích. A existuje nějaké náboženské poznání hodné toho jména? Hovoří-li náboženské tradice o Božím životě v nás, poukazují přinejmenším nepřímo na vrcholné okamžiky našeho bdělého vědomí, na naše mystické zkušenosti. Ano, nebojme se této myšlenky. Všichni jsme mystici. Je-li mystika z definice zkušenost sjednocení s poslední skutečností (s Bohem, nepříčí-li se vám použití tohoto termínu), kdo může tvrdit, že mystik není? Kdybychom všichni neměli takovéto zkušenosti, ani bychom nevěděli, co je základní skutečnost. Nevěděli bychom ani – jak jsme viděli –, co znamená „je“ nebo „nyní“. Ale my to přece víme!

Stejně jako nemůžeme přenechat kontemplaci zasvěceným mužům a ženám, nemůžeme přenechat mystiku mystikům. Odřízli bychom se tím od kořenů lidského života. Stavíme-li mystiky ve svých úvahách na piedestal, vysoko a mimo náš dosah, neděláme dobrou službu ani jim, ani sami sobě. Mohli bychom parafrázovat Ruskinova slova o tom, co znamená být umělcem, a říci: Mystik není nějaký zvláštní druh lidské bytosti; spíše je každá lidská bytost zvláštním druhem mystika. Také já mohu přijmout tuto výzvu a stát se jedinečným, nenahraditelným mystikem, jímž se mohu stát jedině já. Nikdo nikdy nebyl a nebude úplně stejný jako já. Nedokážu-li mít zkušenost Boha svým vlastním jedinečným způsobem, je to cosi, co zůstane navždy ve stínové zemi možností. Pokud ji však mít budu, poznám život prostřednictvím Božího života v sobě.

Má vlastní tradice má mnohé co říci o životě – o Božím dechu v nás; křesťanská tradice hovoří o Boží přítomnosti v našem srdci ve smyslu tří důležitých pojmů: víry, naděje a lásky. Tyto pojmy poukazují na různé stránky jedné a téže životní skutečnosti. Ale pamatujte, že zde jde o život. Život nemůžeme pečlivě nakrájet a zabalit – nepřežil by. Víra, naděje a láska nejsou tři krabice s konkrétním obsahem. Spíše jsou to různé podoby plnějšího života, různé stránky jediné plnosti života, jež je naším tématem.

***