Představovat Bruna Ferrera (1946) a jeho příběhy pro duši těm, kteří se s ním již setkali, je asi zbytečné. Ale co ti, kteří dílo tohoto  italského kněze a salesiána ještě neznají? Bruno Ferrero dlouhé roky sbírá a knižně vydává příběhy pro duši a na světě nejspíš nebude duše, kterou by tyto příběhy plné moudrosti, křesťanské lásky, zbožnosti a naděje nepotěšily, neutěšily, nepobavily a nedojaly. Jen málokoho nechají chladným. Jedině příznivci dlouhých románových textů budou cítit jisté zklamání, protože tyto anekdoty s jasnými, prostými a povzbudivými morálními pointami jsou velmi krátké, neboť Bruno Ferrero je mistrem narativní zkratky. Jejich nevelký rozsah ale autor kompenzuje jejich množstvím: jen v Portále vyšlo již na dvacet knížeček příběhů pro duši, které dohromady vydají co do počtu stran na víc než tlustý román, avšak co do intenzity morálního poučení, povzbuzení, dojetí či radosti, které vzbudí, co do množství úsměvů, které vyvolají, co do hloubky zamyšlení a meditace, do které čtenáře zavedou, jen stěží najdou srovnání. Dokáží dát radu, podpořit dobré rozhodnutí, umožňují svým čtenářům znovu objevit smysl pro zázrak, údiv a lásku k druhým, bolest, krásu a mnoho dalších aspektů každodenního života. A právě v různých okamžicích každodenního života, večer před spaním, ráno před zahájením každodenního režimu, v rámci katechismu, v oratoři, s dětmi, ve chvílích smutku i radosti si můžeme úchvatné a hluboké Ferrerovy příběhy vychutnat třeba jako „myšlenku dne“.