Příčiny a projevy dětského strachu, stresu a úzkostí bývají často bagatelizovány. Právě proto je třeba pohlédnout strachu i realitě do očí a snažit se poznat, co děti trápí a proč a jak mohou samy a s pomocí svých bližních s úzkostmi bojovat. Napomoci může i kniha psychoterapeutky Lucie Bělohlávkové Jak přežít, když se často bojím.
Bolest a úzkost nás provázejí celý život a ne vždy nad nimi dokážeme zvítězit. Kniha psychoterapeutky Lucie Bělohlávkové Jak přežít, když se často bojím (vydal Portál, 2017) nabízí laskavou a otevřenou náruč dětem školního věku a jejich rodičům, kterým strach a úzkost komplikují život často až k nesnesení.
Publikace o 32 kapitolách je koncipována jako průvodce světem, v němž se malé dítě, potažmo adolescent ať právem, nebo úplně zbytečně něčeho či někoho bojí. Textem nás vede postava skřítka Čendy, který čtenáři postupně ukazuje, že strach má kolikrát opravdu jen velké oči. Pomáhá dítěti a členům jeho rodiny dešifrovat, co to je vlastně strach a jaké psychosomatické projevy ho provázejí. Už jít se strašákem Čendou chce kus odvahy. A když to jde s ním, proč by to nešlo i s jinými, třeba i o mnoho děsivějšími strašáky? Hlavním cílem knihy je potěšit a vyléčit dětskou duši, která se ve světě, v němž se teprve začíná rozkoukávat, často cítí osamělá a vydaná napospas reálné či domnělé nespravedlnosti, tlaku a strachům.
Autorčin terapeutický přístup vychází z racionální rozvahy a letitých zkušeností. Naše nálada se mění. U někoho víc a častěji, u někoho jen občas a neznatelně. Každý umí zacházet s emocemi jinak. Jeden je téměř nedává najevo, zatímco druhým cloumají emocionální bouře. Je dobré si uvědomit, řečeno s Lucií Bělohlávkovou, že „jednou jsme dole, jednou nahoře, a někdy se stane, že z houpačky dokonce i spadneme. Nikdo z nás není neustále naprosto šťastný.“ Je přirozené mít obavy např. o své zdraví, štěstí a duševní pohodu, stejně jako o naše blízké, když se dostanou do těžkých situací. Pokud ale náš strach přerůstá snesitelné hranice a má negativní či přímo devastační vliv na náš každodenní život a rozhodování, měli bychom s tím něco dělat. Jinými slovy: měli bychom se takového strachu dotknout a podívat se mu do očí. Nemusíme přitom být sami. Bylo by dobře, kdyby někdo stál zpočátku vedle nás. Až zvládneme s pomocí druhých to nejhorší, zkusíme to sami. Princip graduality, jít k cíli krok za krokem a budovat zdravé sebevědomí, je psychoterapeutická metoda, jež má svůj pramen v křesťanském chápání života. Nemohu dělat víc, než umím. A nemělo by se po mně chtít víc, než unesu. Až zvládnu první krok, přijde druhý, desátý, stý.
Kromě návštěvy odborníka by se mělo dítě spolu s rodiči věnovat zvládání své úzkosti v pravidelném čase, a to alespoň 45 minut. Je třeba na to jít hravě, aby si školák nepřipadal zase jako při zkoušení. Na jednotlivých příbězích z praxe ukazuje autorka celý proces lidského rozhodování, do nějž tak či onak vstupuje strach. Začíná popisem situace (dítě ve škole čeká zkoušení) a nutkavou, neodbytnou myšlenkou, která je jakýmsi spouštěčem všeho, co se stane (To nezvládnu!, Všichni se mi budou smát!). Následně si všímá tělesných pocitů, které dítě provázejí (např. bolest břicha nebo pocit na zvracení), emocí (úzkost) a z toho vyplývajícího závěru (Nejdu do školy). Strach ovládne dětskou mysl tak, že se jediným východiskem jeví útěk, v horším případě stav, který mu vůbec nedovoluje opustit domov nebo jiné místo bezpečí. Autorka se snaží na pozadí skutečného života ukázat, jak lze rozklíčovat jednotlivé fáze ataky strachu a jak jim čelit. Celý proces je zaznamenán civilním, jednoduchým jazykem, aby mu porozuměl každý a nedocházelo ke zbytečným dezinterpretacím.
Psycholožka (a strašák Čenda) dětem pomáhá zbavit se nejprve menších strachů a sesbírat sílu čelit těm větším a hlavně – těm opravdovým. Její kniha umožňuje dělat si v textu poznámky, psát otázky anebo si kreslit. K dispozici je buď téměř celá strana, která vypadá jako zápisník, nebo okraje knihy. Ta je vlastně jednou z terapeutických pomůcek. Slouží jako deník, učebnice a tak trochu jako hmatatelný symbol, že na to nejsem sám a že se o mě a mé trápení někdo zajímá. Líbí se mi, že dítě tu je dítě a ne klient. Problémy nejsou pojmenovávány odbornými pojmy s „nutnou“ příměsí anglicismů a medicínské latiny, ale náleží jim srozumitelné české pojmenování. Psycholog není kouč, ale spíš empatický učitel s dobrou mírou autority a otcovským, resp. mateřským porozuměním.
Důležitou oblastí je nutnost vyvarovat se extrémů a nedívat se na běžné neúspěchy jako na něco fatálního. Nejen děti, ale i mnozí dospělí jsou zvyklí uvažovat v modelu black and white, černá – nebo bílá, ano – nebo ne, všechno – nebo nic. Lidé se pod tlakem rádi nálepkují (jsem hloupý, jsem ošklivá, jsem k ničemu, na to nemám) a jsou mimo zdravou míru vztahovační (to se může stát jenom mně), což u nich spouští koloběh sebeobviňování. Lucie Bělohlávková děti podporuje a dává jim do rukou užitečné nástroje, jejichž pomocí mohou napříště zvládnout zátěžové situace daleko lépe anebo se do nich vůbec nedostat. Jde tu o racionální rozvahu a připomenutí minulých zkušeností, kdy jsem neselhal a podařilo se mi obstát. Jednou z možností je relaxace, uklidnění mysli a odpočinek, které dítěti pomohou lépe reagovat a přijímat nové informace. Mohou poslouchat oblíbenou hudbu, sportovat, malovat, tancovat, hrát si, číst, samy psát nebo se starat o domácí zvíře. Je-li opravdu nejhůř, mohou si vytvořit jakousi krabičku poslední záchrany, v níž budou mít věci pozitivně stimulující jejich smysly a dobrou náladu: obrázek s místem, kde jim bylo a je dobře, flashku s hudbou, pro chuť kousek čokolády nebo něčeho, co jim umí udělat radost, pro čich malou lahvičku s vůní nebo snítku oblíbené bylinky, pro hmat malého plyšáčka, list stromu nebo kamínek. To se mi zdá opravdu skvělé. Ne kápézetka pro přežití v divoké přírodě, ale krabička poslední záchrany pro okamžiky, kdy je mi úzko uprostřed lidí a v prostředí, kde by mi úzko být nemělo.
Nemalá část textu se týká také rodičů a učitelů. Je na nich, aby se naučili rozpoznávat obavy svých dětí a tam, kde překračují snesitelnou mez, aby se nerozpakovali jednat a hledat účinnou pomoc. Vodítkem jim může být dotazník s názvem Opravdu trpí mé dítě úzkostmi?, představení různých forem terapie nebo sofistikovaně vytvořené Desatero. Tři z jeho přikázání by vám mohla ukázat, jak na to: „1. Nezlehčujte situaci. To, co se vám může zdát na první pohled zcela banální, může vaše dítě prožívat jako to nejhorší, co jej mohlo potkat. 2. Dejte možnost svému dítěti navrhnout řešení dané situace. 3. Chvalte! Chvalte! Chvalte! A říkejte a dávejte dítěti najevo, že ho milujete takové, jaké je, a to i s jeho obavami!“ Je patrné, že vzájemná láska, podpora a přátelství jsou pro léčbu obav a strachů to nejlepší. Jedna skutečnost mě v textu doktorky Bělohlávkové profesně zaujala. Autorka ve své knize nezmiňuje pozitivní aspekty duchovního, spirituálního života – zvláště modlitbu. Chápu, že pokud člověk víru nemá, nemůže ji ani využít jako terapeutický prostředek. Proč by to ale nemohli učinit ti čtenáři, kteří v sobě určité spirituální reziduum ještě objevují anebo jsou přímo praktikujícími křesťany, židy, muslimy, buddhisty, taoisty či příznivci jakékoli jiné víry? Modlitba je sice svébytný druh rozhovoru mezi člověkem a Bohem, ale její relaxační účinky jsou nezpochybnitelné. Proč se u dětí bojujících se strachem s vírou a duchovním životem už nepočítá? Je to neatraktivní, zastaralé téma, anebo je autorce tato dimenze cizí a ve své praxi jí nevěnuje pozornost? Řada rodičů na tuto absenci duchovního ukotvení pomáhajících pracovníků upozorňuje. Recenzovaná kniha vůbec není schematická. Nejde o konvolut instantních rad pro jakoukoli životní situaci. Autorka odezírá ze svých profesních zkušeností. Přesto bych tento přesah v textu očekával. Minout duchovní dimenzi lidského života, v její pozitivní i případné negativní podobě, je škoda.
Jak tedy přežít, když se často bojím? Dětem bychom měli dopřát vzájemnou komunikaci, naslouchání a čas. Řadu situací lze nepochybně zvládnout bez psychoterapeuta. Knihu lze chápat i jako originální pohádkový příběh, v němž vás strašák Čenda provede světem, kde se občas bojíme a jsme v úzkých. V naslouchání sobě samým nakonec poznáme, že většina našich strachů a nesnází se rozplyne v laskavé náruči mámy a táty.
Zdeněk A. Eminger
Recenze byla zpracována pro server iLiteratura.cz
www.iliteratura.cz/Clanek/39003/belohlavkova-lucie-jak-prezit-kdyz-se-casto-bojim