Autorka Linda Goldmanová, zkušená anglická poradkyně a terapeutka, která pomáhá dětem s těžkými životními situacemi, se smrtí a s umíráním, napsala knihu, kde se zabývá fenoménem smrti, jeho chápáním a truchlením u dětí. Ve svém díle se pokouší pomoci odborníkům, rodičům, učitelům i široké veřejnosti jak mluvit s dětmi o smrti.
Smrt je obtížně uchopitelný fenomén. Naše současná společnost vytlačuje smrt na okraj zájmu. Dospělí jen neradi otevírají toto téma s dětmi, obávají se, že je zraní. Nevědí, co dětem říci a jak to říci, netuší, jak tento fenomén děti chápou, jaká je jejich představa o smrti. Děti mají často se smrtí nějakou zkušenost (smrt zvířat v přírodě, smrt domácího mazlíčka), současně si kladou i spoustu otázek, na které chtějí znát odpověď. Chtějí si s rodiči popovídat: Proč zemřel můj pejsek? Kam odešel táta? Proč už babičku nikdy neuvidím? Setkám se s ní někdy? Co se stane s mrtvým člověkem? Já taky zemřu? Dospělí se ale těmto otázkám vyhýbají, myslí si, že jim děti neporozumějí, netuší, jak s dětmi mluvit, a tak mnohdy mlčí. Kniha nabízí reálné rozhovory, možnosti otevřené komunikace s dítětem i vhodný jazyk, který pomůže sdílet, který děti uklidní a uspokojí. Radí, jak vytvořit prostředí, kde jsou otázky dětí dospělými přijímány, a dokonce vítány, kde se otevřeně odpovídá, kde děti mohou dát průchod svým myšlenkám a emocím, kde je patrná upřímnost a zároveň respekt k pocitům dítěte. Cílem publikace je podat návod, jak vytvořit atmosféru pro takto otevřenou diskusi, jak zbavit děti úzkosti a dodat jim klid, pocit bezpečí, sebejistotu. Velice příznivě vyznívá doporučení autorky přizvat děti do procesu rodinného truchlení. Uvádí, že se dítě potřebuje aktivně podílet na vzpomínání, to podporuje jeho citový a duchovní růst. Děti by měly být pozvány a připraveny na vzpomínkový obřad, ale nikdy ne nuceny, měly by mít možnost ptát se. Děti truchlí jinak než dospělí. Co je pro dospělého nepodstatnou činností, může mít pro dítě hluboký význam pro zpracování zármutku. Je nutné projevit úctu k představám dítěte a zcela zásadní je respektovat jeho zkušenost. Každé dítě i jeho zármutek je jedinečný. Účast na pohřbu je pro dítě silným poselstvím o hodnotě života.
Čtenáře poučí a obohatí konkrétní případové studie, jednoduché a přímé rozhovory o smrti se 32 dětmi nejrůznějšího věku od 5 do 12 let. Přínosné je uvedení typických znaků traumatického zármutku, typické znaky truchlících dětí. Dítě se bojí, necítí se bezpečně, trpí extrémní ostražitostí, nespavostí, bolestí břicha, bolestí hlavy, regresí (pomočování, strach ze samoty, aj.), trpí opakovanými představami o traumatické události. Tato obava může zabrzdit proces truchlení. Zde zkušená autorka psychoterapeutka nabízí možnosti postupu. Doporučuje sestavit si pohotovostní plán, co dělat v případě nebezpečí, nakreslit si uklidňující obrázek, říct, co se událo, sestavit jídelníček pro útěchu atd. Je nutné poskytnout dítěti pocit bezpečí, atmosféru ochrany tak, aby dítě bylo schopné začít truchlit. Na dětský zármutek neexistuje žádné správné načasování ani postup.
V publikaci zvláště oceňuji kapitolu určenou pedagogům, zatím jsem žádnou literaturu tohoto typu neobjevila. Truchlící dítě se ve škole jinak chová, často dochází ke změně v jeho běžném chování: nemůže se soustředit, zapomíná úkoly, mlčí nebo mluví příliš, může se uzavřít před kamarády, může začít šikanovat ostatní aj. Každé dítě truchlí jinak, svým specifickým způsobem. Je nutné vytvořit dítěti bezpečné prostředí, kde nemusí skrývat své emoce, měl by být ponechán volný průchod jeho zármutku. Truchlící dítě může pociťovat izolaci, odcizení, osamělost. Zvláštní podporu může dát pedagog, resp. informovaný pedagog. Pomůže tím, že naslouchá představám, snům a obavám dětí, poskytne přesná fakta a potřebné informace, vytvoří atmosféru důvěry. Pomocníkem v komunikaci může být maňásek, loutka, hra, kresba, modelování, hraní rolí a další. Podstatná je ovšem spolupráce rodiny a pedagoga.
Jen okrajově se publikace věnuje chápání smrti v průběhu vývoje dítěte, vývojovému pohledu na fenomén smrti. Autorka se jen krátce zmiňuje, že zlom v chápání smrti nastává mezi 9. – 10. rokem, kdy si dítě uvědomuje, že smrt je nezvratná a život konečný. Děti mladší 9 let chápou smrt jako spánek a podléhají magickému myšlení. Často si kladou vinu za smrt milovaného člověka. Kolem 9. roku se rodí u dětí spiritualita. Jen obtížně však chápe také svou vlastní smrt. Tento vhled do dětského myšlení je podstatný pro adekvátní přístup k dítěti.
Praktickou zkušenost může čtenář načerpat v přímých rozhovorech s dětmi. Především si všimnout jazyka, v čem spočívá odlišnost v komunikaci s dětmi různého věku – od malého pětiletého dítěte až po dvanáctiletou mládež. Je důležité zdůraznit, že každý rozhovor je jedinečný s naprosto individuálním přístupem k fenoménu smrti. Publikace zaplňuje mezeru v nabídce na trhu a můžeme ji doporučit jako přínosnou pro všechny, kteří s dětmi komunikují.
Iva Žaloudíková
Recenze byla zpracována pro časopis Komenský
