Linda Goldman: Mluvme s dětmi o sexu - recenzent Pavla Koucká

Při párové i individuální psychoterapii hovoří mí klienti často o neuspokojivém sexuálním životě: nedostatek sexu, nechuť k sexu, rozdílné potřeby v rámci páru... Některé z těchto potíží mají přitom své kořeny už v dětství či dospívání. Nedostatečné či zkreslené informace, náhled na sex jako na cosi nepatřičného, nečistého...

Rodiče se tedy oprávněně ptají, jak pomoci svým dětem získat o sexu pravdivé a věku adekvátní informace, jak získat k sexu pozitivní a zároveň zodpovědný vztah. A někdy rodiče sice přesně vědí, co by chtěli dítěti říci, narážejí však na své rozpaky o záležitostech týkajících se sexu mluvit.

Je dobré, když rodiče mají jasno v tom, co chtějí svým dětem říci – a to poměrně brzy. Již čtyřleté děti se zajímají, kde se berou miminka, jak se mamince do bříška dostaly, a proč se kluci a holky liší. Navíc se děti ptají často nečekaně: v průběhu rodinné večeře, při čekání u pokladny v obchodě a podobně.

Všem nejistým, tápajícím a rozpačitým rodičům může být užitečná knížka americké autorky Lindy Goldman: Mluvme s dětmi o sexu, která uvádí stručné, jasné a věcné odpovědi na otázky, jež děti v oblasti sexuality kladou.

Slovo stručné bych přitom podtrhla. Občas se totiž setkávám s tím, že rodiče vezmou svou zodpovědnost v této oblasti tak vážně, že zahltí dítě spoustou detailů, o něž nežádalo, a jimž ani nerozumí. Stručné odpovědi přitom dětem zpravidla stačí. Pokud chtějí a cítí otevřenou atmosféru, doptají se. Často se k tématům vracejí s určitým časovým odstupem, obvykle na o něco hlubší rovině. Jak zbytečné a často spíše znejišťující je zahltit potomka přednáškou, ilustruje autorka komickou příhodou o pečlivém otci, jehož se devítiletý syn zeptal, co je to sex. A otec až po dlouhém a vyčerpávajícím monologu zjistil, že se syn ptá nad jakousi přihláškou, v níž byla mimo jiné kolonka pohlaví (sex).

Jednoduchý a přímý přístup Lindy Goldman se mi líbí. Jen v něčem se názorově odlišuji, a sice: nemyslím si, že je nutné od nejútlejšího ďetství používat striktně pouze „správné anatomické názvy“: penis, vagina, vulva. V angličtině to může být jinak, ale v našem jazykovém prostředí se domnívám, že malý chlapec může mít klidně třeba pindík a holčička pipinku. Problémem mohou být pouze výrazy, jež nejsou obecně srozumitelné – a tak může dítě narazit například na nepochopení ze strany paní učitelky ve školce, když si bude například stěžovat na bolest jůlinky/famfulky/kačenky... či lulíka/frndíka/camprlíka...

Časem (třeba v pěti nebo šesti letech) pak můžeme dítě docela prostě informovat, jaké výrazy jsou vlastně anatomicky „správné“.

Též chci upozornit na to, že kdybychom striktně přejímali odpovědi autorky, získaly by naše děti dojem, že být homosexuál je stejně časté jako být heterosexuál, a že být transsexuál je zcela běžné. Souhlasím, že je na místě dětem komunikovat, že gayové a lesbičky jsou stejně fajn, jako heterosexuálové, a že na transsexuálech není nic špatného. Proč ale zatajovat, že být heterosexuál je běžnější? Z autorčiných odpovědí na otázky neúplných a sešívaných rodin by zase děti mohly nabýt dojmu, že je to vlastně príma, když se rodiče rozejdou. V praxi to však nebývá ani jednoduché, ani radostné.

Autorka se totýká i se sexualitou a partnerstvím souvisejících témat – např. oněch neúplných a sešívaných rodin, nebo šikany. Naopak otázky týkající se antikoncepce, bezpečného sexu atd. již nepojednává. Publikace tak může být užitečná zejména rodičům menších dětí. Pro odbornější otázky starších potomků je třeba sáhnout po jiných publikacích, či odborných webech.

Na rozdíl například od knihy Jak děti přicházejí na svět (Jana Martincová a Petra Kubáčková, Babyonline) není tato kniha určena ke společnému čtení s dětmi.

Pavla Koucká
http://www.skupinyprorodice.cz/

Recenze byl zpracována pro nakladatelství portál