,,Jsme-li rozzlobení, často nechápeme, co se v našem nitru odehrává. Svou pozornost zaměřujeme na to, co se děje kolem. Stejně tak nechceme setrvávat u toho, co prožíváme. Místo toho se všemožně snažíme, abychom se onoho pocitu zbavili“ (Purcell, M & Murphy, J., 2021, str. 37.).

Kniha čtenáři s lehkostí vysvětluje, jak emoce hněvu vlastně funguje. Podává jednoduché analogie, aby mladý čtenář chápal, kde se v něm může emoce může probudit a co ji může vyvolat. Rozebírá častý jev zaměňování hněvu za agresivitu. Více podstatnou částí je však pomoc teenagerovi se zvládáním konkrétních krizových situací, praktické návody a cvičení zvolna se prolínající celou knihou. Nejenže najdeme konkrétní plán, jak situaci zvládat, můžeme také nahlédnout na názorné situace a příběhy samotných teenagerů. Čtenář si může vyplnit testy, které mu poslouží k lepšímu sebepoznání (nebo si udělat cvičení ke zvýšení empatie nebo sociální inteligence). Autoři nás seznámí s metodami meditace, Mindfullnes nebo dechovými cvičeními. Publikace je zaměřená na praktická cvičení, ale psaná jazykem pro mladšího čtenáře. Pro teenagera procházejícího si novým obdobím puberty může být kniha cenným průvodcem světem emocí, relaxačních technik a návodů ke zvládání různých situací. Knihu hodnotím 3 hvězdičkami z 5, protože je svým zaměřením určená spíše pro dospívajícího laika. Zkušenějšímu čtenáři pátrajícímu po odborných informacích a hlubším výkladu bych osobně doporučila jinou literaturu.

Máte doma teenagera, který čas od času vybuchne jako sopka? Nebo jste to samé kdysi prožívali vy či prožíváte právě teď? Ať už je to, jak chce, tahle kniha by vás měla nasměrovat k tomu, abyste více používali rozum než emoce.

Titul začíná dotazníkem, který má za úkol zjistit, jak jste na tom se zvládáním hněvu. Hněv jako takový se dělí na skrývaný, výbušný a chronický. Většina z nás má v sobě kombinaci všech těchto zlostných stylů, někdo je samozřejmě výjimka a vůbec se nevzteká a nerozčiluje.

Poté kniha pokračuje v různých cvičeních, jak meditačních, tak i procvičovacích, aby mladý člověk svůj hněv zvládal a přesměroval ho ne na výbuch vzteku, ale třeba do asertivního chování. Kniha také obsahuje různé příhody lidí, kteří se v konkrétních situacích zachovali výbušně, následuje příběh poupravený tak, aby z něj bylo patrno, co se změnilo, především k lepšímu.

Nejsem si jistá, zda by mladý člověk chtěl na základě těchto cvičení sám od sebe na sobě pracovat. Jsem jenom rodič, který psychologii nerozumí, mám načteno minimum knih na toto téma, plus nějaké semináře, takže to ze mě nedělá ani laika. Přišlo mi ale, že text v knize je obtížný, a tak nějak mě nemotivoval k tomu, abych si nějaké cvičení zkusila. Viděla bych titul spíše jako pomocnou a doplňující ruku k terapeutickým sezením. Sama jsem měla problém některým kapitolám porozumět.

Při čtení jsem se přistihla, že se mi vybavují všechny křivdy a nespravedlnosti života, které se mi dějí a já je skrývám před ostatními. Což není dobře. Proto jsem si knihu dávkovala postupně a s odstupem, abych se nenechala pohltit vztekem.

Mindfulness znamená všímavost, což v knize sice bylo (čtenář si měl všímat svých emocí a prožitků a zapisovat si je, například), ale nemůžu s určitostí říct, jestli to množství stačilo nebo ne. Doposud jsem knihy s mindfulness tématikou nečetla, nemohu tedy porovnávat.

Kniha určitě je přínosem a  pomohla mi vyřešit situaci, která mě trápila a přiměla mě k tomu, abych se na onen problém podívala jinýma očima a tím se celá záležitost vyřešila.

Nemyslím si však, že by kniha byla úplně vhodná jako samostudium. Jak už jsem psala, mladý člověk potřebuje navést na správnou cestu, třeba v podobě rodiče, psychologa nebo pedagoga.

Než se pustím do samotné recenze, je fér přiznat, že po celou dobu čtení této knihy jsem zažíval značné rozpaky. Ne snad, že by obsah nebyl zajímavý, či mi nepřišel užitečný, ale překvapivě často mne v průběhu čtení vyrušily otázky jako: Pro koho je vlastně tato kniha? Co s ní mají teenageři dělat? A proč je strukturovaná zrovna takto?

Jak jsem se k těmto otázkám dostal a jak jsem si na ně odpověděl po dočtení, to se snažím pokrýt v následujících podkapitolách, které se věnují záměrům knihy a tomu, jak je organizována. Z toho vyplývají (problematická) témata a na závěr chci nabídnout doporučení, jak případně s knihou pracovat. Tak se pojďme do toho pustit.

Co je recenzovaná kniha zač, co a jak se snaží dělat?

Své záměry autoři vetkali již do názvu knihy a rozvíjejí je v krátkém úvodu: chtějí nabídnout metody na zvládání hněvu a agresivního chování, které mladým lidem stojí v cestě za štěstím. Za tímto účelem nabízejí 46 různorodých aktivit, které tvoří obsah celé knihy, a mají za cíl, aby si na základě nich čtenáři/praktikanti: a) všímali spouštěcích signálů, b) identifikovali myšlenky, pocity a názory, c) vybírali nejlepší varianty a d) na základě tohoto rozhodnutí jednali (s. 9-10).

Po tomto úsporném úvodu už následují jednotlivé aktivity, které začínají dotazníkem “Jaký je váš zlostný styl?”, jehož výsledkem jsou skóry ve třech možných stylech hněvu (skrývaný, výbušný, chronický), kdy každý z nich má 3-4 “podstyly”. Ke každému stylu autoři doporučují přesné aktivity z knihy, které by měly pomoci se zvládáním daného typu hněvu, přičemž většina aktivit je uvedena minimálně u dvou, některé u všech třech oblastí.

Samotné aktivity jsou číslovány od 1 do 46 a jsou rozděleny do kapitol: Jak porozumět zlostným reakcím, Síla všímavosti, Příprava na změnu, Jak zklidnit tělo, Jak vyčistit mysl, Jak si udržet emoční rovnováhu, Vlídná spojení a závěrečný checklist s názvem Jak to vše poskládat dohromady. Jednotlivé aktivity mají většinou povahu krátkého vysvětlení a následného prostoru pro záznam pozorování, nebo vlastní reflexi, či doplňování volných políček v sérii (koučovacích) otázek, nebo také řízené meditace. Tolik snad hodnocením nezabarvený popis knihy. Odsud dál už se hodnocení bránit nebudu, ba právě naopak. Pojďme se podívat na to, co se mi nezdá a pak na to, co s tím.

Co se mi na recenzované publikaci nezdá?

Jak jsem naznačil v úvodu této recenze, v průběhu čtení knihy jsem byl vyrušován zásadními otázkami. Teď je správný čas se k nim vrátit a trochu je rozvést.

? Komu je kniha určena a jak s ní má pracovat?

Ani po dočtení knihy v tom vlastně nemám jasno. Autoři postulují v úvodu a píší knihu jakoby pro hněvivé teenagery, s příklady ze života teenagerů, ale jazyk aktivit a cvičení a jejich náročnost klade velké nároky (o tom více níže) na čitatele a na jeho sebekázeň, což u této cílové skupiny je vlastnost, kterou nelze většinově předpokládat.

Další možnou cílovkou jsou tak rodiče, či lidé pomáhající teenagerům (pedagogové, psychologové, terapeuti atd.). Těm zase kniha nenabízí metodiky ke cvičením a návod, jak knihou postupovat.

Jak tedy mají její čtenáři pracovat? Nabízí se dvě varianty a ani jedna se nezdá uspokojivá. První variantou je prostě procházet knihou od začátku do konce a jít tak “po aktivitách”. Druhou variantou je vyplnit dotazník a pak procházet doporučenými aktivitami pro “mou” podobu hněvivého chování.

První variantu jsem zkusil já a po dočtení mám hodně rozstřelený dojem - nevím odkud kam jdeme, proč právě takto a různost aktivit je tak široká (od meditačních cvičení, přes doplňování myšlenek do modelů, po nácvik reakcí, až po pozorovací archy), že nenabízí “příběh”, který bych mohl následovat, nebo si ho ex post vyprávět.

Druhou variantu vyzkoušel kolega, který jinak knihu nečetl a nepochopil to stejně tak. O tom, co s tím, se zmiňuji v poslední části této recenze, ještě se ale chci zastavit u dvou podstatných témat, které by vám mohli pomoci v rozhodování, zda po knize sáhnout, či nikoli.

? Z jakých principů kniha vychází, a tedy čemu “učí”?

Na úvod autoři uvádějí, že vycházejí z díla Ronalda a Patricie Potterových-Efronových, dialektické behaviorální teorie (DBT) a zmírňování stresu pomocí všímavosti (MBSR - mindfulness-based stress reduction). Že nevíte, co to dohromady znamená? Já taky nevěděl, když jsem začal číst. A nevím to ani po dočtení.

V průběhu čtení se dají některé principy, které propojují jinak rozdílných 46 aktivit, vytušit (např. snaha působit na posun z fixního nastavení mysli k růstovému - Carol Dwecková: Nastavení mysli, poutání pozornosti na prožívání a zpracování impulzů v duchu Nenásilné komunikace - Marshall B. Rosenberg ad.). Absence jasného popisu východisek však znesnadňuje kreativní pohyb knihou, který je třeba vzhledem k nejasnostem kolem cílové skupiny a návodu k použití.

? Jak velká úroveň kompetencí je u čtenářů očekávána?

Hodně aktivit, tak jak jsou popsány v knize, vyžadují velmi pokročilou znalost sebe sama, slovní zásobu, která popisuje vnitřní stavy a taky hodně pokročilé porozumění, kam zadání míří, ale jasně to neříká. No a konečně po čtenáři chce, aby výsledky svých analýz přetavili do akce v reálném světě, ovšem často bez návodu, jak toto know-what přetavit v know-how.

Např. už aktivita 2 nabízí sérii otázek: Druhým lidem se jevím jako… Myslím, že pod povrchem jsem… Pod povrchem ve skutečnosti cítím… V minulosti mi někdo řekl, nebo jsem prožíval… Abych tyto vnitřní prožitky někomu odkryl, mohu…

Mám za to, že pokud si hněvivý teenager dokáže zodpovědět tyto otázky a přetavit odpovědi do praxe, pak nepotřebuje tuto knihu a mohl by se na místě stát (nejspíš velmi úspěšným) vzorem svému okolí. Z mé vlastní lektorské praxe mohu svědomitě říci, že takovou úroveň kompetencí nemá drtivá většina “nehněvivé dospělé populace”. Co s tím tedy?

Jak tedy s knihou pracovat?

Když si shrneme, co jsem o knize dosud napsal a srovnáme to se záměry autorů, nabízím cesty vpřed. Autoři chtěli napsat knihu, která je plná aktivit, které pomáhají čtenářům, aby si: a) všímali spouštěcích signálů, b) identifikovali myšlenky, pocity a názory, c) vybírali nejlepší varianty a d) na základě tohoto rozhodnutí jednali.

V současné podobě se podle mne podařilo napsat knihu, která sumarizuje dobré aktivity do jasně popsaných kategorií, které nabízejí možnosti, jak reagovat v různých situacích (např. situace - nevím, co s tělem -> kapitola Jak zklidnit tělo obsahuje šíři zajímavých aktivit, které v tom mohou pomoci). Z cílů se tak po přečtení a práci s aktivitami mohou realizovat cíle všímání a identifikování.

Dají se díky knize naplnit i další cíle autorů? Podle mne ano. Ale sám si čtenář nevystačí. Aby kniha mohla naplnit svůj plný potenciál, je třeba, aby s ní pracoval zkušenější “uživatel” a pomáhal díky ní a na základě ní druhým. Výhodou tohoto přístupu také bude, že kniha nenabízí “jen” tipy pro zvládání hněvu pro teenagery, ale taky obecnější rámce zpracovávání silných emocí pro všechny. Když knihu kreativně využije někdo z profesionálů, překoná to většinu jejich nedostatků, protože budou nahrazeny tvořivým elementem.

Toto využití knihy Mindfulness pro zvládání hněvu pro teenagery hodně doporučuji, protože podle mne nabízí na malém prostoru velkou studnici inspirace a chytrých aktivit. Zakončím tedy tuto recenzi pozměněným rčením: Tato kniha je dobrý sluha, ale žádný pán.