"Ačkoli nikdo z nás nežije ve světě, kde by byly naše pocity, myšlenky a názory vždy pochopeny a přijímány, někteří lidé vyrůstají v prostředí, které k nim pravidelně vysílá signály, že je s nimi něco špatně, a právě toto – pokud se to spojí s vysokou citlivostí – může vést k sebepoškozujícímu či sebedestruktivnímu chování. … Takže ne, není to vaše vina, a ano, práci, která vám pomůže svou situaci zlepšit, musíte odvést vy."

Úvodní citát pěkně ilustruje přístup autorky, Sheri van Dijk, k problematice sebepoškozujícího a sebedestruktivního chování. Na jedné straně dává najevo hluboké porozumění vůči všem pocitům člověka, který si jakýmkoliv způsobem ubližuje, na straně druhé mu sděluje, že je to teď především on sám, kdo může ovlivnit jak své prožívání, tak taky své chování a kdo se potřebuje naučit zvládat náročné situace jiným způsobem než doposud. Autorka vychází z poznatků metod dialekticko-behaviorální terapie, jíž se dlouhodobě věnuje a krok za krokem provádí srozumitelným jazykem dospívající čtenáře problematikou sebepoškozování. V úvodu knihy stručně a citlivě vysvětluje, jak takové chování může vypadat a proč k němu dochází a v navazujících osmi kapitolách nabízí úvahy, praktická cvičení a pracovní listy, přičemž svůj text prokládá krátkými ilustrativními příběhy a vzory toho, jak je možné nabízené listy využít. Zaměřuje se postupně na rozvoj dovedností zvládat náročné situace, stanovovat si cíle, nabízí řadu metod práce s tělem a emocemi (relaxace, všímavost, alternativní vzpoura, pojmenování emocí a práce s nimi), inspiruje čtenáře k vytvoření krizového balíčku, přestavuje mu způsoby, jak současný stav či aktuální situaci dále nezhoršovat, pracuje s hodnocením i schopností "nehodnotit", s přijetím reality i vlastních emocí a myšlenek, věnuje se příčinám a dopadu vyhýbavého chování a v závěru neopomene zmínit také složité téma vztahů a nabídnout metody, jak je možné nejen vztahy k druhým, ale i k sobě samému rozvinout a posílit. Na tomto místě považuji za důležité upozornit na fakt, že pokud k sebepoškozování dochází převážně z důvodu složitých mezilidských vztahů, nedokáže knížka samozřejmě reagovat na individuální životní situaci a individuální potřeby jednotlivých čtenářů.

Kniha Nemusíš si ubližovat obsahuje minimum teorie, resp. pouze ta vysvětlení, která dospívajícímu pomáhají pochopit, co se děje v jeho psychice a jakým způsobem je možné vlastní prožívání ovlivnit. Jedná se spíše o rádce plného konkrétních tipů, návodů, metod, postupů, cvičení a úkolů. Obrovskou výhodou knížky je nabídnutí podpory a pomoci (či lépe "svépomoci") těm dospívajícím, kteří nemají (z jakýchkoliv důvodů) svého terapeuta a chtějí se tématu sebepoškozování věnovat sami. Tento fakt ale zároveň naznačuje, že projít postupně všemi kapitolami a něco reálně změnit nebude vůbec snadné, bude to chtít dost času a úsilí a bude to vyžadovat od dospívajícího i určitou vnitřní disciplínu. Z tohoto důvodu si ji dokážu představit spíše v rukou středoškoláků či starších dospívajících. Věřím, že knížka Nemusíš si ubližovat může být prospěšná, ačkoliv nenahradí terapeutická sezení. Jak vyplynulo z předchozího textu, není tato publikace určena jen k přečtení, nýbrž jde o jakousi formu pracovního sešitu, který je využitelný také pro psychology, psychiatry, pedagogy, psychoterapeuty či pracovníky s mládeží. Ideální využití tohoto rádce si dokážu představit v rámci terapie (či jako doplněk k terapii), popř. klidně i jako sebe-rozvojovou publikaci pro dospělé, pokud si odmyslí primární zaměření na sebe-ubližující chování, popř. si uvědomí, že se i v jejich chování či vztazích objevují určité sebe-destruktivní tendence, jimž by chtěli lépe porozumět. Autorka je specialistkou na dialekticko-behaviorální terapii a dlouhodobě se snaží pomáhat lidem se zvládáním emocí a dosažením trvalé vnitřní pohody. Knížka je bez ilustrací, obsahuje 175 stran a nechybí jí ani odkazy na zdroje a související literaturu v češtině.

Období dospívání je velmi náročným obdobím života plným fyzických, emocionálních a sociálních změn. Tato etapa života přináší mnohé výzvy. Mladí lidé se snaží budovat vlastní identitu a zároveň se vyrovnávat s tlaky okolního světa. Je to období mnoha zvratů v psychickém prožívání mladého člověka. V této knižní recenzi se podíváme blíže na knihu, jež vyšla v nakladatelství Portál v tomto roce, jež patří do oblasti wellbeingu mladých lidí a zaměřuje se konkrétně na rizikové chování dospívajících. Kniha psychoterapeutky, odbornice v oblasti KBT terapie a práce s traumatem, Seri van Dijk nese název „Nemusíš si ubližovat: Rádce pro teenagery se sebepoškozujícím chováním“ a otevírá téma sebepoškozování. Kniha nabízí cestu k pochopení a překonání těžkostí souvisejících s tímto chováním a je adresována do rukou mladých lidí, kteří se potýkají se sebepoškozováním a zároveň by se rádi od takového chování osvobodili.

Autorka k tématu v knize přistupuje poměrně komplexně. Nabízí nejprve porozumění tomu, co sebepoškozující chování je a co bývá spouštěčem. Co se týká definice sebepoškozování, autorka zastává velmi široké pojetí sebepoškozování, zahrnuje do tohoto chování i např. konzumaci alkoholu, rizikový sex nebo užívání drog. Osobně považuji za důležité, že jsou zmíněny i méně známé formy sebepoškozování a že je šířeno povědomí o vzájemném provázání těchto jevů. V knize je vysvětleno, jakých podob sebepoškozování může nabývat, z jakých důvodů mají dospívající tendenci se uchylovat k tomuto chování a nastiňuje, kudy vede cesta ven ze začarovaného kruhu závislosti na sebepoškozujícím jednání. Autorka vede čtenáře k rozpoznávání a regulaci vlastních emocí a snaží se ve čtenáři podporovat vlastní kompetence k překonávání krizových situací. Vzdělává čtenáře v oblasti mindfulness a cílí především na schopnost zmenšit prožívání emoční bolesti, vnímat objektivně realitu života a přijímat ji. Poslední oblast, ve které se snaží na čtenáře působit, se týká kultivace vlastních mezilidských vztahů. Považuje za důležité, aby člověk prožíval naplňující a uspokojivé vztahy s druhými lidmi. Autorka tak skvěle pokrývá oblasti, ze kterých povětšinou potíže vedoucí k sebepoškozujícímu chování pramení.

Seri van Dijk v knize citlivě přistupuje i k tomu, kde se sebepoškozující jednání bere. Příčiny vidí zejména v kombinaci vyšší citlivosti a obecně vrozených vlastností nervové soustavy a prostředí, v němž člověk vyrůstá. Je zmiňováno časté provázání sebepoškozování s traumatickými zážitky, citovou deprivací, zneužíváním či zanedbáváním. Také je uvedeno v knize, že lidé nutně nemusí projít traumatickou zkušeností. Za vznikem sebepoškozujícího jednání také často stojí vyrůstání v tzv. devalvačním prostředí, tedy v prostředí, které člověka učí, že jeho vnitřní prožívání je špatné. Opakované prožívání neporozumění, přesvědčení, že je se mnou něco špatně, že jsem jiný, že je to má chyba, když mi druzí nerozumí, to vše vytváří podhoubí, ze kterého sebepoškozující chování vyrůstá. Je asi už jasné, že sebepoškozující jednání je symptomem, nikoli samostatně stojícím problémem. I z toho důvodu je obtížné s tímto tématem pracovat. Osobně si na knize velmi cením toho, že sebepoškozování není nijak démonizováno ani devalvováno, naopak autorka téma bere velmi vážně a o sebepoškozování mluví ve smyslu: „vím, proč to děláš, pomáhá ti to něco zvládnout, ale neprospívá ti to, fyzicky ani duševně, proto pojďme hledat jiné, lepší způsoby zvládání tvých těžkostí“. Kniha skutečně naplňuje poselství svého názvu – nemusíš si ubližovat – a motivuje k žití zdravějšího a bezpečnějšího způsobu života.

Kniha je velmi interaktivní, místy je více pracovním listem než knihou. Nabízí řadu cvičení, kontrolních otázek, prostoru pro vyplnění vlastních prožitků či tvorbu vlastního krizového plánu. Na řadě míst v knize také nalezneme odkazy na elektronické materiály rozšiřující možnosti práce s knihou.

Skutečně by mě zajímala zkušenost samotných dospívajících potýkajících se s potížemi tohoto typu, zda s knihou dokázali pracovat a využít její potenciál. Pokud bych měla knihu skutečně doporučit samotným dospívajícím, pak by patřila určitě do rukou těch, kdo se se sebepoškozováním potýkají dlouhodobě a mají na své potíže dobrý náhled. Domnívám se, že pro dospívající, kteří mají se sebepoškozováním zatím krátkodobou zkušenost, by naopak kniha mohla být inspirací, zejména například seznamy různých způsobů sebepoškozování. Osobně bych knihu spíše vložila do rukou terapeutů, kteří s dospívajícími pracují. Kniha dává srozumitelný návod, jak s tématem pracovat, jak postupovat a jak zvyšovat všímavost a porozumění sám sobě. Dovedu si představit využití v rámci terapeutických setkání, ve společné práci s terapeutem.

V celkovém zhodnocení jde o vysoce odbornou knihu, která je zároveň velmi citlivě a čtivě formulována tak, aby byla skutečně srozumitelná samotným dospívajícím, kterým je také adresována. Kniha na mě zapůsobila velmi dobrým dojmem, oceňuji zejména její aktuálnost a citlivost k tématu a k těm, kdo se s potížemi jako je sebepoškozování potýkají. Přála bych si, aby kniha mohla naplnit své poslání a byla skutečně užitečná těm, kdo ji potřebují.

Poznal som ženu, ktorá si spôsobovala rezné rany. Tou bolesťou sa snažila prehlušiť fyzickú a psychickú bolesť, ktorú prežívala vďaka týraniu. Dôvody „rezania“, ale aj podoby ubližovania sú rôzne. Ľudí ktorí si ubližujú je veľa a preto sa dnes porozprávame o „ubližovaní“…

Podkladom a oporou nám bude kniha Nemusíš si ubližovat od Sheri van Dijk. Kniha je primárne určená ľuďom, ktorí majú reálne 18 rokov a niečo. Napísaná je však spôsobom, ktorý má uplatnenie v každom veku. A kníh na túto tému je ako šafranu…

Ak si ubližujete vedzte, že nie ste „divní“. Naozaj nie. Netvrdím, že to je dobré a zrelé riešenie problému. Ale to netvrdíte ani Vy. Preto rany schovávate. Cieľom tohto článku je pomôcť Vám pochopiť, prečo to robíte; aké sú riziká ubližovania si; ako možno odolať tlaku, ktorý je neznesiteľný; a ako sa kreatívne a prakticky sa vyrovnať s problémom a neublížiť si. Tento text v ničom nebude moralizovať. Porozprávajme sa o „tom“ otvorene.

Pod sebapoškodzovaním vnímame zámerné zraňovanie vlastného tela rôznymi spôsobmi. Zámerne tu nebudem písať, aké sú možnosti ubližovania si. Okrem toho existujú prejavy, ktoré sú považované za sebadeštruktívne. Kým sebadeštrukcia nám skôr berie chuť do života a oberá nás o radosť, prípadne nedoprejeme organizmu to, čo potrebuje. Ako už isto šípite, sebadeštrukcia je oveľa častejšie rozšírená, ako sebapoškodzovanie. A kým sebadeštrukcia môže, ale skôr nedopatrením, alebo po dlhom čase spôsobiť zdravotné problémy, ale aj smrť… tak sebapoškodzovanie je skôr a viac spojené s rizikom smrti (samovraždy). Je tu väčšie riziko.

V niektorých prameňoch sa píše, že to riziko je spojené s tým, ak sme sa nenaučili zdravo zvládať emócie. Môže však byť spojené aj s narušeným prostredím, alebo s týraním, či šikanou… Ak ste dlho pod tlakom a nevidíte riešenie, hľadáte prakticky akýkoľvek ventil, ktorý by „to“ uvoľnil.

Ak už nejaký čas siahame po sebapoškodzovaní, či sebadeštrukcií, stal sa už z toho návyk. Máme to ako osvedčenú schému a vzorec. Príde nám to bežné a už nám to nepríde čudné. Preto ani nepremýšľame nad tým, že by to mohlo byť inak.

Často sa zabúda na to, že sebapoškodzovanie a sebadeštrukcia okrem nevýhod, majú aj určité výhody. A práve pozitíva sú tiež jedným z  dôvodov, prečo sa “toho“ držíme.

Ak to uvoľní tlak a napätie, ak na chvíľu zabudnem na problém. Potom to má svoje „výhody“. Že to je nezrelé riešenie? Koľko iných riešení v našom živote je nezrelých. Ak základný problém to aspoň na chvíľu vyrieši… Aké sú Vaše výhody a nevýhody poškodzovania / deštrukcie. Skúste si ich spísať pre seba. + a –.

Začnite si zaznamenávať okolnosti, za ktorých k tomu došlo. Ak sa napríklad dobre nevyspíme… ak sme dávno neoddychovali… ak sme hladní… potom menej unesieme a ľahšie podľahneme. Aké okolnosti u Vás zvyšujú riziko, že to nedáte? Ak ich dokážete pomenovať, potom môžete pracovať na tom, aby ste sa im vyhli… Ak je to možné. Ak napríklad menštruácia zvyšuje vašu citlivosť, s tým asi veľa neurobíte… Ak si budete robiť zápisky, časom pochopíte, čo zvyšuje riziko, že podľahnete…

Samotnou kapitolou je príčina. Ubližovanie či deštrukcia nemusí byť len spôsobom reakcie na problém. Môžu byť reakciou na príčinu. Mohli ste zažiť traumu a neviete sa s ňou vysporiadať… Môže Vám niekto ubližovať… Čo je tým spúšťačom? Často ide o konkrétnu situáciu, alebo človeka. A ubližovanie / deštrukcia môže byť reakciou na stav / správanie…

Medzi spúšťačom a okolnosťami na jednej strane a deštrukciou / poškodeným na strane druhej… je ešte nejaký priestor. Podľahneme, alebo nie? Je v tom aj isté racio. Ak už s tým máme istú skúsenosť, potom poznáme dôvody za a proti. Na ktorú stranu sa prikloníme? Máme bohaté skúsenosti s racionalizáciou – ak chceme, tak si niečo zdôvodníme. Pretože to chceme a tak nájdeme argument / dôvod, ktorý nás v tom podporí. A tak sa presúvame k emóciám a k impulzivite. Emócie zvyšujú ten tlak… impulzivita zvyšuje to riziko… dokážeme im čeliť? V knihe je odporúčané množstvo techník, vďaka ktorým odoláme tlaku konať impulzívne a pod tlakom. Ja ich tu bližšie rozoberať nebudem. Prakticky však môže ísť o čokoľvek, čo uvoľní energiu a oddiali príležitosť…

Ak už poznáte svoj príbeh, riziká a nástrahy prostredia… ale aj svoje slabé miesta. Tak potom viete čo môžete urobiť preto, aby ste znížili riziko poškodzovania a deštrukcie. Môžete odstrániť, či dať pod zámok príslušné nástroje… alebo v čase kedy sa to deje neostať sami, alebo zavolať si niekoho na pomoc. Bojujete o čas. Mne kedysi pomáhal myšlienka, dnes nie. Možno podľahnem zajtra, ale dnes nie. Či nepodľahnem zajtra, pozajtra… o týždeň. To neviem. Sústredím sa na prítomnosť a dnešok. Dnes to zvládnem. Toľko sily mám. A čo bude zajtra? To budem riešiť zajtra.

Treba rátať s tým, že situácia a okolnosti sa môžu rýchlo zmeniť. Často to negatívne prichádza nečakane. Ako blesk z jasného neba. Treba mať preto poruke možnosti a riešenia. Zamyslite sa nad tým, čo Vám dokáže zlepšiť náladu. Premyslite si viac takýchto možností. A majte ich po ruke. Či už ide o obľúbenú čokoládu, čaj, hudbu, knihu… človeka na telefóne… Ak Vás niečo zaskočí, vytiahnite z rukávu žolíka v podobe niečoho, čo Vám zlepší náladu.

Zaujímavý postoj j emóciám, ktoré sú výraznou hýbnou silou. Takou sú aj myšlienky. Ale nie v takej miere. Skratové, alebo ak chcete impulzívne konanie je oveľa častejšie spojené s emóciou. A s ňou sa dá pracovať. Myšlienky, ale aj emócie dokážu prísť a odísť. To ako s nimi pracujeme rozhoduje o tom, ako dlho sa zdržia a čo spôsobia. V texte autora ktorého z osobných dôvodov nebudem spomínať sa píše, aby sme v tej búrke emócií nerobili dôležité rozhodnutie. Mohli by sme sa unáhliť. Okrem toho, potrebujeme odstup. Čím dôležitejšie rozhodnutie, tým viac si to treba premyslieť a dobre zvážiť. Všimnite si, nikde sa nepíše, že myšlienka / emócia je zlá. Alebo že nemôže mať pravdu. Len sa dôraz kladie na to – zachovať odstup. Premyslieť si, čo urobíme. Je myšlienka / emócia pravdivá? Dobrá? Ak im dáme priestor, k čomu to povedie? To čo sa stane, je skutočným riešením problému? Alebo to problém zhorší?

Čím menej toho v živote máme, tým viac lipneme na tom, čo máme. A tým viac prežívame to, ak o niečo z toho prídeme, alebo ak je to ohrozené. Trochu zjednodušíme, ale poškodzovanie a deštrukcia je často reakciou na istú stratu a negativitu. A preto dobrým spôsobom ako im predchádzať, je prežívať rozmanitý život – aby v ňom bolo veľa vecí, ktoré nás dokážu potešiť a povzbudiť. Potom ani neúspech v jednej, nie je dostatočným dôvodom k úniku…

S týmto bodom – s bohatým životom je spojená potreba poznať seba a vyznať sa v sebe. A v neposlednom rade prijať seba. Ak poznám, kto som, potom rozvíjam to, k čomu mám dary a v čom môžem byť naozaj úspešný a dobrý. Ak nemám predispozície a talent pre basketbal, tak ho hrať nebudem. Pretože ak ho budem hrať, pravdepodobne v ňom nebudem úspešný a nebudem mať dobrý pocit zo seba. Preto je dôležité poznať seba. A prijať seba? Je to o postoji k sebe. Ak prijímam seba v dobrom aj v zlom, teda svoje dobré a zlé stránky, potom ma len tak niečo nevykoľají. Mám nedostatky? Ok. Kto ich nemá! Nie som taký, aký by som chcel byť? Ok. Ale mám aj dobré a cenné vlastnosti. Pravda o mne je rozmanitá a nestojí na jednej veci ktorú mám, či nemám. Rovnako tak situácia v ktorej som sa ocitol, nie je len o tom, čo sa práve stalo. A preto nemusím reagovať skratovo a únikovo.

Ak si doprajeme odstup, potom uvidíme aj možnosti, ktoré sme bezprostredne nevideli a to výrazne mení situáciu. Situácia zrazu nie je taká zlá. Nie je to tak zlé.

Ak sa o tom s niekým porozprávame, uľaví sa nám. Ak ten problém pomenujeme, tiež sa nám uľaví. Tá emócia má náboj a ten stráca na sile, ak ho pomenujeme a ak ho uchopíme. To čo potlačíme a odsunieme, získava na sile a časom sa vymkne kontrole. To čo pomenujeme a s čím pracujeme, stráca na sile a vieme to usmerniť. Vraciame sa k otázke, prečo a ako. Prečo máme ten pocit, čo ho zhoršuje. A ako s ním pracovať? Emócia je komplexnejšia, ako pocit. Pocit je bezprostredný. Emócia je ovplyvnená myšlienkou a skúsenosťou. Cítime, že sa stalo niečo zlé. Ale ako veľmi je to zlé, to nám nepovedia emócie. Tie môžu byť skreslené práve myšlienkou a skúsenosťou. K tomu potrebujeme ten odstup. Ako často stačí zmeniť pohľad, zmení sa aj kontext a zrazu to nie je tak zlé.

Samozrejme, že ak sa stane niečo zlé, nie je to dobré. Ale nie je to ani dôvod k ubližovaniu si, či k deštrukcií.

Často zápasíme so strachom a s úzkosťou. Úzkosť je niečím neurčitým. Cítime ohrozenie, alebo ho očakávame. Ale vlastne ani nevieme z čoho… Ako thriller či horor, kde viete, že sa niečo stane, ale netušíte kto, kedy a ako… strach je naproti tomu spojený s konkrétnou hrozbou. Máme zlú skúsenosť s konkrétnym človekom, nechcem ho stretnúť, nechceme s nim pracovať… ale aj s konkrétnym miestom (tu sa to stalo)… a mohli by sme pokračovať… Istá úzkosť a strach sú oprávnené a je dôležité, aby sme ich prežívali. Ale nesmú ochromiť náš život. Inak sa budeme báť vyjsť z domu…

Pocit viny a pocit hanby. Pocit viny sa objaví, keď urobíme niečo, čím poprieme seba a svoje hodnoty. Ten pocit viny sa to snaží napraviť. A snaží sa, aby sme to nabudúce neurobili. Je v tom viera, že sa poučíme. Pocit hanby sa spája s niečím, čo by nás mohlo vyčleniť zo spoločnosti. Je jedno, čo sme chceli / nechceli… Nemuseli sme si uvedomovať kontext a dopad. Hanba tak môže byť liečivá. Pri nezdravých emóciách… alebo ak nevieme zdravo pracovať s emóciami, vtedy aj pocit viny a hanby môže byť pre nás deštruktívny. Je to spojené aj s pocitom vlastnej hodnoty. Koľkí si ubližujú, pretože si nechali nahovoriť, že sú zlí… že ich nikto nemá rád… že nestoja za veľa… nezdravý pocit viny a hanby…

Do istej miery sme sa toho dotkli, aj keď v inej rovine. Hovorili sme, ako dokážeme ovplyvniť význam a náboj emócie… V skutočnosti, dokážeme priliať olej do ohňa. A nastane explózia. V niečom je ten mechanizmus prudko individuálny. Ale vždy je prítomný. Je veľa toho, čím vieme situáciu zhoršiť. Odstup, to je aj koncept všímavosti. Nechať veci plynúť, nehodnotiť, neposudzovať, nekritizovať… nechať veci dozrieť a situáciu, aby sa vykryštalizovala…

Pri poškodzovaní a pri deštrukcií často reagujeme nezdravo a nezrelo na situáciu. Poškodzovanie a deštrukcia nie je zrelou reakciou. Ani konštruktívnou. Ale zrelou a konštruktívnou reakciou nie je ani vyhýbanie sa situácií, alebo jej potláčanie. Ani vtedy nejde o skutočné a konštruktívne riešenie. A samé sa nič nevyrieši.

Či chceme, alebo nie… keď sa situácia stane, musíme sa jej postaviť čelom. To neznamená, že v danej chvíli poznáme riešenie. Možno ho vtedy ani nevidíme. Ale nepodliehame beznádeji a zúfalstvu. Ísť oproti frustrácií, to je to najhoršie čo by sme mohli urobiť. Každá situácia prináša nejaké posolstvo. Je dôležité si ho prečítať. Je to ako výpis závad. Niektoré len beriete na vedomie. Niektoré sú prirodzené. Niektoré môžu byť časom hrozbou. Ale nič z toho nie je dobré ignorovať.

Veľmi dobrou prevenciou a pomocou pri riziku poškodzovania a deštrukcie je spriaznená duša. Bútľavá vŕba, ktorá má meno. A ktorej sa môžeme vyžalovať a ktorá nás vypočuje a ktorá nám dokáže poradiť. Tak ako blízkosť a vzťah s niekým nám dokáže pomôcť, môže nám aj ublížiť. Často práve konkrétny človek a nezdravý vzťah sú príčinou poškodzovania a deštrukcie.

Nemusíš si ubližovať. Naozaj nie. Pravdepodobne reaguješ na necitlivé a neláskavé zachádzanie toho druhého… ak si ubližuješ, ak siahaš po deštrukcií…. v podstate v tom pokračuješ… ty sám / sama zachádzaš so sebou neláskavo a necitlivo. Nezaslúžiš si to! Od neho… ale nezaslúžiš si to ani od seba! Možno si naozaj v ťažkej situácii, ale jediné čo ti z nej pomôže je, keď sa situácií postavíš čelom. Vďaka tomu ju zvládneš. Neviem ti povedať, koľko to potrvá… je to individuálne. Ale je to možné.

Občas si potrebujeme uľaviť. Byť pod tlakom… nie je príjemné. Nikto nepovedal, že si vydaný / vydaná na milosť okolnostiam, alebo že nič nemáš vo svojich rukách… Občas si treba uľaviť. Ale dôležité je robiť to zdravým spôsobom.

Sheri van Dijk je predstaviteľkou dialektickej behaviorálnej terapie (DBT). Slovo behaviorálny je spojené s procesom učenia. Ide o terapiu, kde pomerne rýchlo sa učíme reagovať, správať, prežívať inak… Taká psychologická škola hrou. Dialektická behaviorálna terapia sa snaží o diskusiu a rozoberanie celého kontextu. Je to rozhovor o tom, čo všetko to môže znamenať. Táto rôznosť, okresáva extrémy. Preto sa používa pri práci so silnými emóciami. Dialektická behaviorálna terapia vychádza z kognitívno behaviorálnej terapie (KBT). Tento úvod je potrebný, pre priblíženie ďalšieho odstavcu (kroku).

Sheri van Dijk píše, že emócia sa často snaží vtiahnúť nás do deja, aby sme sa jej venovali a tým ju držali pri živote. Často je pritom takou tou čiernou dierou, ktorá nás nakoniec akurát oberie o energiu. Sheri hovorí o možnosti urobiť opak. Emócia nás vedie k určitému prejavu. Čo keby sme urobili opak? Ak emócia nie je pravdivá, ak nás vedie k zlému konaniu… potom urobiť opak, je vlastne správne. Potrebujeme však rozlišovať, vyznať sa v sebe. Urobiť opak. To je riešením aj v situácií, kedy znovu a znovu sme počúvali emóciu a nechali jej priestor a situácia sa len zhoršuje. Čo keby sme skúsili opak? Je v tom kus sebareflexie. Ak niečo nefunguje, potom na pretras sa musí dostať všetko.

.

Kniha od Sheri van Dijk je cenným pomocníkom na ceste vyznať sa v sebe a spoznať svoju situáciu a nájsť v nej tvorivé a kreatívne riešenie. Je tu množstvo otázok a cvičení, ktoré Vám pomôžu sa zorientovať a vďaka ktorým nájdete cestou von z ubližovania.

Spomínam si na dnes už kultový seriál Dr. House, v ktorom si doktor zlomil prst ak si dobre pamätám, aby prehlušil inú bolesť. Je to istá podoba „úniku“, ktorá sa však môže vymknúť kontrole. Tak prečo ju kreatívne nezanechať?

PS.: ako dopadla žena z „úvodu“? Posledné informácie ktoré mám hovoria, že prehodnotila niektoré „veci“ v živote, začlenila sa do spoločnosti a žije normálnym životom. Rezanie zanechala…