Většinou tuto knihu kupují mladší sourozenci pro své prvorozené bratry či sestry, říká Jiřina Prekopová v předmluvě k novému vydání knihy, která ze všech jejích třinácti publikací vzbuzuje nejživější ohlasy. Prvorození však knihu odloží – stejně jako se snaží odsouvat svou dávnou bolest spojenou s příchodem mladšího sourozence.

Bolest ze ztráty výhradní pozornosti, závist k úspěchům sourozence a obavy o lásku rodičů a především matky – málokoho se problematika prvorozených nějak netýká. Snad jedináčci se drsným vodám sourozeneckých vztahů vyhnou. I oni jsou však formováni svými rodiči, z nichž některý je zasažen ve svém postavení nejstaršího či mladšího dítěte. A tíha sourozeneckých konstelací dolehne i na ně, a to nejpozději se vstupem do manželství či partnerského vztahu. Například soužití s prvorozeným je napínáno jeho neustálou snahou po dokonalosti či absolutní odpovědnosti.

Postavení mladšího, neobratného a utlačovaného dítěte osudově zasáhlo do osobního i profesního života v Čechách i v sousedním Německu uznávané dětské psycholožky a autorky terapie pevného objetí Jiřiny Prekopové. Do doby, než dokázala nahlédnout svůj vlastními prožitky ovlivněný, nespravedlivý postoj k prvorozeným, nebyla – jak přiznává – pro tyto děti právě dobrou terapeutkou. Vztah ke své starší sestře přitom dokázala obnovit, narovnat a naplnit láskou teprve po odmlce šedesáti let.

Díky tobě jsme se stali rodiči

Pro to, jak se prvorozené dítě vyrovná s příchodem nového člena rodiny, je klíčový samozřejmě přístup rodičů. Žádná matka či otec nemůže své děti milovat stejně, tak jako nejsou ani oni sami při narození svých potomků stejní. Prvorozený hraje neopakovatelnou úlohu: jeho prostřednictvím se matka a otec stali rodiči. A podle Prekopové by mu to měli dostatečně připomínat.

Tvrzení „Mám vás oba přece stejně ráda“ totiž dítě nevěří. Aby ubránilo svůj díl mateřské či otcovské lásky, může se uzavřít do sebe a pečlivě až úzkostně naplňovat domnělá přání a požadavky rodičů, jen aby je nezklamalo. Rodiče pak jsou ukolébáni zdánlivým „dospělým“ přístupem prvorozeného. O jeho bolestech a úzkostech nic netuší a pochvalami před příbuznými jeho chování upevňují. Druhým typem obranné reakce na nového sourozence je agresivní chování namířené k druhým nebo k sobě samému. Takové projevy jsou voláním o pomoc, jež rodiče bohužel chápou přesně naopak a tresty nejstaršímu uzavírají cestu zpět k rodině, k sourozenci a k sobě samému.

Skryté a zasunuté bolesti sourozeneckých vztahů pracují i v dospělosti. Odkud pramení ta neurotická snaha zalíbit se v práci nadřízenému? Proč musí mít moje manželka ve všem pravdu a poslední slovo? Proč se můj muž nedokáže synovi, jenž začíná projevovat tyranské sklony, v ničem postavit? Krizím lze čelit a stará traumata zvládnout, nutné je však zbavit je jejich „dospělých“ převleků.

Bože, vezmi si sestřičku zase k sobě!

Každý další sourozenec přichází do trochu odlišných podmínek v rodině. Druhým určujícím faktorem, vedle přístupu rodičů, je věkový rozdíl mezi sourozenci. Příchod novorozence poruší vnitřní rovnováhu prvorozeného dítěte. Pokud je mladší než jeden a půl roku, může narušit jeho pocit bezpečí a důvěry v okolní svět, jež si v této době vytváří. Mezi druhým a třetím rokem života si dítě buduje identitu svého Já, začíná se odpoutávat, prosazuje se. Přes všechny své vzdorovité projevy, které si potřebuje prožít, však potřebuje cítit, že je bezvýhradně přijímáno, musí mít stále jistotu bezpečného hnízda.

„Milosrdný Bože, děkuji ti za svou mladší sestřičku. Už jsem si s ní ale pohrála dost. Vezmi si ji, prosím, zase rychle k sobě.“ Autentické modlitbičce, jež zaznamenala Prekopová, se mladší sourozenci prý většinou zasmějí. Spíš jedináčci se dokážou vcítit do hluboké bolesti, jež zraňuje svět prvorozených. V knize Prvorozené dítě Prekopová nabízí řadu praktických doporučení pro výchovu prvorozených pro to, aby mohli přijmout svůj osud a cítit se svobodní.

PhDr. Markéta Růžičková