Osobně považuju za jeden z nejtěžších rodičovských údělů existenci situací, ve kterých svým dětem nemůžu pomoct. Když jim třeba kamarádka řekne, že si s nimi nechce hrát, nebo jim někdo něco vezme. Nebo se k nim někdo zachová nespravedlivě. Nebo… K situacím, s nimiž je především pro citlivé děti těžké se vyrovnat, dochází každý den hned několikrát. A o většině z nich se jako rodiče nikdy nedozvíme.

Vždy je mi smutno z komentářů typu „musíš je nechat se otrkat“ nebo „musí si najít vlastní cestu“. Jenže copak jsme jim neukázali, jak se sedí na kole nebo jak se plave? Copak jsme je jen vystrčili před dům s kolem, ať si nabijou, že se poučí? Nebo je hodili do vody a odešli s tím, že se párkrát nalokají a pak zjistí, jak se neutopit? Není snad schopnost vyrovnat se se stresem a zvládnout i situace, které dítěti přidají nezvládnutelné také něco, co si zaslouží návod?

Kniha Tohle zvládnu! jedním takovým je. Kniha je to tedy jen částečně. Mnohem více je to pracovní sešit, do kterého si mohou děti zapisovat, a dokonce v něm luštit hlavolamy. Obsahuje 32 aktivit rozdělených do pěti částí. Autorkami jsou dvě školní psycholožky, Caren Baruch-Feldman, která je zároveň i klinickou psycholožkou, a Rebecca Comizio, školní psycholožka roku v americkém Connecticutu. S odolností a jejím hledáním v sobě mají navíc obě osobní zkušenost. Oba rodiče Rebeccy Comizio se narodili v Indii a ona vyrůstala v Americe, kde byla široko daleko jediným nebělošským dítětem. Caren Baruch-Feldman se zase potýká s dlouhodobými zdravotními komplikacemi. A jako školní psycholožky vědí, s jakými problémy se současné děti setkávají a musejí je řešit. A také z praxe vědí, že čím dříve se je řešit naučí, tím se jim bude žít šťastněji.

Podtitulem knihy je Psychická odolnost pro děti a cílem všech aktivit je právě najít způsoby, jak se vyrovnat se situacemi, které je stresují. U knihy není uvedeno, pro jak staré děti je určena, nicméně některé úlohy vyžadují psaní, dá se tak předpokládat, že je zhruba pro děti od třetí třídy a výš. Každopádně se dá jednoduše přizpůsobit i mladším. U dětí zhruba do deseti let bych úvody do kapitol jako rodič či učitel parafrázovala. Osobně mám pocit, že by jejich čtením či předčítáním ztrácely pozornost a bála bych se, že i když jsou krátké, nevydrží mi děti dojít k samotným aktivitám. Starší děti si mohou knihu číst samy, ale možná je i pro ně vhodnější je dělat jako společnou aktivitu s rodiči či učiteli.

MZT: Aktivity k hraní i luštění

A jaké aktivity je čekají? Kniha začíná úplně jednoduše. Názorně, na minipříbězích dětí čtenář určuje, jestli jsou odolné vůči stresu. Například: „Maty zjistil, že se nedostal do fotbalového týmu, a je strašně zklamaný. Máma ho obejme a připomene mu, že jeho staršímu bratrovi se to napoprvé také nepodařilo. Maty se cítí lépe, když si uvědomí, že může trénovat dál a na jaře to zkusit znovu.“ Dítě pak má zakroužkovat, zda je Maty odolný, či zatím ještě ne. V první kapitole se tak dozvídají, co je to odolnost, proč je důležitá, a také testují, kolik jí samy mají. Také zjišťují, co je to stres a jestli je či není něčím prospěšný.

Druhá část je věnována emocím a tomu, že k životu patří i ty negativní a jak se s nimi smířit. V jedné z aktivit děti například hrají piškvorky. Hrací plocha však není prázdná, ale jsou na ní nakreslené různé pocity: vztek, smutek, hravost, osamělost a další. V okamžiku, kdy si dítě políčko „zabere“ svým symbolem, je jeho úkolem si vzpomenout, kdy danou emoci cítil. „Když například označíš „vyděšený“ obličej, můžeš říct: „Tohle jsem cítila, když babička onemocněla“. A pověz svému protihráči, jestli to byl negativní nebo pozitivní pocit,“ píší autorky a pokračují: „Tohle ti pomůže nacvičit si pojmenování pocitů – což je první krok k jejich zkrocení.“ V dalších aktivitách hledají příčiny negativních emocí a učí se naopak všímat nebo si rovnou vytvářet ty pozitivní. Protože, jak píší autorky, je vědecky dokázáno, že nejsilnější budeme, když na každou negativní emoci zažijeme tři pozitivní.

I když je kniha určena pro děti, i dospělí se v ní budou asi poznávat. Třeba při určování myšlenkových pastí. Tak schválně. Je ta vaše „čtení myšlenek“ – předpokládáte, co si ostatní myslí, a že je to to nejhorší? Nebo „věštíte budoucnost“? Předpovídáte, co všechno hrozného se určitě stane? Nebo „zlehčujete pozitiva“ – věříte, že se pozitivní věci, které se vám dějí, nepočítají? Nebo se trápíte neustálým „měl bych“? O myšlenkových pastech je třetí část knihy, která učí děti zpochybňovat negativní myšlenky, jež nám automaticky naskakují, a budovat si růstový přístup. Děti mají například za úkol popsat formou dopisu náročnou situaci, kterou zažily. A pak napsat další dopis, kde jsou však v pozici kamaráda, který na tento dopis reaguje.

A pak už jde do tuhého. Čtvrtá část se totiž jmenuje Odolné jednání a děti se učí sedm kroků k řešení problémů. Dělají tak aktivity, které v nich mají podpořit statečnost, naučit je být flexibilní, a když selže plán A, zkusit vymyslet plán B. Nezabývat se věcmi, které nemohou ovlivnit. Soustředit se na to co umí, a ne na to, co neumí, a také o sebe pečovat. Děti si tak třeba zkouší nějaký složitý problém, kterému musí čelit, rozdělit do několika bodů a vytvořit si tak takzvaný žebřík statečnosti. Například Rebečin žebřík pomáhá dívce v knize překonat velký strach, že si ve škole nenajde kamarády. Začíná nejlehčím úkolem, že se bude na spolužáky usmívat. Pokračuje tím, že s některou spolužačkou půjde na oběd a úplně nahoře udělá nejtěžší krok: požádá někoho o telefonní číslo. A jako obvykle následuje po tomto příkladu prázdný žebřík pro čtenáře, kteří si mají podobně rozebrat svůj vlastní problém a najít řešení, kterým budou krok za krokem stoupat.

A když už tohle všechno umí? Pak je čas pomáhat ostatním. Poslední kapitola je věnována vztahům s ostatními a budování komunity, která dítě podpoří, a které může naopak pomáhat každý z nás.

I když je kniha logicky uspořádaná a je dobré ji procházet postupně, dá se také každá z aktivit využít namátkově nebo některé přeskočit. Vybrat se z nich dají aktivity pro prvňáčky i deváťáky, volba je vždy na rodiči či učiteli, případně na dítěti, pokud bude knížku číst samo. Osobně bych ale doporučila čtení společné, protože samotné čtení a vyplnění několika aktivit ke změně nestačí. A dříve nebo později se dítě dostane do stresové situace, kterou nebude umět vyřešit. A pak bude na nás, abychom řekli: „Pamatuješ na Rebeku a její žebřík?“