Nově publikovaná kniha Vím si rady s nadáním slibuje nadaným dětem tipy pro každodenní život ve škole, rozvíjení přátelských vztahů i komunikaci s učiteli a návod, jak využívat své silné stránky a dále rozvíjet své nadání. Její autorka Judy Galbraith mluvila s tisícovkou nadaných dětí a zjišťovala, co pro ně znamená být nadaná nebo nadaný, co jim pomáhá zvládat úskalí školního vyučování a co jim pomůže, aby ve škole zapadly. A jak knihu hodnotí mensanka se svým nadaným potomkem?

„Knížka je prvotně určená přímo pro nadané dítě. Věkově na prvním stupni ZŠ. Otázkou je, kudy se kniha může k těmto dětem dostat. Myslím, že tam, kde jsou rodiče „v obraze“, si prvků nadání všimnou sami. Kniha v domácí knihovně tedy může pomoct s tím, jak k dítěti přistupovat a pochopit jej. Pak ji mohou dítěti dát, aby i ono se lépe se svou „rolí“ sžilo. Aby pochopilo, že v tom není samo. Ač to tak v kolektivech, do kterých přijde, může často vypadat (tuhle část bych jako rodič nadaného dítěte asi ocenila nejvíce).

Důležitým místem, kam by kniha podle mě měla přijít, je knihovna školy, školní třídy. A aby se s ní rozhodně seznámili učitelé. I pro ně to může být zásadní. Právě oni mohou nadané děti ve třídě „objevit“ a seznámit je jak s knihou, tak s dalšími možnostmi.

A do třetice všeho dobrého knížka rozhodně patří do veřejné knihovny. Ne neprávem jsou v poděkování knihy právě knihovníci jako skvělý zdroj pro tápající. Pracuji ve vědecké knihovně a hned jsem si vybavila několik příležitostí, kdy bych po ní v uplynulém roce bývala skočila a tápajícímu čtenáři v podobě rodiče či přímo dítěte ji radostně půjčila.

Takže hurá s knihou: do knihovny domácí, veřejné i školní! Ať si ji mohou vypůjčit ty správné ruce, oči a mozky!

Tereza, 44

„Knize bych dal 28 ze 36 bodů. Nebyla nijak zvlášť zábavná, a někdy jsem nesouhlasil s definicemi termínů, ale s některými částmi jsem se dokázal ztotožnit. Dějová linie nepřehledná, hlavní postavy nejasně vymezené. Nelituji těch dvaceti minut, kdy jsem to četl, a jsem zvědav na zfilmování. V roli hlavního autisty bych chtěl viděl Marka Vašuta. Pokud máte rádi knihy, u kterých opravdu až do konce nemáte tušení, jak vyvrcholí, určitě doporučuji. Knihu jsem dočetl a nevím to doteď.“

Filip, 17