Nejednou jsem si jako maminka položila otázku: VYCHOVÁVÁM SVÉ DĚTI SPRÁVNĚ? Přiznávám se, že mi občas ujedou nervy a na své děti zakřičím, hrozím jim něčím, co stejně vím, že nesplním. Pak mě to mrzí, i když vím, že si to vyhubování zasloužily. A protože bych si samozřejmě přála, aby šlo co nejvíc situací vyřešit bez křiku a pláče, pořídila jsem si tuto knihu a doufala, že po přečtení u nás navždy bude vládnout klid a mír.

Autorky se z velké části knihy zabývají osobností dospělého, doporučují mu tipy, jak být „fresh“, ale mě více než jak být odpočatá zajímaly konkrétní příklady pro jednání s dětmi. Určitě jsem si díky knize uvědomila, jak se děti mohou cítit, jak si připadají, co to s nimi dělá, když je hubujeme.

Několik konkrétních tipů od autorky maminky, která popisuje, co fungovalo u jejích dětí a co ne, najdeme napříč celou knihou vždy na konci každé kapitoly. Nejvíce se jimi ale zabývá poslední část, kdy tak jsem si představovala celou knihu. Za mě by stačilo okopírovat posledních pár stránek CO DĚLAT, KDYŽ…bez toho předchozího bych se obešla.

Vychovávat bez ponižování skutečně lze – to si uvědomíte díky knize. Na druhou stranu se s mnoha strategiemi v rámci výchovy neztotožňuji. Autorky pobízí hojně k diskusím, ke změně našeho časového harmonogramu a podřízení dětem, které neumí spěchat atd. Protože mám jiný přístup k výchově, a navíc jsem čekala více konkrétních výchovných tipů, za mě tato kniha ne. Ale někdo v ní najde přesně to, co hledá.

Těchto knih není nikdy dost. Jak méně násilně vychovávat děti. Je to delší, ale dlouhodobější způsob, než něco zakázat, čti skrýt, převézt do forem hůře viditelné, prokazatelné. Tato kniha jde na to strukturovaně v sedmi krocích. Kniha zůstává relativně stručná, přečtení není na dlouho. Kniha je navíc doplněna mnoha citáty. Lze ji číst jako běžnou knihu, ale víc čtenáři dá, když čtenář si bude odpovídat na mnoho otázek v ní autory položených a bude se zamýšlet nad mnohými tématy v knize zmíněnými. Protože i když příklady z praxe mohou mnoha lidem pomoci, inspirovat, stále je mnoho různých rodičů a mnoho různých dětí a na každou kombinaci je lepší jiný přístup. Pomocí otázek a témat k zamyšlení tak kniha může pomoci i lidem a jejich dětem, kteří jsou značně rozdílní od autorů, kteří mají jiné priority, jinou historii.

Myslím si, že tyto knihy by neměly chybět v žádné knihovně.

O tom, zda vychováváme své děti správně, snad někdy pochybuje každý rodič. Každému z nás někdy ujedou nervy a na děti zakřičíme. Někdy je nám to pak líto a mrzí nás to, i když si děti většinou vyhubování zaslouží. Protože i já občas tápu, jak vychovávat své děti, abych na ně méně křičela, a především aby byla výchova efektivnější, pořídila jsem si novinku z nakladatelství Portál – Výchova bez ponižování. Jaké jsou mé dojmy?

O čem je knížka Výchova bez ponižování

Jak už napovídá samotný název, v této knížce se autorky Daniela Gaigg a Linda Syllaba zaměřily na to, jak správně jednat s našimi dětmi, abychom nemuseli křičet, hubovat je nebo dokonce plácnout. Aby se děti necítily zahnané do kouta a měly v nás dostatečnou oporu. Vychází nejen z teorie, ale především ze svých vlastních zkušeností matek.

Knížka je rozdělena na 7 kapitol a ty dále na podkapitoly – podnázev knihy je 7 kroků k láskyplnému vztahu dětí a rodičů. Autorky v nich nejprve vysvětlují, jak se může dítě cítit v různých situacích, kdy na ně hubujeme a křičíme. Jak si připadají a co s nimi naše chování dělá. Dále ukazují, jak takové jednání ovlivňuje nás, dospělé a jak se přitom cítíme my. Postupně – kapitolu po kapitole odkrývají pocity a emoce a vedou čtenáře k poznání, jak lépe s dětmi jednat, naučit se je respektovat jako lidi, kteří se teprve utvářejí a jak vychovávat tak, aby si děti nepřipadaly ponížené.

Autorky vychází i z bohatých výzkumů, kdy se na různé otázky zaměřené na výchovu a pocity ptaly dětí i dospělých. Z odpovědí pak vychází jejich teoretické rady. Každá kapitola je přitom zakončena povídáním jedné z autorek, která popisuje, jak se snažila s problémem popasovat ona sama u svých dětí, co fungovalo a co ne.

Můj názor:

Ač s mnoha názory uvedenými v knížce souhlasím – především se snažím své děti podporovat, dodávat jim odvahu a dávat jim najevo, že je miluji takové, jaké jsou, více se našlo názorů, s nimiž se ztotožnit nemohu. Jednoduše proto, že u mých dětí nefungují. Mám poměrně velké výhrady k tomu, nechat děti se projevovat takové, jaké jsou. Ať se tak projevují, ale odsaď podsaď. Je nutné nastavit mantinely. O těch sice autorky píšou, ale přijde mi, že vším dalším je popírají a boří. U některých dětí to možná funguje. Jsou ale i děti – např. ty mé – které potřebují větší důraz na výchovu. Volnost ano, svobodu projevu ano, ale nesmí přitom bořit byt a jednat s dospělými jako s kamarády.

Z tohoto důvodu mě kniha Výchova bez ponižování nijak nenadchla. To, s čím souhlasím a co radí, už dávno dělám. A to ostatní mi přijde úplně zcestné a v případě mé vlastní rodiny absolutně nepoužitelné. To je však můj názor a věřím, že se najde plno spokojených rodičů, kteří tuto knihu přečtou, budou ji využívat v praxi a budou nadšeni. Já bohužel nejsem.