,,Na svoje děti nebudu na veřejnosti nikdy křičet,“ říkám si, když procházím obchodem a míjím brečící dítě a jeho rozčílenou matku. Zároveň si musím přiznat, že přestože mám nějakou intuici a ještě větší snahu nebýt v tomto ohledu materiálem do Výměny manželek, nedokážu verbalizovat, jak na to. Publikace Výchova bez ponižování s podtitulem 7 kroků k láskyplnému vztahu rodičů a dětí na první pohled působí, že by jasný návod nejlépe v bodech dát mohla.

Kniha je rozdělená do sedmi kapitol, ale nejlépe ji shrneme ve 3 částech.

Pokud si čtenář nejistě přečte prvních pár stran s tím, že stále není rozhodnutý, zda je to kniha pro něj či nikoliv, první část ho k přečtení přesvědčí – pravděpodobně jej bude zajímat něco o něm jako rodiči, o jeho vlastních rodičích a všech dalších rodičích, kteří chybují.

Druhá část se zabývá determinanty osobnosti a jejich vlivu na způsob rodičovství jako například stres, trauma, mentální hygiena. Oceňuji upozornění autorek, že ten, kdo se o psychologii trochu zajímá, nemusí tuto část číst a odkazují na konkrétní stranu, kde pokračuje část třetí.

Konkrétní tipy, jak se zdokonalit ve výchově dítěte, najdeme napříč celou knihou, nejvíce se jimi ale zabývá poslední část. V ní je uvedeno 7 nejdůležitějších oblastí, na které se zaměřit, a zároveň je zde zdůrazněno, že vše jsou jen tipy a ne přímý návod, který by fungoval u každého stejně a už vůbec ne napoprvé. Dané oblasti jsou přenositelné do všech vztahů a komunikacích v nich – 1. popisování, co vidím, místo hodnocení; 2. poskytování informací pro objasnění; 3. že méně je více; 4. mluvení o akcích a s nimi spojených pocitech; 5. sebereflexe, 6. naslouchání; 7. že vyhrožování není cesta, navíc když trest skutečně nehrozí.

Co nejsilnějšího si odnáším je vědomí, že vychovávat bez ponižování jde. Děti přirozeně chtějí spolupracovat, netouží po neustálém napětí z hodnocení dospělých, po kárání a znevažování a nedělají věci, aby rodiče naštvaly, ale protože v danou chvíli mají potřebu objevovat, zkoumat či zkoušet hranice. Důležitá je rovnováha mezi rovnocenným přístupem a vedoucí rolí. Pokud je dítě zraňováno, nechce spolupracovat. Chceme, aby vztah rodič-dítě byl posílen, ne oslaben. Pokud dodržujeme rovnocenný přístup, dítě chce spolupracovat, ale je potřeba dbát hranic.

Moje hlavní výhrada k této ,,příručce“ tkví v jejím názvu. Nemyslím si, že by většina osob po knize sáhla, jelikož by si musely přiznat, že možná své dítě ponižují. Bohužel právě pro ně by byla kniha nejvhodnější.

Publikaci bych doporučila pro ty, kteří se začínají zajímat o téma rodičovství nebo výchovy. Vše je psáno velmi opatrně, kniha neublíží rodičům, kteří chtějí zlepšit svůj vztah s dítětem a zjistí, že něco nedělají příliš dobře, a nováčkům z této oblasti dodá motivaci začít co nejlépe.