Kniha „100 dětí“ s podtitulem „Jak se nám žije na světě“ si mě získala svým nápadem. Dlouholetý vědecký redaktor týdeníku Die Zeit Christoph Drösser nás v ní zve do pomyslné vesnice čítající 100 dětí, zástupců těch skutečných dvou miliard lidí mladších patnácti let, co jich na světě je. A pak na čtyřech desítkách příkladů přibližuje, jak tyto děti žijí a jak se jim daří. Díky této metodě získávají všechny informace velmi zřetelné obrysy, jakoby se náhle vynořily z ospalé mlhy často obklopující něco, co je nám vzdálené nebo je toho tolik, že si to vlastně nedokážeme představit. Z abstraktních pojmů jako jsou „děti v Africe“ se stává 25 kamarádů v naší nové vesnici. Nás z Evropy je tu 6.

Některé údaje jsou fascinující a viklají vžitými představami o rozložení světa (rodilými mluvčími angličtiny jsou pouhé 4 děti – aby ne, když na světě je 6500 jazyků!). Autor informace podává v souvislostech jednoduchým a věcným způsobem, odbornějšími výrazy (jako třeba konstituční monarchie) šetří a dětskému čtenáři je vzápětí dobře vysvětluje. Dotýká se mnoha oblastí, ve kterých dnešní svět hledá lepší cestu – klimatických změn, chudoby, přístupu dívek ke vzdělání... Jeho styl psaní je lehce angažovaný a možná s ním nebudete souhlasit do puntíku, i o to tady ale jde. Zvykat si na různorodost a přestat se jí bát.

Kniha má potenciál rozvíjet zájem o ostatní, soucit, empatii a toleranci – tolik potřebné léky na neduhy, které pojmenovává. Jak se stane, že 12 dětí žije ve slumech a 5 dětí dokonce úplně na ulici. Jak se asi má to 1 dítě, které je s rodinou na útěku, často před válkou, kterou musí snášet 13 dětí. U nás jsme při společném čtení začali mimoděk dopočítávat čísla absolutní a to vám trochu tuhnou rysy. Stejně jako když nad kapitolou „52 dětí se v uplynulém roce stalo obětí násilí“ vaše dítě reaguje větou Já taky a postupně se rozpovídá o něčem, co by jinak zůstalo nevyřčeno.

Autor na svých stránkách knihu doporučuje pro děti od 8 let. Nebojte se ji s nimi otevřít, většinou si spolehlivě řeknou, co je zajímá a co číst nechtějí, tj. nejsou na to připravené. Ostatně zdaleka ne všechna témata jsou tak vážná – já jsem si možná nejvíc užila kapitolu „100 dětí se věnuje hudbě“. Trefně komentuje fakt, že zatímco u nás je vytváření hudby výsadou jen některých, jejichž produkci potom zbytek poslouchá, jinde (například v už zmiňované Africe), jsou hudba a tanec stejně přirozené, jako řeč. Jsou tu proto, aby lidi spojovaly.