Černobílé kontrastní knížky se využívají hlavně pro menší děti. Po narození lidské oko ještě nerozezná barvy a vidí rozmazaně. Proto se často doporučuje začít s kontrastními obrázky, protože ty je dítě schopno alespoň rámcově zpracovat a mohou v něm vzbudit zájem, což se hodí například při pasení koníčků. Obrázky se nejčastěji vyrábí v černobílé variantě.

I my jsme tak začínali – měli jsme vlastnoručně vytvořené leporelo. To bylo dobré na domácí použití, ale na výlety bylo hodně nepraktické, tak jsme si v knihovně vypůjčili i pár dětských kontrastních knížek. Všechny byly ve formě leporela a jednalo se v podstatě o sbírku různých černobílých obrázků. Bez textu, takže si člověk musel vymýšlet, co k tomu dítěti poví.

Nyní ale vyšla novinka od Nakladatelství Portál a ta má zcela jiný styl – kontrastní obrázky jsou v tomto případě zasazeny do příběhu. Dítě si tak může prohlížet černobílé ilustrace a vy mezitím čtete pohádku. Tato forma je skvělá také v případě, pokud máte staršího sourozence, protože zabavíte obě děti najednou.

Obsah knihy

Kniha Černý kocour, bílá kočka přichází s příběhem o dvou zvířátkách – kocourovi a kočičce. Kocourek je celý černý a vychází ven pouze ve dne. Kočička je naopak celá bílá a ven chodí jen v noci, kdy se ráda kouká na hvězdy.

Černý kocour si často povídá s kosem a ptá se ho, jak asi vypadá nebe v noci. Kos ho vyzve, ať se někdy projde venku i večer, jak se setmí, a uvidí. A kocour souhlasí.

Kočička má zase kamarádku sovu a jednou večer spolu řeší, jak asi vypadá život ve dne. Sova ji přemluví, ať se zajde podívat ven po rozednění. A tak se stane, že se černý kocour a bílá kočka jednoho dne potkají.

Kočka vezme nejprve kocoura na průzkum noci, pak se situace obrátí a kocour vezme kočičku na prohlídku za denního světla. Nakonec donese kocourek kočičce poklady rána – kopretiny, motýly a holoubky. Kočka zase přinese kocourovi myši, užovky a netopýry .

Stane se z nich nerozlučná dvojice. A narodí se jim dokonce i 6 koťátek. Jakou budou mít barvu?

Formát knihy

Kniha je větší než formát A5, má pevnou vazbu a klasické listy. Ty jsou sice trochu pevnější, ale ani tak se nejedná o leporelo.

Celkové hodnocení

Kniha Černý kocour, bílá kočka přináší krátký příběh o kočičce a kocourovi, kteří jsou každý jiný, ale i tak najdou k sobě cestu. Příběh má dohromady jen pár vět, důležité jsou především kontrastní obrázky. Ty jsou snad nejjednodušší, jak jen může být.

Obvykle na nich najdeme jen jedno či dvě zvířátka, takže pro malé děti ideální, neboť zde nejsou žádné rušivé elementy. Jen čiště bílá a černá. Kniha je vhodná pro děti od narození, v počátku ale bude třeba rodičovské asistence, aby děti knihu nezničily. Poté si již mohou obhlížet samotné.

Inu, to bylo duchaplné, což? Docela bych se nad zvoleným citoslovcem (je to doufám citoslovce?) pozastavila. Učíte děti, jak dělají zvířátka? Mimo dnešní kočkové téma – jaký zvuk u vás doma vydávají kravičky? Nás vždycky učili, že bů. Jenže malá vyrostla vedle kravína a krávy podle ní dělají mů a nazdar. A co teď s tím? Ano, řeším blbosti, já vím. Jdeme se raději podívat na knihu!

Ach, ta vůně čerstvé tiskařské barvy! Kniha voní jako komiks nebo časopis Pevnost. Hele, o mém zdravém rozumu už jsme tu pochybovali několikrát, takže čemu se divíte? Schválně, kdo z vás si rád přivoní ke knize, hm?

Odložíme stranou čich a jdeme se zaměřit na… zrak. Málem jsem napsala hmat. Ten si tady moc neužije, i když nic vám nebrání jezdit prsty po papíře jako já v případě Map mých pocitů – to je balzám! Pro nejmenší tu máme skvělý kontrast černé a bílé. Bože, já jsem vážně bystrá, je to zmíněno v názvu! A je skutečně vědecky dokázáno, že miminka právě tento protiklad vnímají nejvíce. I větší dítka si s knihou užijí celkem dost srandy, přestože je příběh jednoduchý, textu minimum a pointa je… je. To by vám mohlo pro začátek stačit.

Pointa v příběhu rozhodně je, nicméně to hodně záleží na vašem vnímání, neboť není tak úplně standardní. Někdo ji vidí a jiný zase nemusí. V tom je takový malý svízel této novinky a já jsem celkem na rozpacích, jak ji adekvátně zhodnotit. U skoro pětileťačky (kam šel všechen ten čas?) slaví úspěch. Baví ji poznávat písmenka, vymýšlet si vlastní příběh dvou koček, listovat knihou a ptát se na rozdíl mezi dnem a nocí. Co dělá v noci sluníčko a jestli kamarádí s měsícem, takže nepochybně zaujala.

Zároveň musím ocenit, že autorka neopomněla realističnost. Přejdeme, že kočky tak nějak žijí jak ve dne, tak v noci a mají vícero barev, ale tleskám. Čemu? Jejich jídelníčku. Vy se možná smějete, v mnohých dětských knihách je však coby potrava koček znázorněna výhradně smetana, stejně jako u myší sýr a na co mám alergii největší – ježek s jablíčky a hruškami! Děkuji, že tady se ukazuje, co tato čtyřnohá šelma doopravdy dlabe! Taková pitomost a přitom je to dost podstatné.

Protože vyjma nezkreslení potravního řetězce jsem nepřišla na jinou přidanou podstatnou hodnotu, odchází Černý kocour, bílá kočka o půl hodnotícího bodu. Oceňuji nápad, zpracování i hravost, nicméně takových knih je celá řada a jsou na místě obavy, aby nezapadla a našla si své čtenáře. Poměr cena výkon je naprosto uspokojivý a další pozitiva máte zmíněna výše. Není proto důvod dávat méně a já jsem vlastně spokojená, i když stále lehce rozhozená, neb jsem na začátku měla neodbytný pocit, že ke knize v podstatě nemám co říct. I tak jsem to nic dokázala natáhnout na pět odstavců, dobře já!