Kniha Co se šeptá v trávě přináší několik příběhů o zvířátkách z travní říše. Nejsou to ale ledajaké příběhy. Zajímavý je především způsob, jaký jsou zpracovány. Kniha totiž poporuje genetickou metodu čtení, takže jsou nejprve používána slova především jednoslabičná a poté se slabiky postupně přidávají.

Genetická metoda čtení spočívá v hláskování slov, proto se jí také někdy přezdívá hlásková metoda. Dítě nejprve přečte jednotlivé hlásky a poté celé slovo (například d-o-m-o-v … domov). Hlásky tedy spojuje bez slabik, jak známe většinou z našeho dětství.

Genetická metoda je dnes brána jako přirozená v našem vývoji, na což také reaguje Nakladatelství Portál, které vydalo už několik knih pro děti, kde si mohou přečíst příběhy podporující právě genetickou metody čtení. A jedním z takových děl je i novinka Co se šeptá v trávě.

Obsah knihy

Jak už bylo řečeno výše, v knize se setkáváme s krátkými příběhy o zvířátkách, které žijí v trávě. Jednotlivé příběhy jsou krátké, aby si je mohly přečíst i samy děti, které se čtením teprve začínají. Text je doprovázen ilustracemi od Venduly Hegerové, kterou můžete znát třeba díky knihám Edo, ty neposedo, Kdo ukradl zelí nebo časopisu Puntík.

Kos píp

První pohádka je psaná až na první větu, která je v celé knize stejná, jednoslabičnými slovy. Vypráví o kosovi, který rád zpíval a myslel si, že to umí dobře. Opak byl ale pravdou, což mu také zvířata pověděla. Kos se proto rozhodl, že se naučí více not, aby uměl lépe zpívat. A povedlo se. Hned znělo jeho zpívání lepe.

Brouk Tik

Také v dalším příběhu najdeme slova vesměs jednoslabičná. Příběh je tentokráte o broukovi, který přes den spí a v noci chodí ven. Bojí se totiž ptáka Klapa. Jenže jednoho dne mu dojde trpělivost – přeci jen v noci nic nevidí a den má raději. Vydá se tedy ven i za světla. Jenže ho dostihne pták Klap a tak tak mu uteče. To ho pak utvrdí v tom, že bude dál chodit ven jen v noci.

Šnek Muk

Třetí příběh nám opět kromě úvodní věty nabízí hlavně jednoslabičná slova. Šnek Muk má dům, který mu ostatní zvířátka závidí. Každý by ho chtěl. Ale jen ten dům. Ne šneka Muka. A tak se rozhodne, že ho nikomu nedá.

Pavouk Ludvík

A dostáváme se k dvouslabičným slovům. Pavouk Ludvík je líný a nejraději by se jen válel. Kromě toho by chtěl ale také umět létat. Jenže jak na to, když nemá křídla? Poradí mu modrý pavouk, který se mu zjeví ve snu. Ludvík přeci umí spřádat sítě – co takhle vytvořit létající balón?

Včela Běla

Další dvojslabičný příběh nás zavede ke včelkám. Včela Běla je pilná, pije nektar a nosí pyl tak, jak to mají dělat včely. Jenže je jediná, kdo to tak dělá – ostatní včely jsou líné a neudělají s nimi nic ani Běliny prosby, ať ji pomohou. A tak Běla nosí pyl i tvoří med úplně sama. Když už je úl plný medu, přiletí vosy a chtějí ho vzít. Běla naštěstí ví, co dělat, úl zachrání a ostatní ji pak jmenují včelí královnou.

Komár Véna

Komár Véna každou noc létá na výlet a bzučí a bzučí, na což si stěžují ostatní zvířátka. Véna se tedy rozhodne najít někoho, kdo o jeho zpěv bude večer stát. Doletí k lidem, ti se ho ale chtějí za jeho zpěv plácnout. Smutný Véna nakonec skončí na louce. Ráno si tam tiše troubí a najednou přicházejí různá zvířátka a se zájmem poslouchají. Od té doby lítá přes den zpívat na louku a v noci bzučet do lidských domovů.

Housenka Julie

První trojslabičný příběh vypráví i housence, která se celý den jen válí nebo češe a zkrášluje. Když ji zvířátka pozvou, ať jim s něčím pomůže, vždy má výmluvu – aby se neušpinila, je to namáhavé a podobně. Jediné, na co čeká, je to, až se z ní vylíhne motýl. Samozřejmě nejkrásnější, jak jinak. Jenže ono to tak není. Motýl se z ní vylíhne, ale spíše škaredý, jako můra.

Mravenec Mojmír

Mravenci mají v mraveništi každý svou komůrku. Jenže dostat se ven je těžké, protože nemají žádné cesty a pořád do sebe narážejí, z čehož pak mají boule. Mravenec Mojmír se proto rozhodne, jak situaci zlepšit – v mraveništi zavedou pravidla a řád a zbudují cesty. A hned se žije lépe!

Beruška Žaneta

Poslední příběh má opět převahu dvojslabičných a trojslabičných slov. Vypráví o berušce, která si pořád leští své tečky, upravuje se před zrcadlem a myslí si, že když bude krásná, bude mít i spoustu přátel. Jenže všechna zvířátka se ji raději vyhýbají než aby pořád poslouchali její chlubení, jak je hezká. Jednoho dne Žaneta zapadne do bláta, když prchá před kosem. Najednou to není ta krásná, čistá Beruška. A co to – objeví se hned několik zvířátek a pomáhají ji. Žaneta tak zjistí, že nemusí být krásná, aby měla přátelé.

Formát knihy

Kniha je trochu menší než formát A5. Má pevné desky, je tenká a lehká.

Celkové hodnocení

Kniha Co se šeptá v trávě přináší soubor krátkých příběhů o zvířátkách. Na konci každé pohádky je malé ponaučení nebo zajímavá myšlenka. K tomu nechybí ani krásné a barevné ilustrace Venduly Hegerové.

Kniha podporuje genetickou metodu čtení, takže je vhodná hlavně pro mladší školáky nebo předškoláky. Já jsem četla příběhy i Beky (3 roky), protože když knihu uviděla, nedala jinak. Ale přizná se, že číst po tak krátkých slovech bylo pro mě někdy obtížné. Ale věřím, že za pár měsíců si ji už Beky bude číst sama a to je hlavní.

V dnešní době se předškolní děti běžně naučí spoustu dovedností, které se naše generace učily až v první třídě. Klárka je zvídavá, dychtí po vzdělávání, písmena znala a psala už opravdu dlouho a tak jsem jen čekala, až to "secvakne" a Klárka si písmenka spojí dohromady. První náběhy jsem začala pozorovat už kolem Vánoc, plánovala jsem jí připravit nějakou Montessori pomůcku na jednoduchá slova. Jen jsem se k tomu nějak nestihla dostat. Přišel pan Covid. A my jsme najednou měli tolik společného času. Tak jsem dětem začala připravovat pracovní listy. Kubíčkovi na počítání, Klárce na čtení těch nejjednodušších slov. Začala jsem s třípísmennými (nebo jednoslabičnými) podstatnými jmény typu oko, nos, kos, les, pes... Velkými tiskacími jsem jí napsala na papír seznam takovýchto slov pod sebe, Klárka měla za úkol vedle toto slovo opsat a vedle ještě toto slovo nakreslit. A takto jsem vlastně zjistila, že dokáže číst, že si to její mozek už spojil. Tuto aktivitu doporučuju pro malé předškoláčky, kteří jsou na čtení zralí. Klárku to moc bavilo.

Jenže podobná slova jsem brzo vyčerpala a chtěla jsem nově nabitou dovednost někam posunout. Bylo znát, že Klárka je zrovna v tom období, kdy chce. A když jsem viděla, jak Klárka brouzdá kolem mé knihovničky a předčítá si názvy mých knih na hřbetech, rozhodla jsem se, že je na čase pořídit první knihu s nálepkou "první čtení". Trochu jsem zjišťovala, přemýšlela jsem, co je pro děti na čtení nejtěžší, proč si prostě nevezmou jakoukoliv knihu z knihovničky a nezačtou se. Tak jsem se rozhodla pro genetickou metodu výuky čtení.

Jaké jsou knihy založené na této metodě? V první řadě jsou celé psány velkými tiskacími písmeny. Druhak jsou to texty složené z velmi jednoduchých slov - v knihách se začíná příběhy, které jsou seskládané pouze z jednoslabičných slov, postupně se slabiky přidávají a končí se někde u troj a čtyřslabičných. Pořád jsou to ale velmi běžná slova, jednoduchá slova, pohádky jsou krátké, doplněné hezkými obrázky. Vy jako sečtělý dospělý musíte přijmout fakt, k jakému účelu jste knihu pořídili. Je jasné, že pokud jste limitovaní počtem slabik, vytvořit super sofistikovaný text je téměř nemožné.

Máme doma dvě knihy založené na genetické metodě, Co se šeptá v trávě a Moje maminka je nej. Obě napsala Eva Horáková, zkušená učitelka na prvním stupni, o ilustrace se postarala oblíbená Vendula Hegerová. Musím uznat, že se autorce i přes limit v počtu hlásek podařilo sepsat krásné texty, mají hlavu a patu, jsou pro děti atraktivní, zaujmou a udrží pozornost. Často je v nich ukryto i nějaké to poselství, o jedinečnosti každého z nás, o slibech a jejich dodržování, o respektování druhých... Naše knihy jsou zvířecí, hlavními hrdiny tak většinou nejsou lidé, ale v repertoáru autorky najdete i další, třeba víc pohádkové.

Klárka má obě knihy u postele a často ji najdeme, jak si v nich čte. Čtení je zatím kostrbaté, hláskuje po písmenkách, ale dává to dohromady. Zdá se, že ji čtení bude bavit a já se těším na další kapitolu našeho života.

Spoiler hned na úvod? Některé knihy mají to nejlepší možné načasování aneb právě se potýkáme s neskutečnou fobií ze všeho, co leze v zahradě a nejen v trávě. Mouchy, mravenci, včelky, čmeláci, housenky, pavouci, berušky – cokoli vás napadne. Povolali jsme proto na pomoc i knihy, které nás už mockrát vytáhly z nejedné šlamastyky. A kupodivu to maličko pomáhá. Aktuálně zvládáme kamarádit s mravenci a beruškami. Co přinese dnešní kniha?

Přiznám se k jedné věci – při čtení první kapitolky jsem si připadala neskutečně střeleně. Už při prvním otevření jsem měla pocit, že se dívám do slabikáře. Autorka totiž pojala text neskutečně prakticky a v rámci edice „První čtení, to nic není“ přichází s genetickou metodou. Co to znamená? Text v knize je psán výlučně velkými tiskacími písmeny, aby se dětem dobře četl, a zároveň jsou používána krátká slova i věty. Dospělý si sice může při čtení připadat trochu jako pošuk, ale pro děti je to nádherná možnost, jak se učit a já tleskám! Zároveň kapitolu od kapitoly jsou používána i slovíčka delší – dvoj a tří slabičná. Jednoduše výborně vymyšlené.

Už jste se s podobnou metodou setkali? Zaujala vás? Musím říct, že přes počáteční šok, rozpaky a jistou dávku komičnosti opravdu vítám s radostí podobné uspořádání a vůbec vzetí v úvahu, že ne každé dítko je hned zdatným čtenářem, ale často si ke čtení musí nenásilně najít cestu. Tady k tomu má možnost přímo ideální.

Co se samotných pohádek/příběhů týče, stále se bavíme o čtení pro děti, které je tedy i svým obsahem, nejen formou, dětem přizpůsobené. My, dospěláci, víme, že šnek nemá v ulitě okýnka se záclonkami a včelky nenosí mašličky ve vláskách. Dítka vnímají svět jinak a my se s tou hravostí a jistou dávkou absurdity musíme prostě a jednoduše smířit.

Nemá smysl chodit tady kolem horké kaše. Jsme na plném počtu. Nemám jedinou výtku. Ač cácorka zatím sama nečte, listuje, komentuje, nosí knihy, abych jí četla já. Samozřejmě jako každé mrně ji nejvíce zaujmou ty, které se doma objeví nově, nicméně potěší, když se k vybraným kouskům vrací opakovaně. Co se šeptá v trávě máme pěkně na stole a pomocí příběhů se pokoušíme vysvětlit, že ne každého hmyzu či tvora na zahrádce se musí bát. A pomalu, postupně tato strategie zabírá.