Kniha Dvě pohádky obsahuje dva známé příběhy dvou různých slovenských autorek, které spojují ilustrace Vladimíra Krále. První napsala Mária Rázusová-Martáková a jmenuje se Jak šlo vejce na vandr. Hlavní hrdina poznává při svém putování spoustu přátel a zažijí spolu chvíle, které je sblíží. Druhou napsala Margita Príbusová – Tři prasátka, která opouští rodný domeček a jdou do světa. Tyto dvě známé pohádky vydalo nakladatelství Portál.

Pohádku Jak šlo vejce na vandr, v níž hlavní hrdina – vejce – se vydává do světa a poznává šest zvířecích přátel, snad není třeba představovat. Dozvídáme se, jak naši hrdinové přelstí zlou babku a sedm zbojníků. O tom, že má vejce pod čepicí a umí pomocí kamarádů přelstít mazané zbojníky, není pochyb. Díky sehranosti našich přátel vše klapne tak, jak má. Zda se našim milým tovaryšům podaří skutečně zloděje přelstít a jak se vyvine jejich vandrování, se dozvíte v pohádce.

V pohádce o Třech prasátkách je mamince teskno, neboť se prasátka vydají do světa, aby se osamostatnila. Dává jim tedy alespoň radu, aby si dávala pozor na vlka!

Každé prasátko se tedy vydává svou cestou a od „dobrého člověka“ dostává jedno trochu slámy, druhé trochu dřeva a konečně třetí trochu cihel. Čí domeček vydrží nástrahy zlého vlka, si připomeňte s vašimi dětmi v knize.

„Domeček my krásný máme,

vesele si zazpíváme.

Dveře zavřem na petlice,

nemáme strach z vlka více!“

Obě pohádky spojuje síla přátelství. Naši hrdinové se stanou kamarády se silným poutem, kteří si umí v prekérní situaci pomoci. Když se spojí, zvládnou nemožné. Našich milých tovaryšů bylo sedm a prasátka byla tři. Jde tedy o dvě pohádková magická čísla. Hrdinové překonají řadu nesnází a dobro zvítězí nad zlem, jak to má v pohádkách být.

O veselé ilustrace se postaral slovenský výtvarník Vladimír Král. Na Slovensku kniha sklidila úspěch v roce 2015, kdy se stala jednou z nejkrásnějších knih. A není divu. Knížka je opravdu povedená nejen díky obrázkům. Textu je tak akorát na naše dennodenní rituály s dcerou v podobě předčítání a vyprávění před spinkáním.

Když jsem knihu četla dceři, bedlivě poslouchala a pak sama vyžadovala, ať prověřím její poslech doplňujícími otázkami, z čehož jsem měla samozřejmě radost, neboť jsem se přesvědčila, že pohádky opravdu s chutí vnímala. Kniha se Kristýnce líbila tak, že si ji po přečtení sama vzala, že teď bude pro změnu číst ona mě a celý příběh mi převyprávěla „po svém“, z čehož jsem byla šťastná podruhé, protože šlo vidět, že ji kniha oslovila. Co víc si může maminka a autorky knihy přát? Snad jen více takových opravdových a zaujatých čtenářů. Z knihy mám radost i já a už teď vím, že se k ní budeme obě dvě rády vracet a nečetly jsme ji jen jednou.

Dve známe rozprávky v jednej knihe. Dvě pohádky. Z jednej strany Tri prasiatka, ktoré do tejto knižky napísala Margita Príbusová, z druhej strany Ako išlo vajce na vandrovku od Márie Rázusovej-Martákovej. Pri písaní tohto úvodu som zistila zaujímavú vec a to, že pôvodný autor Troch prasiatok je, zdá sa, neznámy. To zrejme vysvetľuje, prečo si príbeh pamätám z detstva trochu inak.

Dvě pohádky spadajú do žánru tzv. bilderbuch. Ide o obrázkové knihy, ale nie ledajaké. Obrázky výrazne dominujú nad textom a kniha vzbudzuje veľký záujem aj u detí, ktoré ešte samé čítať nevedia. Obrázky na seba nadväzujú, zobrazujú to, čo je v texte, graficky vyjadrujú príbeh a dieťa môže dej rozprávať na základe toho, čo vidí i bez znalosti textu.

Knihy z tejto edície začali vychádzať v slovenčine v nakladateľstve Buvik, českého prekladu sa ujalo nakladateľstvo Portál. Okrem Dvou pohádek, ktoré vyšli tento rok, vydali pred dvoma rokmi ešte Kůzlátka.

Za ilustráciami stojí Vladimír Král, absolvent FTF VŠMU v Bratislave, ktorý vytvoril úvodnú zvučku filmového festivalu Art Film 1999, pripravil návrhy k seriálu Čarovný zvonček a ilustroval knižky Analfabetka Negramotná od Jána Uličianského a Vianočné mystérium Josteina Gaardera.

Ilustrácie sú bohaté, farebné a hravé, ale u rozprávky Jak šlo vejce na vandr si myslím, že sa nebudú páčiť všetkým rodičom. Tři prasátka budú mať viac fanúšikov, aj my sme si ich obľúbili viac.

S Adamkom sme iba prezerali obrázky a dej si vymýšľali. Obzvlášť silné fúkanie, ako vlk na tri domčeky, Adamka náramne zabávalo, a aj krochkanie ako prasiatka, ho vie rozosmiať. Jak šlo vejce na vandr nás nejak nebavilo, ale možno keď bude starší, obľúbi si aj tú.

Dvě pohádky majú štvorcový formát, na detských knihách sa mi to veľmi páči. Rozsah je sotva 50 strán. Kniha vyšla na kvalitnom pevnom papieri, písmo nie je malé, ale nepatrí ani k tým väčším. Dej asi netreba nejako extra predstavovať, sú to klasiky, ktoré poznáme všetci, ale rátajte s drobnými odchýlkami. Dokonca i manžel potvrdil, že si dej pamätá trošku inak. Ale pointa ostáva.

Netrúfam si odhadnúť, od akého veku bude kniha najpopulárnejšia. Ja si i s ročným Adamkom prezerám takmer všetko, stačí, aby boli lákavé ilustrácie a to Dvě pohádky spĺňajú nadmieru. No myslím, že v predškolskom veku ich budeme čítať najviac. Dovtedy ho aspoň naučím poriadne fúkať a postaviť domček z kociek, takže si môžeme dať názornú ukážku.

V roce 2016 uvedlo nakladatelství Portál na trh oboustrannou publikaci Kůzlátka. Najdeme v ní dvě verze příběhu klasické pohádky O neposlušných kůzlátkách. Kromě originálního pojetí knihy je třeba vyzvednout hlavně ilustrace a celkové grafické zpracování knihy. Právě design, na dnešním přesyceném knižním trhu, hraje u zákazníků zásadní roli při výběru. Autorem ilustrací je Vladimír Král.

Je dobře, že nakladatelství v „edici“ pokračuje a stejný ilustrátor nyní pracoval i na novince nazvané Dvě pohádky. Stejně jako ve výše uvedeném případě knihu přeložila ze slovenštiny Michaela Škultéty. Tentokrát je autorkou textu kromě Márie Rázusové-Martákové také i Margita Príbusová.

Před několika měsíci jsem pracně sháněla pro dceru, v té době postihnutou vajíčkovou „mánií“, pohádku Jak šlo vejce na vandr. Podařilo se mi sehnat pouze vydání z roku 1982 brněnského nakladatelství Blok. S radostí jsem tedy uvítala, že jedou ze „dvou“ je právě tato pohádka. Dvojici s ní pak tvoří další oblíbený a známý příběh – Tři prasátka.

Ilustracím snad ani tentokrát není co vytknout. Korelují s textem, jsou dostatečně moderní a výstižné. Pouze ony samotné by dokázaly čtenáři nastínit příběh i pointu. Trošku překvapením pro mě bylo složení družiny, která vejce doprovázela. Pohádku jsem slyšela již mockrát a nevzpomínám si, že by v ní někdy vystupoval rak nebo krocan. Nicméně tato „nová“ sestava nikterak příběh nenarušuje.

Oceňuji totožné jednoduché opakující se dialogy, pro děti jsou dobře zapamatovatelné. „Kampak jdeš?“, „A kampak jdete vy?“, „Jdeme na vandr“… Přeci jenom se jedná o pohádku, která přímo vybízí k dramatizaci. Celkově je text sestaven stručně a jasně, lehce poeticky. „Vandrovalo sedm kamarádů, vandrovalo, až se ocitli v temném lese. Pěšinka se jim ztratila, nikde nic, kam se mají uchýlit?“

Poměrně v rozpacích jsem ovšem byla z některých slovník obratů. Na dětskou knihu se mi zdají zbytečně hrubé. „Koukejte zmizet! Jen co se vrátí moji chlapci, udělají z vás kaši!“ Nebo: „Vůl nabral zlou babku na rohy, odnesl ji do lesa a hodil do jámy.“ To, že naše parta přátel natluče zbojníkovi, to samozřejmě chápu.

Kromě Kikirikí s měkkým i (dle Pravidel českého pravopisu lze psát s měkkým i s tvrdým), mě zaujal výraz „Jaj bože, rozbože.“ Respektive zaujal moji dvouletou dceru a s radostí ho teď užívá. Jedná se o spojení užívané například v písních, které se mi do textu nehodí.

Líbí se mi příběh vajíčka, který se vine celou pohádkou. Původně bylo lídr výpravy, ale když následně utrží zranění v podobě pukliny, celá akce je ukončena. „Jen vejce se necítilo dobře. DÁL UŽ SE MU NECHTĚLO A TAK DRUHÝ DEN BYLO PO VANDRU.“ Čtenář získá vhodně načasované ukončení příběhu i poučení – vejce se nudilo, vyrazilo do světa, zažilo dobrodružství, získalo přátele, ale utrpělo i zranění.

V příběhu tří prasátek je přímá řeč znázorněná kurzívou. Děj je notoricky známý, nezaznamenala jsem v něm žádné výrazné změny oproti verzi, kterou si pamatuji z dětských let. Závěr vzbudí u mnohých posluchačů zvědavost: „Když vlk slezl komínem dolů, spadl rovnou do vroucí vody a bylo po něm.“ Osobně ho považuji za málo objasňující. Nicméně právě prostor pro dotazy a pátrání se po významu může být považován za vhodný přínos.

Střed knihy, respektive přechod z příběhu na příběh, je výborně znázorněn spirálou. Druhá pohádka je „vzhůru nohama“, takže jsou naprosto jasné hranice. S knihou se dá krásně pracovat. Naprosto praktické jsou rozměry, rozsah i pevné stránky. Děti mohou vyrábět domečky tří prasátek z jednotlivých materiálů, či hrát divadlo s jednotlivými aktéry čundru, které zorganizovalo znuděné vejce.

DVĚ POHÁDKY považuji za moderní vydání klasických příběhů, které by měli naši malí posluchači či čtenáři notoricky znát. A které se bohužel někdy těžce v přeplněných policích v knihkupectví hledají.