Po úspěšné dvojpohádce Kůzlátka nakladatelství Portál vydalo další knížku. Tentokrát jsou zde dva různé příběhy - Jak šlo vejce na vandr a Tři prasátka.

Obě pohádky patří již do klasického vyprávění. Existuje na ně bezpočet různých variant jak knižních, tak divadelních či filmových. 

Pohádku Tři prasátka převyprávěla Margita Príbusová. Určitě ji také znáte. Tři prasátka se vydají do světa. První si postavilo domeček ze slámy, druhé z proutí a třetí z cihel. Když se objevil zlý vlk, čí domeček po fouknutí zůstal stát?

Druhá pohádka Jak šlo vejce na vandr patří mezi lidové příběhy tradované na Slovensku. Převyprávěli ji například František Hrubín nebo Božena Němcová. Tuto však napsala Mária Rázusová-Martáková. Vypráví o tom, jak se vejce nudilo, seskočilo z police a vydalo se do světa. Potkalo raka, kachnu, krocana, koně, vola a kohouta. Na své cestě za dobrodružstvím došli k chalupě, kde bydlela stará babka a sedm loupežníků. Chtěli by v chalupě pojíst a přenocovat, ale babka je odmítla. Jak to celé dopadne?

Ač jsou obě pohádky různé, přesto mají jedno společné - toulání se po světě a objevování nových krajů. Jsou založené na opakování vět. Věty jsou jednoduché, složitá souvětí tu nenajdete skoro žádné. Působí to ale příliš stroze a hlavně nezvykle.

Jdou, jdou - a potkají KROCANA.

„Kampak jdeš?” povídá vejce.

„A vy jdete kam?” ptá se krocan.

„Jdeme na vandr. Honem, pojď i ty s námi!”

„Dobře, půjdu!” souhlasil krocan.

A už byli čtyři. 

I v pohádkách se objevuje násilí, vezměme si příklad z Hanse Christiana Andersena nebo z temných bratrů Grimmových. V této dvojpohádce ani tak násilí není jako je tady spíše zastoupena nevychovanost. Neslavný vlkův konec v pohádce Tři prasátka chápu, ale autorka ho mohla také upravit jinak. Co však neumím přenést přes srdce, je to, jak se vejce chovalo k babce. Vštěpujeme našim dětem, že když něco chceme, řekneme kouzelná slůvka jako je „prosím” a „děkuji”. Ani se nedivím, že je babka za takové chování poslala pryč. Co by se stalo, kdyby vejce hezky požádalo o jídlo a nocleh? Nejspíš by to byla jiná pohádka.

Stejně jako minulou knihu, tak i tuto ilustroval Vladimír Král. Jeho obrázky působí ve 3D efektu a mnohdy i fantazijně. No, viděli jste někdy modrého raka? Sice jsou barevně poněkud zvláštní, přesto jsou vyvedeny v sytých a plných barvách. Kniha je vytištěná na kvalitním tvrdém a lesklém papíru, takže se nemusíte bát, že děti listy snadno zničí.

Komu můžu knihu doporučit? Určitě dětem, které se teprve učí číst. Díky jednoduchým slovům a větám dítě textu snadno porozumí i přečte. A je také vhodná pro děti mladšího školního věku. Záleží také na rodičích, zda budou o knize přemýšlet jako já nebo si řeknou, že pohádka je pohádka a je v ní dovoleno relativně všechno.

Mezi klasické pohádky patří Červená Karkulka, O Popelce, ale také Tři prasátka nebo Jak šlo vejce na vandr.

Ty dvě poslední jsou zpracovány v jedné jediné knížce s nádhernými ilustracemi, které mě zaujaly na první pohled. Vtipná a veselá knížka s ilustracemi předního slovenského výtvarníka Vladimíra Krále se jmenuje prostě Dvě pohádky. Obsahuje pohádky Tři prasátka a Jak šlo vejce na vandr. Mé děti zaujalo, že knížku lze číst z obou stran. Společným jmenovatelem obou pohádek je téma přátelství. Kdyby si prasátka nepomohla, vlk by první dvě po sfouknutí domečků sežral. Ve druhé pohádce se k vandrujícímu vejci přidávala spousta zvířátek, která se společnými silami zbavila neochotné babky i zbojníků a nakonec zasedla ke společné hostině. Pohádka Jak šlo vejce na vandr malé čtenáře opravdu nešetří, je psána drsně a bez servítků.

Fenomenálně svěží a osobitě ilustrovaná knížka se na Slovensku zařadila mezi nejkrásnější knihy roku 2015. Myslím, že úspěch bude slavit i u nás. Vydalo ji letos nakladatelství Portál. Kniha je kvalitně zpracována na hladkém křídovém papíře, odolá tak i nenechavým dětským prstům při častém obracení stránek. Nám se moc líbí příběhy i zpracování.

Psát recenzi na pohádkovou knížku je pro recenzenta vždycky radost. Je to najednou jiný svět. Chce to jiné čtení. Jiné přemýšlení. Jinou fantazii. A úplně jinou logiku! Mária Rázusová-Martáková mě vzala na vandr s vejcem. Nejdřív jsem stále hledala nějaké těžké téma – člověk je zvyklý číst knížky vážně a seriózně. Když vejce puklo a přece neumřelo, moc se mi ulevilo a pochopila jsem, že vejce nemusí zákonitě umřít, když pukne! Když jsem pohádku dočetla, objevila se stránka s hlášením, že když knížku otočím, bude další pohádka. Hurá! Margita Príbusová mě provedla novou verzí klasického příběhu o třech prasátkách. Vidíte? Najednou používám úplně dospělá slova k popisu dětské knížky a najednou – když to po sobě přečtu – je to tak neadekvátní, no, vlastně spíš hloupé. Takže: přečíst si občas pohádku je úlevné, osvěžující a vlastně je to úplná duševní hygiena! Najednou čtete slova, která vypadají jednoduše, jenže děti si k těm krátkým veršům přidají obrovitánský vnitřní příběh! Umíme to my ještě??? Vyzkoušejte si to – přečíst si knížku pohádek jen tak, pro sebe, bez dětí. Je to něco úplně jiného. Najednou nemáte zrcadlo dětských očí, ve kterých vidíte, jak dramatický může být vandr s vejcem. Jste s tím drobným a zdánlivě banálním příběhem sami. Co s ním uděláte? Dokážete jej taky prožít? Odložíte knížku s tím, že je hloupá? Nebo se najednou taky budete před těmi krásnými obrázky a jednoduchým příběhem cítit hloupí vy? Ilustrace Vladimíra Krále jsou inspirativní, popisné a přesto otevírající prostor fantazii. Jak dětí tak dospělých. Knížka Dvě pohádky je velká, dobře se drží v ruce a to je důležité pro všechny rodiče, babičky a dědečky, kteří s ní budou sedět na kraji postýlky. Stránky jsou z pevného a hladkého papíru – a to je důležité, protože dětské prstíčky na ně mohou mockrát sáhnout, ukazovat si, otáčet tam a zpátky. Je to tedy knížka praktická, dlouho vydrží, může se číst pořád dokola a udělá spoustu radosti čtenářům i posluchačům.