V češtině existuje jen málo knih o emocích, které můžu s čistým svědomím doporučit. Buď se příliš zabývají socio-emočním učením, což není pro malé děti žádoucí, nebo mám výhrady ohledně kvality a smyslu textu. Kniha „Nevrlý Ruda“ je jiná. Přiznám se, že, abych nemusela psát negativní recenzi, jsem se nejdřív podívala na anglický originál na YouTube. �� Pak jsem ji dostala od Nakladatelství Portál a ani překlad nezklamal.

Vzhledem k tomu, že jsme tu všichni (snad) dospělí, můžeme se na knihu podívat z různých úhlu, včetně úhlu socio-emočního učení. Podíváme se na rozdíl mezi emocemi a pocity, na energii frustrace, na to, co dělat a co nedělat, když je dítě naštvané. Tato úžasná kniha nás tím provede. ��

V knížce autorka vypráví o opičce jménem Ruda, která byla od rána naštvaná. Tady mám první otázku ohledně jména to opičky, která odkazuje na určitý emoční stav, a o tom, zda naše emoce mají nás definovat. „Šikulka“, „lenoch“, „princezna“, „zlobivé dítě“, „rebelka“ a další nálepky mohou vytvářet pro dítě rámec chování, do kterého se má „hodná holčička“ vejít, nebo být sebenaplňujícím se proroctvím, protože „zlobivé dítě“ bude tvořit svou identitu na základě této informace. Může být Ruda šťastný nebo smutný? V anglickém originálu je jméno opičky Jim Panzee, a název knihy „Grumpy monkey“ (Nevrlá opička). Mohla bych zanadávat na překlad, ale nebudu, protože je to série knih o „nevrlé opičce“ už v anglickém originálu… Takže je to otázka spíše na autorku.

Dál Susanne Lang píše o tom, jak Ruda odmítal uznat, že je frustrovaný, i přesto, že ostatní jeho emoci viděli a snažili se ji pojmenovat. Znáte to? „Možná jsi naštvaný…“ A jako reakce křik: „Ne, nejsem!!!“ Nepomáhá to, protože je emoce příliš silná, aby ji dítě uznalo a dokázalo cítit, ale emoční energie ho stejně řídí. Existuje tudíž rozdíl mezi emoci (emoční energii) a pocitem. Emoce je energie, která nás pohání, ale nemusíme si toho být vědomí. Pocit je emoce, kterou cítíme, vnímáme, dokážeme pojmenovat. Ruda se v rámci odmítání emoce snaží vědomě měnit držení těla a výraz obličeje, aby nevypadal naštvaně — narovná se, uvolní čelo nebo vědomě se usměje. To mu rovněž nepomáhá: „Nakonec vypadal docela šťastně. Jenže uvnitř se šťastně vůbec necítil“.

Zvířátka se začínají snažit nabídnout Rudovi nějakou činnost, protože chtějí, aby se „zrovna dnes, když bylo tak krásně, radoval“. Ptáčci mu nabízejí, že by si mohl zazpívat, opičky, že by se měl pohoupat na větvích, slon, že si má zadupat. Každé zvířátko v džunglích přichází se svým vlastním nápadem. Mohlo by to teoreticky pomoct, protože frustraci můžeme vyjádřit i ve hře. Ale do té hry nesmíme dítě nutit, hra musí jít zevnitř ven. Můžeme ji dítěti jemně nabídnout, a zvolit hru, která bude pro dítě vhodná. Když preferuje křičet, můžeme si hrát na džungle a opice, které hlasitě řvou, když preferuje bouchat, můžeme nabídnout boxovací pytel. Neměli bychom pocit rozmlouvat a snažit se jít proti němu.

Ruda se během zkoušení různých způsobů „jak se cítit lépe“ naštval ještě víc. Bohužel, okolí Rudy nenabízí mu to hlavní, co Ruda potřebuje — pochopení a přijetí.

Ruda utíká samotný k jezírku a konečně má prostor, ve kterém ho nikdo neruší. Tam se mu podařilo napojit na sebe, na to, co prožívá… Nakonec Ruda uznává, že asi je „malinko naštvaný“ a dostává se k pocitu smutku. Smutek a slzy by mohly být ideálním řešením frustrace, ale Ruda nežije v ideálním světě (kdo tam žije, že?) a jeho smutek přeruší gorila Norman, který tančil s dikobrazem a napíchal si ostny do zadku. Mimochodem, všimli jste si, že moderní pohádky často utíkají od smutku pomocí humoru nebo odvedení pozornosti? Zdá se, že smutek je pro moderní autory skoro nesnesitelný, nebo se bojí toho pocitu u dětí. Přitom pohádky jsou tak krásné místo pro cítění emocí, které mohou být v reálném životě příliš moc…

Kniha končí tím, že si Norman a Ruda užívají společnou klidnou chvíli, kdy se každý napojí na to, co zrovna cítí. Norman uznává frustraci Rudy a najednou se Ruda cítí lépe. Právě tohle uznání pocitu chybělo Rudovi celou tu dobu.

Kniha obsahuje úžasné emocionální ilustrace, které doprovází relativně krátký, ale zajímavý text. Moje děti se v Rudovi poznaly, chtěly vyzkoušet doporučení zvířátek, smály se a soucítily Normanovi po setkání s dikobrazem, líbil se jim i konec, ve kterém se tenze frustrace uvolní poté, co se stane pocitem a dostane pochopení. Rádi si ji opakovaně čteme a mluvíme o ní. Knihu můžu doporučit jak pro rodiče, tak i pro nás, dospělé. ��

Asi se budu opakovat, jenže co se dá dělat. S dětmi je to občas prostě na jedno brdo a emoce se řeší na denní bázi. Posledně jsme si v Krabičce povídali o strachu. Dnes si projdeme vztek a špatnou náladu.

Tvrďák Ruda má špatnou náladu. Sluníčko moc svítí, obloha je příliš modrá a banány? Banány jsou přehnaně sladké! Jeho kamarádi vůbec nechápou, proč je naštvaný. Určitě by mu pomohlo, kdyby se pořádně narovnal, začal se usmívat a vůbec se choval jako každé spokojené zvíře v pralese: skákal, plaval, válel se, objímal a smál se. Dobrá nálada přijde pak tak nějak sama. Ruda se poctivě snaží, ale nejde to. A hlavně: on přece vůbec není naštvaný! Humorný příběh pro děti od 4 do 7 let o tom, že být naštvaný je zcela normální a že umět si svou špatnou náladu přiznat a přijmout ji, je nejlepší cesta, jak se s ní vyrovnat. Kniha se dostala do první desítky bestsellerů The New York Times a na seznamu strávila 25 týdnů. Má dalších 8 pokračování.

Znáte ty dny, kdy se ráno probudíte, a štve vás – naprosto bezdůvodně - i vzduch? Tak přesně to se stane i Rudovi. Aby toho nebylo málo, tak své rozpoložení popírá a snaží se sebe i své přátele přesvědčit, že je všechno naprosto v pohodě.

Jenže oni vidí, že není a snaží se mu všemožně pomoci, čímž celou situaci nepatrně zhoršují. Kolikrát jste na otázku nejbližších, co vám je, odpověděli, že nic? A kolikrát jste vlastně lhali? Kolikrát jste stáli na druhé straně barikády a šili do své polovičky či jiného člena rodiny, co mu vlastně je a snažili se to z něj vydolovat?

Nevrlý Ruda je krásný v tom, že je v podstatě úplně prostý a názorně nám ukazuje, že špatná nálada a rozmrzelost jsou normální. Není důvod se stydět. Stejně tak nemusí nutně existovat lék nebo řešení a tahle emoce musí prostě odejít stejně tak, jako přišla. Stačí jen dopřát si prostor, najít klidné místo a zhluboka dýchat. Jasně, v reálném životě to není zpravidla tak jednoduché, ale Nevrlý Ruda je primárně pro dítka od 4 do 7 let, takže to berme s nadhledem a rezervou.

O ilustrace se postaral autorčin manžel, Max Lang, a uchopil je svérázně, ale přitom stále realisticky, takže se dají zvířátka snadno identifikovat. Je prima pro změnu vidět gorilu, hyenu, marabu a další, oproti klasickým a často se opakujícím kočkám, psům, liškám či medvědům.

Nevrlý Ruda si nás získal a to nejen výrazně rudou barvou, která skvěle vystihuje naštvanost. Je to milý nabručený mrzout, který nakonec (a my s ním) pochopí. Suzanne Lang se podařilo krásně, jemně a vlastně i reálně a vtipně zachytit něco podstatného a zprostředkovat to dětskému publiku. Nevrlý Ruda další i díly a já bych je rozhodně ráda viděla i u nás!

Hodnocení 5/5

Zase jedna boží knížka pro děti. O tom, že projevovat emoce je v pořádku, že mít špatnou náladu je v pořádku a přiznat si, že jsem naštvaná, je v nejlepším pořádku.

Ruda je opičák, který nemá svůj den, vadí mu úplně všechno. Jeho přátelé se mu snaží radit, co má dělat, aby si zlepšil náladu, ale on se jen víc a víc vytáčí a na všechny křičí, že není naštvaný. Jenže pak si přizná, že naštvaný je a že to tak asi ještě chvíli bude, než ho to přejde, a v tu chvíli se začne cítit lépe.

Z toho by se mohli poučit i mnozí dospělí - prožít si emoci, pojmenovat ji a nechat jít, takhle jednoduché to může být…