Knihy Petra Horáčka jsou v Česku známé a hodně oblíbené. Vynikají především originálními barevnými ilustracemi a také milými příběhy, které jsou jednoduché a přesto mnohdy hluboké. V Mámině koutku jsem vám už představovala díla jako Nový domek pro myšku, Nejkrásnější místo na světě, O myšce, která se nebála nebo Jak myška snědla měsíc.

Nyní vydalo Nakladatelství Portál novinku s názvem Pan Baf. Ta už není jen od Petra Horáčka – autorkou je Joyce Dunbar, která je oblíbenou dětskou spisovatelkou. Ilustrace ale pochází právě od Horáčka (což možná některé nepřekvapí, protože dvojice spolu spolupracuje už delší čas).

Obsah knihy

Kniha Pan Baf vypráví o jednom malé kocourkovi, kterému Anička říká pan Baf. Proč? No to je jednoduché. Když ho poprvé donesla domů, vyskočil na ní z krabice tak rychle, až se Anička polekala.

Pan Baf miloval vtípky – rád se plížil za vším, co se hýbalo a pak… udělal BAF! Nebo skočil ráno na Aniččinu postel a svou holčičku tím vystrašil. A ani rybky neměly v akváriu klid.

Vzhledem k tomu, že pan Baf miloval, když se všechno hýbalo, jeho nejoblíbenějším ročním obdobím bylo jaro. Pokaždé vystrašil malé králičky, vyděsil malé sovy a mnoho dalšího. Celou zimu se na toto období těšil…

Jenže jednoho rána se pan Baf vzbudil a zjistil, že už jaro začalo a že to skoro zaspal. Navíc byl nějaký ztuhlý, všechno ho bolelo a skoro se neprotáhl dvířky. Zkoušel bafnout na zvířátka jako dříve, ale ty se už nevyděsily.

Smutně se odplížil domů, kde na už něj čekala Anička. A měla pro něj překvapení. A hádejte, co překvapení udělalo… BAF!

Formát knihy

Kniha je vysoká přibližně jako formát A4, je ale čtvercového tvaru. Má pevnou vazbu a jemné celobarevné stránky.

Celkové hodnocení

Kniha Pan Baf od Nakladatelství Portál přináší krátký příběh o tom, že i zvířata mohou stárnout a ztrácet svou hbitost. Nemusí to být ale špatně. Takový už prostě koloběh života je.

Dominantou celé knihy jsou především velké a barevné ilustrace. Textu je na každé stránce málo (většinou jen pár vět), zato obrázků si určitě všimnete na první pohled, protože jsou hodně výrazné (ostatně jak je u Petra Horáčka zvykem).

Trochu mě překvapilo zakončení knihy. Čekala jsem teda něco úplně jiného. Beky (4 roky) ale byla nadšená a kniha se jí moc líbila. Nejen proto, že má ráda kočky, ale i kvůli vystrašení, které měl pan Baf na svědomí (a které prostě děti mají rády – hlavně u druhých).

Kniha je vhodná jak pro menší děti od 3 let, tak pro začínající čtenáře, kteří si mohu knížku zkusit přečíst sami. Příběh není dlouhý, je psaný většími písmeny a snadno se čte.

Byl jednou jeden kocour, kterému říkali pan Baf. Všechna zvířátka se před ním musela mít napozoru. Ne proto, že by byl zlý, ale proto, že z legrace rád strašil své okolí a na každého bafal.

Jednoho dne ho však bafání přestalo bavit. Pan Baf se tedy smutně vydal domů a začal se strachovat, zda už není moc starý. V tom mu jeho panička přinesla domů Pampelišku. Ptáte se, kdo byla Pampeliška? Pampeliška byla malé žluté koťátko, které se panu Baf v leda čem podobala. Baf!

Pan Baf je novinkou na trhu, kterou vydává nakladatelství Portál. Autorkou knihy je Joyce Dunbar. Ilustrace vytvořil Petr Horáček, které jsou, jako vždy překrásné a navíc vybízejí dítě k zamyšlení.

Jak se nám kniha četla:

Kniha zaujme děti na první pohled svou barevností. U nás zaujala rovnou všechny tři děti. Batole, čtyřletou školkačku a i předškoláka, který si na ni cvičí čtení.Děti si knihu rády vytahují z knihovny a jenom tak si v ní listují a vymýšlí nové příběhy, anebo si ji vyberou před spaním.

Z pohledu dospěláka, bych řekla, že v knize hrají prím především ilustrace, které jsou fantastické, tak jak jsme od Petra Horáčka zvyklí, ale obsahově mi přijde trošku slabší.

Na druhou stranu velmi oceňuji větší formát, díky kterému si děti ilustrace užijí naplno, a pevnější stránky, které ani malé dítko jenom tak lehce neponičí.

…do kterého patříte vy? My s dědou jsme tým pes. Ovšem cácorka? To je jiná. Ta miluje všechny zvířata – nejvíce však kočky, psy, žirafy a dinosaury. Ještě eventuálně žraloky, podle nálady. A protože je pan Baf primárně pro ni, je úspěch zaručen. Máte vy nějaké téma, kterému neodoláte, pokud se v knize vyskytne?

S ilustracemi Petra Horáčka se setkávám podruhé a znovu se nad nimi rozplývám. Už v případě Nejkrásnějšího místa na světě měl mou přízeň zaručenou. Přestože se mi obrázky u první knihy líbily více, i pan Baf má něco do sebe. Přiznávám však bez mučení, že mi neuvěřitelně vadil vybraný font. Jo, co to je? Písmo. Sheldon Cooper ze seriálu Teorie velkého třesku by vám tu udělal sáhodlouhou přednášku, já jsem však amatérský tvořitel meme a bannerů, čili z mého pohledu vám mohu říci pouze toto: Písmo působí nezvykle tvrdě a k ilustracím jednoduše nesedí.

Jde o takovou výtku nehýtku. Něco, co mám potřebu zmínit, avšak na konečné hodnocení knihy to má pramalý vliv. To už mám větší problém s anotací spíš než s typem písma. U knih pro dospělé mám na anotace a spoilery v nich alergii přímo pekelnou. Tady je v jednom krátkém odstavečku shrnuta hlavní podstata a pointa knihy a to mě točí do vývrtky.

Dítko si toho nevšimne, protože v pěti letech neumí číst, zná jen některá písmenka. A i kdyby mohlo, stejně předpokládám, že by ho zajímaly nejprve ilustrace, poté příběh a nějaká pointa či vyzrazení zápletky v anotaci by mu bylo naprosto šuma fuk. To jen matka má pocit, že si musí zarýpat.

Ne, vážně, u knihy od Portálu se mi ještě nestalo, že by se mi líbila i nelíbila zároveň. Přitom je příběh opět zvláštně mile poetický a každý v něm může vidět něco jiného. Dítě neposedného kočičáka, který je pěkný raubíř. A dospělý se nostalgicky chytí příběhu o stárnutí a nových podnětech.

Je to prosté, milé, plné barev a přitom smutně kouzelné. V souboji text versus ilustrace na celé čáre vítězí grafická stránka knihy a myslím, že nejen vítězí, ale i dost zachraňuje. Zároveň musím přiznat jisté provinění. Kdybych totiž neměla práci pana Horáčka v takové oblibě, kniha by odešla s mnohem nižším hodnocením. Opět se však dostáváme do situace, kdy názor matky není ten, který by měl mít vypovídací hodnotu.

Potomek je spokojen, pro knihu si chodí pravidelně, listuje v ní, vymýšlí si vlastní zápletky a na tom záleží. Pokud tedy máte možnost, nechte děti, ať si – alespoň občas – v knihkupectví nebo v knihovně vyberou sami. Ať se dívají svýma očima a volí podle svého vkusu. My bychom měli být jejich parťáky, podporovateli v knihomolství a ne cenzory (samozřejmě neplatí paušálně a u všech knih, snad si rozumíme – občas je kritické oko rodiče pro změnu potřeba – vše je o balancu a rovnováze).