Svéráznou Hedviku jsme si s dětmi oblíbili už z první knihy o ní - Ve škole se dějou věci, kterou posloucháme jako audioknihu. Je to velká zábava přicházející ze severu, kde dětské knížky psát umí. A umí to tak nějak jinak. Je to realistické a je to vtipné. Někdy jsou severské knihy obtížněji přijímány, často vnáší do dětské literatury prvky nevšední, složité, smutné, bizarní. Švédská autorka Frida Nilsson je sice přirovnávána k Astrid Lindgrenové, ale její styl je úplně jiný. Snaží se totiž za každou cenu o humor, chce, aby se děti při čtení ze srdce smály. Druhá kniha ze série o Hedvice se jmenuje Poněkud zvláštní kůň a vyšla v nakladatelství Portál.

Hedvika bydlí na švédském venkově, chodí do druhé třídy, má nejlepší kamarádku Lindu a touží vlastnit koně. Protože kdo nemá koně, je totálně out. Když jí tatínek sežene osla Maxmiliána, začnou se dít věci. Hedvika nezkrotného oslíka nesnáší a aby zapadla do kolektivu "koňařek" vymyslí si souseda Maxe, který má hned tři bělouše, na kterých se Hedvika může prohánět od rána do večera. Tím se jednak Hedvika stane hvězdou školního dvora, ale taky začne nebezpečný kolotoč lží, do kterých se zamotává čím dál víc...

Hedvika je tak trochu lotr. Je drzá, sobecká a dětsky upřímná, lépe řečeno kousavá. Ani v příběhu není vše růžové a idylické, vyskytují se tady chuligáni, co podpalují garáže, spolužačky, které z kolektivu nemilosrdně vystrnadí každého, kdo se odlišuje, lidé, co nemají moc peněz a žijí ve špíně. Všechny příhody jsou podávány s upřímnou noblesou a minimálně ve mě vzbuzují i jistou nostalgii, jak to tak u severských autorů bývá. Líbí se mi, že v knize není nic přibarveno dětskými barvami, že je všechno syrové tak, jak má být.

Klárka dostala knihu k svátku a od té doby ji čteme hodně často. Musím říct, že se smějeme všichni, není teda úplně z uspávacího soudku. Rozesměje i Chlupáče, který je k mnohým knihám dost skeptický. Obecně doporučuju pro děti tak od šesti let. Je fakt, že o trochu víc bude bavit holky. Nesmím zapomenout na velmi povedené a živé ilustrace, o které se postarala Ilona Komárková alias Komára. Klidně by jich mohlo být i víc.

Je skvělé, že i do tak veselé a rádoby uvolněné knihy se nenásilně vecpala mnohá aktuální témata, která děti řeší. Neustálé srovnávání se s kamarády, touha mít to, co mají ostatní, žárlivost, odlišnost, touha po uznání. Řešili jsme to my, řeší to naše děti. Není na tom nic neobvyklého, ale je dobré si to připomenout a našim potomkům na tomto milém příběhu ukázat, že to jde i jinak.

Nekomplikovaný příběh ze švédského venkova čtenáře a čtenářky od sedmi let potěší, ale bujné vraníky, něžné bělouše ani nespoutaně vlající hřívy by od něj čekat neměli.

Málokdo z nás se v mládí minul s dílem Astrid Lindgrenové, která ve své době průkopnicky vnášela do dětské literatury zcela nová témata, což vyvolávalo diskuse o nevýchovnosti či psychologické škodlivosti její tvorby. Zatímco z Lindgrenové se postupně stala klasika, současná severská literatura pro nezletilé se posunuje dál a zůstává pro české prostředí často kontroverzní: někdy je nadšeně oslavovaná, jindy ale budí rozpaky, ať už umělecky zdařilými, avšak podle zdejšího vkusu málo roztomilými ilustracemi, nebo zpracovávanými tématy, která „přece nejsou pro děti“.

Jednou z řady autorek, které pro děti píší jinak, než jsme zvyklí – aniž bychom tím ale měli na mysli nějakou prvoplánovou snahu provokovat nebo tzv. bořit tabu –, je i Švédka Frida Nilssonová. Na své straně má naštěstí překladatelku a redaktorku Violu Somogyi a nakladatelství Portál, a tak její zvláštní knihy postupně vycházejí i u nás: Gorila a já okouzlila nejednoho dětského i dospělého čtenáře, pokud jí dali šanci a nenechali se odradit námětem adopce holčičky z dětského domova gorilou. Piráti z ledového moře přinesli tradičnější, pohádkovější a temnější příběh o setkání dětí se zlem a vykořisťováním, pro mnohé až příliš „smutný“. Vránova neobyčejná dobrodružství o bláznivém stopování holčičky a jejího kamaráda za ztracenými rodiči zase nabourávají snad všechna očekávání, která bychom od pohádky mohli mít. Jestli se v češtině dočkáme zatím nejnovější autorčiny knihy Det tunna svärdet (Tenký meč, švédsky 2017), líčící strastiplnou cestu chlapce Saši do říše Smrti za maminkou a nakonec i překvapivé setkání se samotným Smrťákem, zůstává ve hvězdách. Že by byla psychika českých dětí na ne zcela vážné pohrávání si s tématem smrti příliš křehká?

Volná čtyřdílná série o holčičce Hedvice, z níž v češtině pod názvem Poněkud zvláštní kůň vychází druhá kniha, na rozdíl od výše vyjmenovaných titulů nestaví na fantastické zápletce ani na bizarních motivech vyvolávajících smích i hrůzu (ale také leckdy osvobození od stereotypů spojených s určitými tématy). Vypráví o skoro úplně normální školačce, žijící se svou skoro normální rodinou na švédském venkově a potýkající se se skoro normálními problémy. Nilssonová se netají tím, že tahle dobrosrdečná, jenže poněkud paličatá, sobecká, hamižná, a dokonce i trochu pokrytecká cácorka je tak trochu ona sama. Líčí její prožívání tak, že se i čtyřiatřicetiletá čtenářka snadno vrátí do kůže malé holky. Holky toužící po vlastním koni – možná hlavně proto, že mít koně je mezi spolužačkami in –, ale ještě víc po uznání a kamarádství třídních hvězd. Která lže, až se jí od pusy práší, a přitom se jí svírá žaludek v obavách, že se všechno provalí. Která nechce být jiná než ostatní, a stydí se proto za oslíka, kterého jí pořídil tatínek, aby jí udělal radost. Autorka se nicméně smiluje a po řadě trapasů, ztrát a nepříjemných překvapení dopřeje hrdince šťastný konec i ponaučení, či možná spíše určité dozrání.

Nebyla by to Nilssonová, kdyby čtenářům líčila Hedvičin domov jako idylický Bullerbyn. Její svět, přiznaně inspirovaný méně známou knihou Astrid Lindgrenové Madynka (viz rozhovor), je problematičtější. Neznamená to však, že by v něm chyběla legrace. Zvláštní místo v něm má kromě nejlepší kamarádky Lindy Hedvičin neotesaný patnáctiletý bratranec, který je „chuligán“, dostal domácí vězení kvůli podpálené garáži a Hedvika se ho zpočátku trochu bojí. Chuligánství jako prvek narušující přehledný svět, kde by měl vládnout klid a pořádek, v ní vyvolává odpor – ale časem získává na přitažlivosti. Ukazuje se, že dokonce i maminka kdysi bývala chuligánkou! Nakonec o této kariéře vážně uvažují i Hedvika s Lindou. A pochopitelně: z protivného hloupého osla se ve finále vyloupne kamarád.

Na Fridu Nilssonovou je Poněkud zvláštní kůň, volně navazující na Ve škole se dějou věci (Portál, 2019), překvapivě „obyčejná“ kniha, napsaná vcelku jednoduchým jazykem a střídající originální, autentické postřehy z dětského světa s trochu hluššími místy. Čtenáře provádí velkou částí školního roku a mimochodem je seznámuje s řadou švédských tradic a zvyků, oslavou svaté Lucie počínaje a pálením ohňů na čarodějnice konče. V úvodu bylo řečeno, že Nilssonová píše jinak, než jsme zvyklí, což v tomto případě znamená chvílemi až bolestivě upřímné připomenutí dětského prožívání, které zahrnuje nejen úžas a fantazii, ale i úzkost, obavy a bezmoc (na to se v dospělosti někdy zapomíná). Čtenářky doufající v romantický příběh ze sedla knížka zklame, protože o koních navzdory názvu skoro vůbec není. „Varování“ ohledně toho, jak se to s titulním zvláštním koněm ve skutečnosti má, poskytuje už obálka Ilony Komárkové alias Komáry. Ta svými veselými ilustracemi (oproti švédské verzi poněkud usedlejšími) oživila i nejednu stránku příběhu.

Doufejme nicméně, že se milovnice koní přece jen začtou. Alespoň teoreticky se díky tomu dozví něco o důležitých a méně důležitých věcech v životě, o odpuštění a nápravě chyb a o opravdovém přátelství.

Stěží mezi námi bude někdo, kdo by v dětsví nezažil koňskou mánii. Pokud ne sám na sobě, tak alespoň u někoho z okolí. Čtení série Dívky v sedlech, nekonečné prohlížení si jezdeckých potřeb a hopsání přes klacky na imaginárním parkurovém koni jsou nezapomenutelnou součástí mých raných let. A podobně je na tom i Hedvika – hlavní hrdinka knížky Poněkud zvláštní kůň z pera Fridy Nilsson.

Českému čtenářstvu by tato švédská autorka dětské literatury neměla být neznámá. V českém překladu už se objevily knihy Gorila a já, Piráti z Ledového moře a Vránova neobyčejná dobrodružství. Hedvika navíc není hrdinkou jen jedné knihy, ale celé série. Předešlý a zároveň první díl nese název Ve škole se dějou věci, na nějž Poněkud zvláštní kůň, letošní novinka nakladatelství Portál, navazuje. O jeho překlad ze švédštiny se zasloužila Viola Somogyi. Že se ale vše bude točit pouze a jenom okolo koní, od knížky nečekejte. Důležitou roli tu totiž sehraje osel, jehož příchod spustí sérii událostí, které udělají ze 160 stránek příjemně napínavé čtení. A třebaže je určená pro čtenáře od osmi let, vůbec se mi rozečtenou pasáž při vystupování z metra nechtělo zavírat.

Hedvika chodí do druhé třídy. Je tak už docela samostatná a zodpovědná za své činy. Ví, co se dělat má a co ne. Například se nemá lhát. Jenže co si počít ve chvíli, kdy všechny holky ve třídě touží po svém koni, spolužačka vlastnící tlustého poníka je největší hvězdou a Hedvika po sáhodlouhém naléhání na rodiče dostane osla? Maxmilián navíc není hodný osel, natož aby byl hezký s lesklou srstí a bujnou hřívou. Tatínek ho přivezl od zlého majitele, který osla týral, a tak je Maxmilián hubený a ke všemu naštvaný na celý svět – kope a kouše, kdykoliv to jde. Že by se s ním Hedvika pochlubila spolužačkám, nepřipadá v úvahu. Jenže neříct jim o novém obyvateli statku vůbec nic jí také nedá. A tak se z Maxmiliána stane jejich nový soused, který vlastní tři přenádherné bělouše a nechává na nich Hedviku jezdit.

Z té se rázem stane nejobdivovanější osoba celé třídy, jenže udržet si tohle postavení něco stojí. Konkrétně spoustu práce s vymýšlením dalších a dalších lží, protože se na souseda Maxmiliána každý vyptává a co je nejhorší – chce se jít podívat na jeho krásné koně. Výsluní má i svou odvrácenou tvář a netrvá dlouho. Hedvika už všechen ten vymyšlený svět nezvládá a Maxmiliánova pravá identita se samozřejmě prozradí. Hedvika tak najednou místo obdivu sklízí posměch, musí se vyrovnat se společenských propadem a získat zpět přízeň své nejlepší kamarádky Lindy, kterou od sebe v zápalu slávy nechtěně odehnala. A jako by problémy ve škole nestačily, Maxmilián se ztratí z ohrady a Hedvika, ačkoli ho neměla příliš ráda, si o něj začne dělat starosti. Jak její náročný školní rok nakonec dopadne už přečtěte sobě či svým ratolestem sami. Já si po představení knížky dovolím ještě lehké hodnocení.

Hedvika je vcelku typickou protagonistkou – je obyčejná a omylná, což ji občas přivede k nějaké lumpárně, ale v jádru je dobrosrdečná a spravedlivá. I když jsem si v první části knížky říkala, že to dítě je naprostým antivzorem správného chování, nakonec jsem pochopila, že Hedvika to vlastně myslí dobře, jen jí to v praxi občas nevyjde. Ale vlastní chyby ji dovedou k obstojnému polepšení. Chybování je přece jednou z podstat lidství. A kdo by chtěl číst knihy o přílišných slušňácích, kteří dělají vše podle pravidel, že? Za hlavní postavu má tedy autorka plný počet bodů.

Přestože se jedná o dětskou knížku, celým textem tak nějak prosakuje severské zobrazování věcí bez příkras. Na světě se děje dobré i zlé, někteří oslové jsou spokojení a tlustí, ale jiní tak veselý osud mít nemusí, tesařík na konci léta umírá, a když někdo praští spolužáka pěstí do nosu, teče ve třídě krev. Život není ideální, ale přesto obsahuje hezké chvíle. Děj se z větší části odehrává na venkově, kde Hedvika a její rodiče žijí. Nechybí tak idyla červených statků a závěje sněhu, pro lepší představivost zobrazené vkusnými a jednoduchými ilustracemi Ilony Komárkové. Kdo zná skandinávské tradice, bude mu prostředí děje mile povědomé. A kdo je nezná, alespoň se o ně obohatí. Nechybí tu známá oslava svaté Lucie, konzumace skořicových šneků, ale třeba také výraznější přítomnost církve a s ní spojená konfirmace. Či na severu rozšířený (zlo)zvyk žvýkání tabáku.

Knížku bych shrnula jako čtivou a hezky znázorňující lidské vztahy a vlastně celý svět jako složitou změť, ve které se musíme naučit orientovat už od dětství, abychom dovedli dělat správná rozhodnutí. Závěr recenze může vyznít trochu jako patos, ale ten v samotné knížce určitě nehledejte.