Dejte si pozor! Až budete tuhle knížku číst svým dětem, začnou možná podezřele často mluvit o tom, že byste si měli oddychnout a jet někam do lázní. Přesně to se totiž stane v knížce Strašidelná chůva (vydává Portál). Maminka vyhraje dva týdny dovolené a protože tatínek nemůže dorazit do jejího odjezdu domů, dostane zároveň s lístky na vlak i chůvu pro děti. Ale jakou! Obrovskou, chlupatou, nemluvnou, se žhnoucíma žlutýma očima! Zkrátka strašidelnou. Normální maminka by samozřejmě nikdy neodjela, kdyby něco takového přišlo hlídat její poklady, ale protože je to knížka pohádková, tahle maminka statečně odjede.

Postava strašidelné chůvy je senzačně vymyšlená. Je to jednoduše bubák. Díky tomu, že nejstarší sestra si vypůjčila v knihovně knížku o bubácích, dozvíme se, že právě tenhle bubák jí spadané, lehce nahnilé listí a taky se v něm rád rochní. Dětem hned dojde, že jejich bubák musí mít hrozný hlad, a uprostřed noci ho vyvedou do parku za domem. Tam se bubák slastně nacpe a dá si s nejstarší sestrou závody k domu. Při nich se ale málem srazí se sousedkou a to je průšvih. O bubákovi nesmí vůbec nikdo vědět! Tak je to totiž napsáno v podmínkách zapůjčení bubáka – chůvy! Bubák je hodný, dává na děti pozor, chrání je, je s ním i legrace – a ostatní zjistíte sami. Knížka má velká písmenka, a tak se bude číst dobře babičkám i dětem. Tuutikki Tolonen není autor, jak by se mohlo zdát, ale autorka. Je jí čtyřicet tři let a žije ve Finsku. Studovala filosofi i, ale také latinskoamerickou literaturu v Buenos Aires. Její knihy získaly nejen čtenáře, ale také ocenění po celém světě. Strašidelná chůva patří mezi ty knížky, které baví nejen posluchače, ale i čtenáře. Uvidíte, budete mít co dělat, abyste knížku zavřeli, když vaše děti usnou, a nečetli ji dopředu. Řada knížek pro děti nakladatelství Portál je čím dál tím zajímavější.

Kdo by neznal bubáky: objevují se pod postelí, v temném sklepě, možná i v lese, prostě všude tam, kde si je dětská fantazie dokáže vytvořit. O tom, jak vlastně vypadají a jestli by se nedali využívat třeba jako chůva, zapřemýšlela finská autorka Tuutikki Tolonen a společně s ilustrátorem Pasim Pitkänenem je v knížce Strašidelná chůva nechala zhmotnit.

Bubácká au-pair v lidském světě

Dnešní děti dobře vědí, že bubáci, jimiž se dříve strašívalo, neexistují. Totéž si myslí i sourozenci Hilla, Kaapo a Maikki, ovšem jen do chvíle, než jejich maminka vyhraje dvoutýdenní zájezd do Laponska, jehož součástí je i odborná péče o děti. Tatínek (přezdívaný pro své časté služební cesty Neviditelný hlas) se má co nevidět vrátit domů, a tak maminka vyrazí na dovolenou, zatímco starost o děti a domácnost přebere doručená chůva – chlupatý, mručící bubák, páchnoucí močálem.

Zprvu se zdá, že vše proběhne bez větších komplikací, ale Neviditelný hlas uvízne kvůli sněhové bouři na vzdáleném letišti a bubák to s péčí o domácnost nijak nepřehání, takže děti musejí začít jednat samy. Je třeba zjistit, co je ten bubák vlastně zač! Zvlášť když se ukáže, že bubáci nahradili rodiče i v rodinách kamarádů a spolužáků a že chůvy nedělají úplně dobrovolně.

Rozkrývání tajemství bubáků má spád a nepostrádá překvapivé zvraty a odbočky, byť pro děti ve věku 8–12 let možná ne vždy uspokojivě vysvětlené. Silnou stránkou příběhu je důraz na sounáležitost a spolupráci mezi sourozenci, kteří přes běžné každodenní rozmíšky v zásadě drží spolu a své přednosti dokáží dát do služeb všech: nejstarší Hilla je sice velmi soutěživá, ale v důležitých chvílích prokáže rozhodnost a sílu, devítiletý knihomol Kaapo čerpá informace o bubácích z literatury, jejíž sílu nelze podcenit, a bezprostřední Maikki, které je přesně šest let a čtyři měsíce, sice ještě číst neumí, o to větší empatii však projevuje vůči svému okolí včetně bubáků a její intuice je neomylná.

Tuutikki Tolonen (nar. 1975) působí jako lektorka rétoriky a kurzů tvůrčího psaní pro děti, pracovala jako redaktorka časopisu pro děti a mládež a v tvůrčím tandemu se spisovatelkou Eppu Nuotio vydala několik dětských knih. Dvoudílná série o bubácích (Strašidelná chůva a Strašidelná cesta) je její samostatnou prvotinou, a to velmi úspěšnou. První z nich získala několik literárních ocenění, překládá se do více než dvacítky jazyků a práva na zfilmování byla prodána i do Hollywoodu. Ilustracemi text doprovodil Pasi Pitkänen, finský výtvarník, u nás známý z Parvelovy a Sorlandovy série Kepler62, ale dlužno dodat, že jeho černobílé obrázky intenzivní emoce vyvolané textem značně oslabují. V dětské fantazii by asi bubák získal monstróznější obrysy.

Originální název knihy Mörkövahti pracuje se slovem mörkö, které rozhodně budí respekt, nečekejte žádnou ladovskou idylu z Bubáků a hastrmanů. Slovo odkazuje mimo jiné na děsivě pomalou, temnou a tichou Moranu z muminích příběhů, kolem níž všechno mrzne. Mimochodem i sama Tuutikki Tolonen nosí křestní jméno podle jedné z postav zmíněné muminí série Tove Janssonové, v českém překladu známé jako Tiki. Bubáčí svět, který je ve Strašidelné chůvě bohužel jen naznačen, má však blíže spíš k některým hrdinům Roalda Dahla než k postavám z muminího údolí. Podobně jako u Dahlova Zlobra se totiž pod děsivým vzhledem může skrývat hodná a citlivá bytost. Pobyt nemotorných bubáků v lidském světě, kam zjevně nepatří, navíc přináší i řadu groteskních situací, které děsivost představ narušují. Přesto se po dočtení možná zajdete podívat do skříně v předsíni – co když se tam usídlil bubák?

Tak tohle je úplně jiný příběh! Hlavními hrdiny jsou tři děti, sourozenci Hilla, Kaapo a Maikki. Jejich tatínek je často na pracovních cestách a skoro ho neznají. Pamatují si jen jeho "neviditelný hlas", protože jim často telefonuje. Když maminka dostane pozvánku do lázní, vyšle podivný spolek k dětem chůvu, která je má pohlídat, než se otec vrátí.

Jaké překvapení děti prožijí, když se z chůvy vyklube bubák. Velká chlupatá smrdutá příšera, která toho neumí moc uvařit, bojí se komára a spí ve skříni. Děti jsou spíše než na bubáka odkázáni sami na sebe. Starají se o sebe, ale i o něj. Bubák má totiž svá tajemství, která se mu moc nechtějí prozrazovat.

Kaapo navíc sežene knihu, kde popisuje autor svůj život s vlastním bubákem. Tak se dozvídají, co bubáci jí, jak a kde spí, a co potřebují, aby byli šťastní. A děti chtějí, aby jejich bubák byl šťastný.

Tahle knížka je především pro větší děti. Svět, který kolem svých bubáků autorka stvořila, je přirovnáván k Harry Potterovi. Já bych to viděla méně pompézně, protože Bradavice jsou Bradavice, ale kdo ví. Třeba se ve druhém závěrečném díle podíváme do míst, kde bubáci bydlí a budeme ještě překvapeni.

I když jsem dospělá, tahle knížka mě opravdu hodně bavila. Líbilo se mi myšlení dětí, jejich dobrodružství a záchrana bubáků, atd. Prostě jsem se skvěle bavila po celou dobu čtení a poslechu, protože já mám knížku nejen v hmotné podobě, ale i jako audioknihu výborně namluvenou Bárou Štěpánovou.

Pokud máte doma čtenáře kolem čtvrté, páté třídy, jsem přesvědčená, že touhle knížkou jim uděláte rozhodně velkou radost!