Finská autorka dětem připravila opravdu dobrodružné a napínavé čtení s nádechem tajemna. Strašidelná chůva od spisovatelky Tuutikki Tolonen vyšla v nakladatelství Portál a otevírá již zdatnějším čtenářům svět bubáků, mluvících županů, záhadných jezinek i víl svízelek, které se stravují vskutku netradičně.

Krásný přebal, pěkné ilustrace a humorný, lehce strašidelný obsah nám vydržel na několik večerů. Tato kniha je určena čtenářům od 8 do 12 let a myslím, že je to celkem trefné. Opravdu nejde o první čtení, písmenka jsou již trochu menší a kapitoly jsou dlouhé tak akorát. Jelikož jde o dílo finské spisovatelky, vyskytují se v knize finská jména, se kterými jsme měli trochu problém, ale autorka chytře do knihy sepsala i výslovnost finských jmen.

Hlavními postavami jsou sourozenci Maikki, Kaapo a Hilla Hellemaanovi, kterým začínají letní prázdniny. To, že budou opravdu neobyčejné, slibuje hned několik skutečností. Maminka, která je pořád doma, vyhrála v loterii zájezd do Laponska a odjíždí. Tatínek, kterého děti přezdívají Neviditelný hlas, protože nikdy není doma, se vrací. Z počátku budou ještě doma sami s chůvou, která jim byla v rámci maminčiny výhry přislíbena.

Není to však obyčejná chůva, ale bubák. Bubák, jménem Grah, který vrčí, působí strašidelně, páchne po shnilém listí a šíleně se z něj podivně práší. Poznají však, že je to dobrák a brzy se s ním nejmladší šestiletá holčička Maikki skamarádí. Děti se chtějí o bubácích dozvědět více a v tom jim pomáhá záhadná kniha, kterou si nejstarší, jedenáctiletý Kaapo, vypůjčil z knihovny. Děj se stává stále záhadnějším, když děti zjistí, že nejen jejich maminka vyhrála hlavní cenu v loterii, ale i spousta rodičů z okolí a oni nejsou jediní, kteří jsou sami doma bez rodičů a hlídá je bubák, který je po většinu času nacpaný ve skříni.

Rozhodnou se tomu všemu přijít na kloub, zvlášť když zjistí, že bubáci nejsou u nich zcela dobrovolně a touží se vrátit domů. Kde to však je a kdo jsou tajemné ženy, které vypadají jako jezinky? Proč mají lustr plný bonbonů, které požírají neznámé víly svízelky? V tom všem Maikki radí její věrný kamarád, kterým je župan. Župan, který mluví, ale pouze s Maikki. Naštěstí se domů konečně vrací Neviditelný hlas, neboli tatínek a rozhodne se dětem pomoci. Jak vidíte, knížka dětem slibuje opravdu zajímavé a nevšední čtení, které nás překvapilo nečekaným koncem. Tak nečekaným, že doufáme v druhý díl, protože jsme se nedozvěděli spoustu věcí a kniha končí jako začátek nového dobrodružství.

Černobílé ilustrace pochází od Pasi Pitkänena, který knihu velmi vtipně a hezky ilustroval. Téměř každá kapitola slibuje nový obrázek a ke zdařilému, téměř roztomilému bubákovi získají děti hned vřelý vztah.

Za Strašidelnou chůvu jsme rádi a moc se nám líbila. Otevřela nám dveře zase do jiného světa, kde tajemno a svět pohádkových bytostí je zcela otevřeně přijímáno a detailně prokresleno. Tato kniha u nás získá své místo i ve školním čtenářském deníku a věřím, že i v nejedené dětské knihovničce. Doufáme v pokračování, protože bychom se chtěli dozvědět, jak to se sourozenci dopadlo a jaký je pravý domov tajemných bubáků. Kniha byla přeložena do několika jazyků a slibují i filmové zpracování, tak snad se objeví i v našich kinech.

Bezvadně napsaná, výborně přeložená, skvěle ilustrovaná. V pevné vazbě, se záložkou. Kvalitní papír, mým očím přátelská velikost písma. Chytlavá na pohled, příjemná na omak, formát tak akorát. Zdálo by se, že nakladatelství Portál neudělalo v případě Strašidelné chůvy finské autorky Tuutikki Tolonen jedinou chybu. Ale není tomu tak. Něco je přece jen špatně, hodně špatně. Jsem popuzená a taky trochu uražená. Proč mi nikdo neřekl, že je to první díl!? Knihu jsem zhltala tak rychle, že jsem se až málem zalkla. A na poslední stránce čekala ta strašná pravda: Nedozvím se, jak to sMaikki dopadne! Zaklapla jsem knihu a okamžitě jsem se jala vytáčet číslo nakladatelství. Slečna byla milá a mé pracně skrývané hysterii se potěšeně chichotala. Ale ve mně to vřelo. Cože, až za půl roku?!

Mám ráda příběhy napsané tak dobře, že jim chcete věřit, i když je absolutně nereálné, aby byly pravdivé. Ve Strašidelné chůvě je nereálná jak postava polovičního člověka neboli bubáka, tak premisa, že maminka odjede na relaxační pobyt do Laponska a nechá doma své tři děti – Hillu (11 let), Kaapa (9 let) a Maikki (6 let a 4 měsíce) – s bubákem samotné.

Vyškolený hlídací bubák je mimořádně chlupatý, velice se z něj práší, neumí finsky a spí ve skříni. Doručí jej zvláštní kurýr v den maminčina odjezdu jako bonus k vyhranému zájezdu, a to spolu s dopisem, že jde o bubáka tajného, o němž se nesmí s nikým mluvit. Maminka odjede a děti se začnou s bubákem seznamovat. Místní knihovna překvapivě disponuje literaturou o bubácích a jejich zvycích a v dětech začne klíčit pocit, že bubák není domácí posluhou úplně z vlastní vůle. V tomto podezření je podpoří i froté župan, který tajně hovoří s nejmladší Maikki.

Županova kryptická sdělení vyvolávají ve čtenáři mrazení. Vypadá to, že se děje něco nekalého, že příběh, který se pojí s příchodem bubáka jménem Grah, není jen legrační kratochvíle o tom, jaké by to bylo, kdyby byli místo slečen na hlídání chlupatí, zavánějící bubáci. Jde o něco hlubšího a komplikovanějšího, o něco osudového, svázaného děsivým tajemstvím. Ve čtenáři se toto přesvědčení utužuje s každou přečtenou kapitolou – komické situace a nenucený situační humor jsou naředěné podivným bubáčím smutkem, útokem bodavého komárka, kterého se bubáci děsí, nebo příchodem tří hrůzu nahánějících čarodějnic, které jako by vystoupily z knih Roalda Dahla. Pořád je to velká sranda a čtenář se co chvíli zasměje nahlas, ale tajemná zápletka se utahuje jako uzel a je stránku od stránky temnější a temnější.

Hilla, Kaapo a Maikki záhy zjistí, že nejsou sami, kdo má doma bubáka. Nejen jejich maminka vyhrála hlavní cenu v soutěži o relaxační zájezd do Laponska. Relaxuje skoro celá jejich bytovka a několik dalších rodičů ve městě. Všichni ale dostali přísný zákaz s kýmkoliv o bubácích mluvit. Děti, které mají doma hlídací bubáky, se sejdou u Hilly, Kappeho aMaikki a začnou stanovat před domem. Bubáci jdou samozřejmě s nimi, mají v popisu práce „své“ děti následovat. Díky Kaapově knize o bubácích a županovým radám děti pochopí, že bubáci potřebují být spolu. Někoho nebo něco hledají, na celé dlouhé hodiny se ztrácejí v lese. Začnou být dokonce značně liknaví a občas svým svěřencům zapomenou připravit jídlo (jedním z bubáčích hlavních úkolů je děti každý den nasytit, ale kulinářské umění není jejich silnou stránkou – některým dětem jejich bubáci připravují jen brambory ve slupce s kečupem, jiným vrší půlmetrové sendviče z celého chleba, které obsahují zároveň sýr, salám, marmeládu i špenátové palačinky). Naštěstí se ze služební cesty vrátí Hillin, Kaapeho a Maikkin tatínek, přezdívaný svými dětmi „Neviditelný hlas“, protože doma bývá tak málo, že ho znají jen po telefonu. Kromě funkce svačináře ale tatínek žádnou další důležitou roli nepřebere. Mozkem celé skupiny jsou stále jeho tři děti, zejména nejmladší Maikki, která jako jediná dokáže s Grahem víceméně uspokojivě komunikovat.

Právě tatínek ovšem odhalí, že čmáranice na výkresech, které Grah neustále vyrábí, dávají dohromady mapu. Mapu velice důležitého místa, kde se o úplňku sejdou všichni bubáci a rukama se spojí do dlouhého řetězce. A jediný článek, který jim tak dlouho chyběl a který tak dlouho hledali, aby mohli otevřít tajnou bránu a vrátit se domů, se k nim přidá díky Kappeho knize z knihovny. Bez ní a bez Kappeho, Maikki a ostatních dětí by to bubáci nezvládli. Brána domů by se nikdy neotevřela.

Strašidelná chůva začíná jako veselá pohádka pro děti od 6 do 13 let. Čtenář se těší na legrácky a úsměvná zakopnutí, která přináší soužití s nemotorným chlupatým stvořením. Jaké je ale překvapení, když se nám zprvu komičtí bubáci začnou před očima měnit v komplikovaná, nešťastná a pravděpodobně zotročená stvoření. Ani postavy dětí nejsou ploché a prvoplánové. Kromě odlišných vztahů k bubákům – některé děti se svých bubáků bojí, jiné jimi pohrdají a některé k nim láskyplně přilnou – pracuje autorka i se sourozeneckými vztahy hlavních hrdinů. Ti sice drží pospolu, ať se děje, co chce, ale zároveň mezi sebou soutěží, popichují se, řeší své vnitřní nejistoty a obavy. Hilla například vyzve bubáka k běžeckému závodu nočním lesem, Kaape neuvažuje o bubácích jen jako o bytostech, s nimiž je nutné naučit se žít, ale zároveň se je díky autorovi knihy o bubácích, Runarovi, snaží zkoumat z vědeckého pohledu. Malá Maikki vnímá nejcitlivěji Grahovy emoce, daří se jí rozklíčovat jeho potřeby, má ho upřímně ráda a trvá na tom, že je potřeba mu pomoct. S ní a jen s ní je ochoten rozprávět župan, který svým tajemným vyprávěním vnáší do celé situace jak mnohá vysvětlení, tak i celou řadu mrazivých otazníků.

Je to vtipné a zároveň to má hloubku, je to pro kluky i pro holky, je to pro děcka i pro rodiče. Ilustrace skvěle korespondují s textem. Je to prostě další severský poklad v dětské knihovničce. Jeden příběh se na konci knihy uzavírá, ale mnoho dalších začíná. A mně nezbývá než počkat. Budu jako na trní. Celou dobu, než vyjde další díl. Paní Štollová, překládejte rychle, prosím! *

Mám slabost pro severské knihy, a to napříč žánry. Thrillery, non fiction i knihy dětské. Etapu těch dětských odstartovala výborná sci-fi série Kepler 62 a díky ní se nabalily další. Za Keplerem 62 stojí autorská dvojice Timo Parvela a Bjorn Sortland, ilustroval Pasi Pitkänen. Timo Parvela napsal i sérii o Elle, v češtině už vyšly dvě knížky (Ella ve škole a Ella a kamarádi). A Pasi Pitkänen ilustroval Strašidelnou chůvu, kruh se tak uzavírá :). Jeho styl je nezaměnitelný, ať posílá postavy do vesmíru nebo do lesa nakrmit bubáka.

Strašidelná chůva je taková hezká pohádková variace finského podivna, jde o první díl dvojdílné série pojící v sobě Roalda Dahla a Astrid Lindgrenovou. Maminka tří dětí – Hilly, Kaapa a Maikki Hellemaaových – vyhrála dvoutýdenní pobyt v Laponsku. Když cenu přijala, aniž tušila, přihlásila rodinu do tajného projektu. Protože se otec dětí, kterému kvůli jeho stálé nepřítomnosti děti říkají Neviditelný hlas, nestihl vrátit ze služební cesty, o děti se má postarat poloviční člověk (lidově bubák) se specializací péče o děti a domácnost.

Rodina dostala s bubákem i jeho charakteristiku:

„Povaha: Nenásilná, má rád televizi, líbí se mu v lidském obydlí.

Další upozornění: Nemá vlastní jméno, říká se mu ‚bubák na hlídání‘ nebo jenom ‚bubák‘. Potravu si obstarává sám. Pozor! Nikdy nenechává děti doma samotné.

Znalost finského jazyka: Špatná. Trochu rozumí, ale nemluví. Pravděpodobně se to nezlepší. Pozor! Neznalost nemá vliv na jeho pracovní schopnosti.

Ubytování: V předsíni ve skříni (skříň se musí okamžitě vyklidit).“

Bubák v pojetí Pasiho Pitkänena nemá chybu, je to veliké chlupaté cosi zahalené do oblaku prachu. Od začátku působí trochu ztraceně, což je s ohledem na další text pochopitelné. Strašidelná chůva je o běžné rodině, jejíž rutinu naruší pochybný experiment. Bubáci jsou hodní, nekonfliktní tvorové, jejichž přirozené prostředí představuje les. Snaha přesadit je do lidských obydlí je předem odsouzena k nezdaru. Ale proč to nezkusit, v knize tak nechybí tradiční severský prvek společenské kritiky.

Vedle knihy vyšla i audiokniha, kterou načetla Bára Štěpánová. Každému dítěti vdechla vlastní identitu – Maikki je nejmenší, nejvíce dětská, mluví se županem, ale rozlouskne překvapivě hodně věcí. Kaapo je chytrolín, bubáci ho fascinují, chce být další badatelem, jenž odhalí jejich podstatu. A Hilla je taková ta správná starší sestra, někdy lehce zpruzelá, ale kdo v jedenácti letech není :).

Dojem tajemna vystavěný v textu velmi dobře dokreslují hudební předěly.