Kniha dobře reaguje na revidovaný RVP PV, který se více zaměřuje na individualizaci vzdělávání a využívá k tomu právě pedagogickou diagnostiku.

Kniha je psaná „lidsky“, není v ní příliš teorie ani definic, spíš vše vychází z praxe (autorka ví, jak to v MŠ vypadá a dokládá to konkrétními příklady). To je podle mě největší plus. Autorka nebere diagnostiku jako papír pro papír, ale jako startovací čáru. Cílem není jen „něco zjistit“, ale hned vědět, jak na to navázat v pedagogickém plánu. Zaměřuje se na to, jak z pozorování udělat funkční nástroj. Může to pomoci odfiltrovat takový ten subjektivní dojem typu „dítě zlobí“ a jít víc k jádru věci – k příčině a konkrétním projevům, spouštěčům a situacím. Je zde „návod“ na strukturované pozorování (úchop tužky, stolování apod), ale také jak pozorovat dynamiku třídy (lze využít pro vhodnou komunikaci s rodiči, či poradnou). Učí pedagogy jak od daných situací „poodstoupit“ a zaznamenat to, co skutečně vidím, ne to, co si o dané situaci myslím. Dobře se zde pracuje i s časem (na pozorování není celý den a je třeba vše dobře zakomponovat do programu školy).

Vzhledem k tomu, že máme v naší školce integrované děti, může tato knížka být další nástroj, jak si práci s dětmi lépe rozfázovat a podložit daty a nejen intuicí. Dalším plusem je, že diagnostika v knize nekončí u papíru, ale autorka nás krásně navede k tomu, co se sesbíranými informacemi dělat dál – tedy k intervenci. Jak s dítětem pracovat, aby se posunulo, a ne ho jen zaškatulkovat (i toto lze využít pro „věcnou“ debatu s rodičem při hledání nejlepšího přístupu k dítěti či řešení nějaké konkrétní situace).

Závěrem: Pro začínající paní učitelky jsou podobné publikace podle mě „povinnou výbavou“ a my, které jsme „ v terénu“ již déle, tam najdeme skvělý restart a potvrzení, že to, co děláme intuitivně, má hlavu a patu.