Kniha Pedagogická diagnostika a intervence provází pedagogy v MŠ od teorie pedagogické diagnostiky až po intervenci založenou na výsledcích pozorování.

Hlavní pozornost věnuje pozorování coby nástroji diagnostiky: zabývá se tím, co sledovat (Na prvním místě dítě a jeho schopnosti, dovednosti, ale také zájmy a oblasti, v nichž se mu daří, nebo naopak nedaří. Samozřejmě i vztahy mezi dětmi ale např. i podmínky, které děti pro svou činnost mají a konec konců i osobnost pedagoga samotného: zda se např. některým dětem nevěnuje víc než jiným apod.), při jakých příležitostech, za použití jakých prostředků apod. 

Dále se věnuje důležitosti plánování či nahodilosti diagnostického pozorování (např. spontánní hra se může stát skvělou příležitostí pro pozorování vztahů mezi dětmi a skupinové dynamiky) i způsobům jeho konkrétní realizace a zaznamenání. Následuje vyhodnocování a interpretace pozorování, od kterých už je krůček k pedagogické intervenci, tedy stanovení kroků dalšího rozvoje dítěte.

Kniha také mluví o tom, co pedagogická diagnostika není: Není to testování, nástroj pro porovnávání dětí nebo pro vybírání těch, které nejsou „zralé pro školu“.

Publikace je založena na situacích z praxe a pro praxi je určena: kromě mnoha praktických tipů, co pozorovat, na co nezapomenout, jaké prostředky zvolit atd. přináší i přílohy v podobě pozorovacích formulářů nebo soubory doporučení jak naplánovat individualizovanou vzdělávací nabídku v souladu s RVP.

Ukázka

2.5 Druhy pozorování v mateřské škole

RVP PV hovoří o pozorování dětí jako o jedné z povinností učitele mateřské školy. Nespecifikuje však blíže, jaké druhy pozorování volit v různých výchovně-vzdělávacích situacích a jakým způsobem a v jakých intervalech tato pozorování systematicky realizovat. Učitel má tak plnou volnost zvolit si takový druh pozorování, který mu nejvíce vyhovuje a zároveň jej dovede k vytyčenému cíli. Nejdůležitější je jasně si určit, co chce pozorovat (předmět pozorování), proč to chce pozorovat a k čemu mu pozorování poslouží (cíl pozorování).

Při plánování pozorování je také třeba zvážit několik klíčových faktorů. Především se musíme rozhodnout, zda budeme pozorovat celou třídu, vybranou skupinu dětí nebo jednotlivé dítě. Při výběru pozorování je důležité vzít v potaz docházku dítěte do mateřské školy (dohodnutou i reálnou), konkrétně kolik dnů v týdnu dítě do mateřské školy dochází, zda pobývá v mateřské škole celý den nebo chodí po obědě domů. Víme-li, že všech dvacet dva dětí máme ve třídě pouze jednou týdně v pondělí, naplánujeme si hromadné pozorování dětí na tento den. Zohlednit je třeba také nemocnost dítěte a být připraveni z jakéhokoliv důvodu pozorování přesunout.

Výběr druhu pozorování by měl také záviset na našich zkušenostech s pozorováním (zejména s jeho načasováním, naplánováním a realizací) a našich aktuálních podmínkách ve třídě (přítomnost versus nepřítomnost kolegy/kolegyně; nervozita dětí způsobená neobvyklým plánem dne; nevyřešený spor mezi dětmi atp.).

Každá školka má svůj vlastní systém pedagogické diagnostiky a specifické podmínky pro pozorování. Jakým způsobem budou obojí učitelé realizovat, už záleží jen na samotné mateřské škole.

V praxi rozlišujeme dva základní druhy pozorování – nezáměrné (nahodilé) a záměrné strukturované pozorování, z nichž oba mají v předškolním vzdělávání své místo a význam.

Nezáměrné (nahodilé) pozorování

Nezáměrné pozorování neboli nahodilé pozorování je spontánní a učitel jej dopředu neplánuje (vyplyne ze situace). Nezáměrné pozorování probíhá v mateřské škole na každodenní bázi. V průběhu dne si můžeme všimnout například takových zajímavých momentů, že Péťa už umí chytit středně velký míč a Šárka poprvé správně vyslovila hlásku „r“. Učitel mateřské školy musí mít dostatečné znalosti z vývojové psychologie a RVP PV, aby byl schopný si těchto významných okamžiků nejen všimnout, ale také je dát do kontextu s dosavadním vývojem dítěte. V praxi se takové momenty písemně zaznamenávají do různých sešitů, šanonů či složek, nebo na samolepicí bločky, které mají díky své malé velikosti výhodu, že je můžeme mít kdykoliv s sebou (například v kapse).

Jedná se o nejrychlejší a zároveň nejúčinnější způsob, jak si zaznamenávat informace o jednotlivých dětech, skupině dětí či celé třídě. Paradoxně tento časově nejméně náročný typ pozorování vyžaduje mnoho dovedností: nejprve identifikovat okamžik, který stojí za zaznamenání, poté zapsat, co se dělo, a to ještě přesně, detailně a smysluplně; a na závěr být schopen zařadit celou situaci správně do kontextu RVP PV, aby mohl být záznam využitelný pro pedagogickou diagnostiku. Cílem nahodilého pozorování je průběžně monitorovat vývoj dítěte, jeho zájmy, potřeby a projevy chování, které se, zejména u dětí předškolního věku, mohou v čase často proměňovat.

Co se týká obsahu pozorování, zaznamenáváme si zejména to, co:

• U daného dítěte vidíme poprvé: Anežka se dnes poprvé bez pomoci sklouzla na skluzavce.
• Poukazuje na silné stránky/nadání dítěte: Tobík dnes vykázal vysokou zručnost při rukodělných činnostech, když si vyrobil ze dřeva vlastní meč.
• Je zájmem dítěte: Lenka je od začátku školního roku silně fascinována hmyzem. Dnes na zahradě hledala v pískovišti, co živého se v něm nachází.
• Poukazuje na oblasti, v nichž by dítě potřebovalo podporu: Míša projevuje frustraci při obouvání bot.

Považuji za významné zmínit, že v praxi si nevšímáme pouze něčeho velmi neobvyklého či výjimečného, ale snažíme se zachytit i zajímavé maličkosti – nikdy dopředu nevíme, zda nemohou mít klíčový vliv na další rozvoj dítěte.

Několikrát jsem se v rámci svých seminářů k pedagogické diagnostice setkala s tvrzením, že není potřeba si postřehy o dětech zapisovat, neboť si vypozorované učitelé pamatují. Ano – učitel skutečně může leccos udržet v paměti. Učitel, který je s dítětem denně, může nabýt dojmu, že zná jedinečnou povahu dítěte, jeho reakce i zájmy. Nicméně každé dítě se neustále proměňuje a vyvíjí a to, co platilo včera, může být za pár dnů zcela jinak. Díky pravidelným záznamům z pozorování dítěte má učitel přehled o vývoji dítěte, který mu může sloužit jako podklad pro schůzky s rodiči a také jako důkaz o průběžném monitorování dítěte pro Českou školní inspekci. V neposlední řadě učitel vnímavým pozorováním jedinců získává důležité informace potřebné pro plánování další individualizované vzdělávací nabídky. Každé dítě bychom se měli snažit sledovat ve všech vzdělávacích oblastech co nejvíce rovnoměrně, vyváženě.

Písemný záznam z pozorování, který bývá u nahodilého pozorování psaný krátkou stručnou formou, lze doplnit fotografií dítěte při dané činnosti a vložit do portfolia dítěte (v případě že se jedná o pozorování, které je pozitivní a učitel jej chce sdílet s dítětem a jeho rodiči). Pokud se jedná o pozorování, v němž zaznamenáme nějakou nezvyklou reakci dítěte, kterou chceme ještě více prozkoumat předtím, než ji budeme s rodiči dále citlivě sdílet, zařadíme ji do vývojové složky dítěte, k níž máme přístup pouze my. Stejně tak činíme se záznamem popisujícím oblasti, v nichž dítě potřebuje podporu.

Záznam z nahodilého pozorování je vhodné obohatit přímou řečí dítěte:

Záznamy z pozorování by se měly soustředit primárně na pozitivní aspekty osobnosti dítěte a jeho vývoje.

Vyhodnocování nahodilého pozorování se skládá ze dvou kroků:

Určit, kdy, jak, s kým a za pomoci čeho výsledky pozorování vyhodnotíme. Za žádných okolností dítě nesrovnáváme s druhými dětmi ani s předepsanými tabulkami, co by kdy dítě mělo umět a ovládat (ty slouží jen pro naši orientaci, dítě se vyvíjí svým vlastním tempem). K porovnání dítěte „předtím” a „potom” můžeme použít naše starší záznamy o dítěti a zhodnotit (nejlépe společně s kolegou nebo kolegyní), zda dítě učinilo pokroky.

Zamyslet se nad tím, jaké budou naše další pedagogické kroky (jak budeme dítě rozvíjet dále) a jak se promítnou do následného plánování obsahu vzdělávání (vzdělávací nabídky).