Osmiletá Hedvika, hlavní hrdinka stejnojmenné série od oblíbené švédské autorky Fridy Nilsson, má sice doma na statku spoustu zvířat, ale kůň mezi nimi není. A přitom by si ho tolik přála! Prohánět se na něm přes louky a pole a taky tím trochu sebrat vítr z plachet spolužačce Ellen, která má doma poníka Drobečka. Pořád o něm mluví a hlavně - je díky němu najednou mezi děvčaty nejoblíbenější.

Když nevyjde pokus dostat se do místního jezdeckého oddílu, nezbývá Hedvice nic jiného, než zkusit přemluvit rodiče, aby jí koně koupili. A tak se nakonec jednoho dne na dvoře objeví přívěs a z něj za klapotu kopyt vystoupí Poněkud zvláštní kůň. Osel Maxmilián. Pro tatínka skorokůň, ale Hedvika spokojená rozhodně není. Copak může osel konkurovat poníkovi? A tak si Hedvika svého koně raději vymyslí. A rovnou tři! Nádherné bělouše, kteří prý patří jejich novému sousedovi - panu Maxmiliánovi! - a ona si na nich může kdykoli jezdit. Jenže její lež o třech bělouších má ještě kratší nohy než osel Maxmilián a spolužačky jí lhaní jen tak neodpustí. V tu chvíli by Hedvika Maxmiliána nejraději už nikdy neviděla, ale když se osel ztratí, pozná, jak moc by jí scházel a že ho má vlastně už docela ráda, i když to není závodní bělouš, ale obyčejný šedivý osel. Zda se zase shledají a jestli se na něm nakonec Hedvika doopravdy projede, jak jim oběma slíbil tatínek, to už si přečtěte sami.

Ve škole se dějou věci! je první díl série o Hedvice. K dostání na našem e-shopu a také jako audiokniha!

Krásně ilustrovaná knížka je vhodná pro děti od 8 let a prostřednictvím příběhu Maxmiliána a Hedviky vypráví čtenářům o vyrovnávání se s vrstevnickým tlakem, o touze po vyniknutí v kolektivu a taky o síle přátelství.

Ze švédštiny přeložila Viola Somogyi a ilustrovala Komára.

Ukázka:

Hedvika si celou cestou do školy okusuje nehet na palci až do živého masa. Nechce o Maxmiliánovi nikomu nic říkat, ale musí! Co by jinak odpoledne řekla tatínkovi?

Stromy na školním dvoře mají světle žluté listí, ale javory na kopečku oranžově planou. Na štěrkovém plácku jsou vidět stopy po divokých hrách na koně. Všude se válejí klacíky, které sloužily jako překážky. Hedvika vstoupí vysokými dřevěnými dveřmi dovnitř. „Dostala jsem osla,“ zašeptá. Slyší, jak přihlouple to zní.

Ve třídě stojí pan učitel s dlouhým plnovousem. Všechny děti se ženou dovnitř, sedají si do lavic a on mezitím píše na tabuli číslice. „Jestlipak někdo ví, kolik je sto dvacet plus deset?“ ptá se. Ellen zvedne ruku.

„Ellen?“

„Pane učiteli, víte, co jsem dělala o víkendu?“

„Copak?“

„Byla jsem s Drobečkem na závodech, byli jsme čtvrtí.“

Všechny holčičky zalapají po dechu a udělají: „Ááách!“

„No vida,“ pokývá pan učitel hlavou. „Tak je tu někdo, kdo ví, kolik je sto dvacet plus deset?“ Jonn se přihlásí.

„Ano, Jonne?“

„Tatínek koupil v sobotu nový kombajn.“

„Inu, to je hezké,“ praví pan učitel, „ale teď se budeme bavit o matematice. Ví někdo, kolik je sto dvacet... Ano, Ríšo?“

„My jsme dělali sekanou,“ vyhrkne Ríša.

Pan učitel se začne zoufale popotahovat za vousy. „Jestli nám ještě někdo chce povědět něco důležitého, co se stalo o víkendu, ať to řekne, než budeme pokračovat!“

Frida Nilsson je švédská autorka knížek a rozhlasových her pro děti. Dvě její knihy byly nominovány na prestižní Augustovu cenu, nejrenomovanější švédské literární ocenění. Literární kritika ji přirovnává k Roaldu Dahlovi, bývá rovněž označována za novou Astrid Lindgrenovou. V nakladatelství Portál vyšly kromě série s Hedvikou i její knihy Piráti z ledového moře, Vránova neuvěřitelná dobrodružství a Gorila a já.

Hedvika zvedne třesoucí se ruku

„Ano?“

Hedvika polkne. „My...“ Všichni čekají. V duchu před sebou vidí tatínkův radostný obličej. Ale slyší i chichotání dětí ve třídě.

„... máme nového souseda.“

„Opravdu?“ podiví se pan učitel.

„Ano!“ přikyvuje Hedvika. „Jmenuje se Maximilián.“

Někdo se zasměje. Pan učitel zvedne obočí. „To je ale zvláštní jméno.“

Hedvika přikývne. „A hrozně zlobí, pořád pokřikuje a kope, maminka s tatínkem si s ním nevědí rady.“

Hedvičin podivný soused Maximilián začne okamžitě zajímat celou třídu. Pan učitel odloží křídu, poslouchá a Hedvika vypráví dál. Maximilián se přistěhoval v pátek. Koupil starou chaloupku, která stojí v lese u pískovny. Když se ho tatínek s maminkou vypravili pozdravit, jen se zachechtal a přibouchl jim dveře před nosem. A pak celou noc slyšeli, jak uvnitř vyvádí, ani oka nezamhouřili. Třída se chvěje hrůzou. Jen si to představte, mít za souseda takového pomatence!

O přestávce se všechny děti shluknou kolem Hedviky. Musí vylézt na okno šatny a sedí tam jako opravdická pohádkářka. A pohádka o Maximiliánovi je stále košatější a košatější. Ano, Hedvika zahlédla v příkopu vedle Maximiliánovy chalupy lahve od alkoholu. Soused má i vlčáka, který štěká na každého, kdo jde kolem, a ve stáji nejmíň tři bělouše! Chápete to? Tři bělouše, a Hedvika tam může každý den chodit a jezdit na nich!

Všichni vykulí oči.

„Jsou to závodní koně, už vyhráli spoustu dostihů,“ vykládá Hedvika.

„Ty máš ale štěstí!“ zašeptá Karin.

Ellen Hedviku zatahá za tričko. „Když s tebou budu moct jít k Maximiliánovi, pozvu tě k nám a podíváš se na Drobečka,“ říká.

Hedvika jen pokrčí rameny. „Uvidíme.“

No vida, povědět spolužákům o Maximiliánovi zas tak těžké nebylo. A jak jí teď všichni závidí! To s těmi bělouši, to byl parádní nápad.

Holčičky vyběhnou na dvůr a začnou pobíhat po štěrku dokola a ržát. Ale teď už nejsou jen tak nějací koně, teď jsou bělouši.

Jako sníh bílí koně se vztyčenou hlavou a lesklými kopyty.

Hedvika stojí na schodech a pozoruje je. Skoro by se dalo říct, že to jsou všechno její koně.

Přijde k ní Linda. „To je zvláštní, že ten Maximilián je takový vztekloun,“ řekne.

Hedvika přikývne. „Chová se jako blázen, to jo.“

„A ty k němu stejně smíš chodit a jezdit na jeho koních. Není to trochu zvláštní?“

Hedvika celá zčervená. Vlastně by Lindě mohla říct pravdu, ale vymyslela si všechno tak báječně, že se jí nechce to pokazit.

„On na děti tak zlý není,“ zahučí. Pak se rozběhne za holčičkami. Zvedne klacík a začne jím mávat jako bičem, protože teď jsou to její koně, a tak ji musí poslouchat, i když jen mrkne!

„Zvedejte nohy!“ křičí. „Výš!“

Holčičky zvedají nohy co nejvýš. Karin se dokonce kopne kolenem do obličeje a začne brečet.

Hedvika se tomu ale jen směje. „Jsi ten nejnešikovnější kůň, jakého jsem kdy měla,“ prohlásí. „Klus! Mimochod!“

Stojí tam takhle o každé přestávce a prohání koně, holčičky musí zvedat kopyta čím dál výš. Když je den u konce, mají kalhoty celé zaprášené. A Hedvika je pořád obchází s bičíkem v ruce. Už je celá ochraptělá ze samého křiku a hlava jí třeští, má ji plnou samých výmyslů.

Když školní autobus vjede na štěrkovou cestu k Ängatorpu, děti natahují krky. „Kde bydlí Maximilián?“ vyptávají se.

Hedvika rychle ukáže na pěšinku vedoucí do lesa. Je to cesta k pískovně.

„Tamhle,“ řekne. „Většinou bývá uvnitř.“

Když Hedvika vystupuje, Ellen na ni zamává. „Tak ahoj zítra,“ volá. „Nezapomeň, že k vám někdy mám přijít na návštěvu!“

Hedvika těžkými kroky prochází zahradou. Na kompostu stojí Maximilián, vypadá jako olezlý král s nohama do X. Ze silnice na něj není vidět, a to je dobře. Hedvika dlouze vzdychne. Za dobu, co byla ve škole, začala mít svého Maximiliána docela ráda. Ale na tohohle vzteklouna se nemůže ani podívat.

Před ní se objeví tatínek, v ruce nese kbelík s ovsem. Oči mu jiskří.

„Tak jaké to bylo?“ ptá se. „Pověděla jsi jim to?“

Hedvika přikývne. „Hm.“

„A záviděli ti?“

„Hrozně moc. Mohli se z toho pominout.“

Tatínek se spokojeně usměje. „Víš co?“ řekne pak. „Myslím, že jednoho dne na něm budeš moct jezdit.“

*****

Knihu PONĚKUD ZVLÁŠTNÍ KŮŇ si můžete koupit na našem e-shopu.