Jestli máte pocit, že děti nečtou, pak jim pořiďte tuhle knihu. Anebo lépe, přečtěte si ji s nimi. Příběh knihy S Komenským do komiksu je totiž současný, napínavý, akční a zároveň plný zastávek, které vás dovedou k přemýšlení a hlavně vám živě představí osobnost Jana Amose Komenského. Kláře Smolíkové s promýšlením, jak nejlépe přiblížit dobu třicetileté války a Jana Amose současným dětem, pomáhal historik a evangelický duchovní Richard Vlasák. „My známe emaily a sociální sítě, Jan Amos svou sociální síť udržoval psaním dopisů s učenci i šlechtici po celé Evropě. Napsal jich třeba 30 týdně. Stejně jako jsou dnes lidé různých profesí spojeni přes LinkedIn, Jan Amos byl ve společenství vědců a zasloužil se třeba o vznik Královské vědecké společnosti v Londýně.“ Na komiksech určených původně pro výstavu v Národním pedagogickém muzeu strávila víc jak rok. 

Jedinečnou podobu obrazové části knihy vtiskl ilustrátor Lukáš Fibrich, „Když jsem si prohlížela Komenského Orbis pictus, viděla jsem výrazně vizualizovanou informaci – a to je vlastně komiks. Děti si totiž jen slovně těžko představí život v 17. století, oblečení, zbraně nebo výrobu knihy, takže v tom ilustrace velmi pomáhají “ dodává Smolíková.

Pokud stále nevěříte, že čtení o Komenském může být velice aktuální, začtěte se v době epidemie do ukázky o tom, jak smýšlí o nákaze sám Komenský a jak si Únikovka s Amosem pohraje s dětmi a růžovými brýlemi Mámení.

Ukázka:

Nakažení

Žil jsem ve světě, ve kterém byla smrt všudypřítomná. A nespokojila se jen se starci a stařenami. Vybírala si bez rozpaků mezi nevinnými dětmi, mladými ženami oplývajícími laskavostí a půvaby, muži, kteří měli život před sebou a toužili vykonat velké činy, i mezi rodiči, kteří se těšili, až uvidí své potomky vyrůstat.

Někteří tvrdili, že se nemáme smrtí trápit. Vždyť lidé sami jsou svého konce strůjcem, neboť podlehli nestřídmosti, chovali se nerozvážně či zbrkle. Jenže takto Bůh o nemoci ani smrti nerozhoduje, on zkouší sílu našeho soucitu. Vždyť já sám jsem ztratil při morových ranách své nejbližší a jsem přesvědčen, že se ničím neprovinili.

Když jsme spolu s ostatními bratry přesídlili do Lešna a město postihnul mor, jen těžko jsme se smiřovali s tím, jak Lešenští ze strachu z morové nákazy nechávali nemocné bez pomoci. Pečovali jsme tedy o choré sami, povzbuzovali je a utěšovali. Za to, že jsme bránili nelidskému nakládání s nakaženými, jsme bohužel byli sami od místních napadáni.

Napsal jsem proto spisek Zpráva kratičká o morním nakažení, ve kterém vysvětluji, že ani během epidemie se nemůžeme zříci lásky k bližnímu. Popsal jsem zde základní zdravotní pravidla, jak bychom si měli jako správní křesťané počínat.

RŮŽOVÉ BRÝLE

Zatímco se dohadovali se Všudybudem, náměstí se plnilo lidmi. Přicházeli trhovci a chystali stánky se zbožím. Ke kamarádům se donesla sladká vůně koláčů, které nedaleko nich vykládala z nůše kyprá cukrářka. Ke kašně pro vodu spěchaly služebné se džbery a navzájem se hlasitě zdravily. V přízemí domů se otevíraly vchody do dílen a průjezdy do skrytých dvorů.

„Vidím, že nemáte rozum,“ pravil odmítnutý průvodce uraženě. „Čeká vás jen zklamání, protože svodům pozemského světa sami neodoláte.“ Otočil se na patě a prkenně odkráčel.

„Přece se nenecháme utáhnout na vařené nudli,“ vzdorovitě poznamenala Filipa, když se po ní ostatní tázavě podívali.

„Jenže co teď?“ zeptal se Mikuláš. „Jak zjistíme, co máme dělat?“

„A nemohli bychom se tady prostě jen porozhlédnout?“ oblízl se mlsně Vavřinec. „Něco bychom ochutnali, nakoupili suvenýry…“

„To je konečně rozhodné slovo,“ pochválil Vávrův nápad zvonivý hlas, který však nepatřil ani jednomu ze spolužáků. Vedle nich stálo usměvavé stvoření v rozevlátých šatech. Do jemného obličeje mu spadaly prameny dlouhých blonďatých vlasů a nebylo úplně jasné, zda je to muž či žena. „Užít si, zakusit radosti a potěšení, které naše město nabízí! Jsem Mámení a ve volnočasových aktivitách se vyznám. Dobře jste udělali, že jste se toho mrzouta zbavili. Jen by vás poučoval.“

„A co je teda náš úkol?“ tázavě k růžové nádheře vzhlédla Zuzana.

„Zapomeň na chvilku na práci a povinnosti, děvče,“ usmálo se na ni Mámení. „A aby ses lépe uvolnila, mám pro tebe i pro tvé přátele dárek. Stejně to dneska vypadá na horký den.“ Sáhlo do záhybů šatů a nabídlo jim brýle s růžovými skly. Rozebrali si je a váhavě nasadili na nosy.

„Lidi, taky vidíte ty šťavnaté hrozny?“ užasl Mikuláš. „Musím je ochutnat!“

„Já se jdu podívat támhle na korále,“ zahlásila Zuzana a už se taky vydala mezi trhovce. Vavřinec ani nic neříkal a prodíral se mezi lidmi směrem ke zbrojíři, který hloučku zvědavců předváděl své zboží. Prvotřídní dýky, těžké meče a štíhlé kordy s propracovanými rukojeťmi. Poslední se vydala na obhlídku Filipa, kterou přes brýle zaujal malíř portrétující přímo na ulici jakéhosi šlechtice. Když si však skicu prohlédla a porovnala ji s originálem, zarazila se. Něco tu nehrálo. Nadzvedla si obroučky, aby si vše lépe prohlédla, a zhrozila se. Na stoličce seděla smrt! Když si všimla, že na ni Filipa hledí, zazubila se a chňapla po odloženém luku. Chtěla dívce předvést své umění, proto založila šíp do tětivy, zamířila a lehce vystřelila. Cukrářka, která prodávala koláče, padla mrtvá k zemi a změnila se na kostlivce. A po ní další a další, protože smrt si nevybírala.

Příběh knihy navazuje na soubor komiksových panelů, které pro výstavní projekt KOMenský v KOMiksu Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského (NPMK) vytvořil stejný autorský tým a které máte nyní možnost přečíst si i v knižním vydání. Scénáře napsala spisovatelka Klára Smolíková za odborné spolupráce Richarda F. Vlasáka a ředitelky NPMK PhDr. Markéty Pánkové, výtvarného zpracování se ujal komiksový kreslíř Lukáš Fibrich. Výstava je součástí programu Národních oslav J. A. Komenského, které se konají mezi lety 2020 a 2022, kdy si připomínáme 350. výročí úmrtí Učitele národů (2020) a 430. výročí jeho narození (2022).