Ukázka:

Infantilní návrat totemismu

4.

Fyzik, filolog, kritik bible a badatel o starověku W. Robertson Smith zemřel roku 1894; tento muž, stejně všestranný jako bystrozraký a svobodomyslný, vyslovil v díle o náboženství Semitů, uveřejněném v r. 1889, domněnku, že integrující složkou totemického systému od jeho prvopočátků byl zvláštní obřad, takzvaná totemická hostina. Na podporu této domněnky uváděl jediný popis takového aktu z 5. stol. po Kristu, který měl tehdy k dispozici. Analýzou oběti u starých Semitů se mu však podařilo dodat této domněnce značný stupeň pravděpodobnosti. Jelikož oběť předpokládá božskou osobu, jedná se tu o zpětný soud z vyšší fáze náboženského ritu na fázi nejnižší, totemismus.

Pokusím se nyní vybrat z vynikající knihy Robertsona Smitha všechny poučky o původu a významu obětního obřadu, jež jsou pro nás důležité; vynechám často velmi lákavé podrobnosti a důsledně odhlédnu od pozdějších vývojových změn. Je vyloučeno, aby tento výtah zprostředkoval čtenáři něco z jasnozřivé přesvědčivosti originálu.

Robertson Smith ukazuje, že oltářní oběť byla podstatnou součástí obřadů starých náboženství. Ve všech hraje stejnou roli, takže její vznik musíme odvozovat z obecných, všude stejně působících příčin. Oběť, posvátný úkon (sacrificium), znamenala však původně něco jiného než v pozdějších dobách: dar božstvu, aby si je lidé usmířili nebo naklonili. (Z vedlejšího smyslu sebeodevzdání pak vzešlo profánní používání tohoto slova.) Oběť byla zprvu pro kazatelně jen „aktem družnosti, obcováním věřících s jejich bohem“.

Člověk obětoval svému bohu to, čím se sám živil, pokrmy a nápoje, maso, obilniny, ovoce, víno, olej. Omezení a odchylky se týkaly pouze obětního masa. Zvířecí oběti požívá bůh společně se svými vyznavači, rostlinné oběti náleží pouze jemu. Zvířecí oběti jsou nepochybně starší a kdysi byly jediné. Rostlinné oběti vznikly z přinášení prvních plodů úrody a mají obdobu v dávkách, odevzdávaných pánu půdy a země. Zvířecí oběť je však starší než rolnictví.

Z jazykových reliktů je patrno, že část oběti, určená bohu, byla původně považována za jeho skutečnou potravu. S postupujícím odhmotněním božské bytosti se tato představa stávala pohoršlivou; aby se jí vyhnuli, přiřkli božstvu jen tekutou část potravy.

Užívání ohně, které na oltáři proměnilo obětní maso v dým, umožnilo později úpravu lidské potravy, aby byla pro božstvo přiměřenější. Podstatou obětního nápoje byla původně krev obětních zvířat, později ji nahradilo víno. Staří je považovali za „krev révy“, básníci je tak nazývají dodnes. Nejstarší formou oběti, starší než užívání ohně a rolnictví, bylo tedy obětování zvířete, jehož maso a krev požívali společně bůh a jeho vyznavači. Důležité bylo, aby každý účastník dostal svůj podíl na hostině. Taková oběť byla veřejným obřadem, svátkem celého klanu.

Náboženství bylo vůbec obecnou záležitostí a náboženské povinnosti tvořily součást společenských závazků. Oběť a slavnost jsou u všech národů jedno a totéž, každou oběť provází slavnost a žádná slavnost se neobejde bez oběti. Obětní slavnost vedla k radostnému povznesení nad vlastní zájmy, ke zdůraznění sounáležitosti s druhy a božstvem.

Etická moc veřejné obětní hostiny spočívala na prastarých představách o významu společného jídla a pití. Byl to symbol i posílení sociální pospolitosti a přejímání vzájemných závazků. Obětní hostina vyjadřovala, že božstvo a jeho vyznavači jsou spolustolovníci, a tím byly dány i všechny jejich ostatní vztahy. Zvyky, které dodnes platí u pouštních Arabů, dokazují, že pojítkem při společném jídle není moment náboženský, ale sám akt jídla. Kdo s beduínem sdílel sebemenší sousto nebo polkl jediný doušek mléka, nemusí se ho už bát jako nepřítele, ale může si být jist jeho ochranou a pomocí. Ovšem nikoliv na věčné časy; přísně vzato jen na tak dlouho, pokud dle odhadu společně požitá potrava zůstává v těle. Tak realisticky pojímají jednotící pouto a je třeba akt opakovat, aby zesílilo a stalo se trvalým.

Proč se však společnému jídlu a pití připisuje taková sjednocující síla? V nejprimitivnějších společnostech je jen jedno pouto, které bez výjimky bezpodmínečně sjednocuje – pouto kmenové pospolitosti. Členové pospolitosti jsou navzájem naprosto solidární; kmen je skupina osob, jejichž životy tvoří natolik fyzickou jednotu, že je můžeme pokládat za části jednoho života. Jestliže byl jeden ze společenství zavražděn, neznamená to: krev toho či onoho byla prolita, ale: naše krev byla prolita. Kmenovou příbuznost potvrzuje hebrejské rčení: Ty jsi má kost a mé tělo. Kmenová pospolitost tedy znamená podílet se na společné substanci.

Je přirozené, že se nezakládá jen na skutečnosti, že člověk je částí své matky, z níž se narodil a jejímž mlékem byl kojen, ale že je možno účast na takovém společenství získat a pozřít i potravou, kterou později požívá a obnovuje své tělo. Sdílet hostinu s bohem vyjadřovalo přesvědčení, že člověk a bůh jsou z téže látky; koho považovali za cizince, s tím nejedli.

Obětní hostina byla tedy původně slavnostní hostinou soukmenovců, podle zákona, že jen tito spolu jedí. V naší společnosti spojuje jídlo členy rodiny, ale obětní hostina nemá s rodinou nic společného. Kmenová pospolitost je starší než rodinný život; nejstarší rodiny, které známe, zahrnují zpravidla osoby různých příbuzenských svazků. Muži se žení se ženami z cizích klanů, děti dědí matčin klan; mezi mužem a ostatními členy rodiny není kmenová příbuznost. V takové rodině se společně nejí. Divoši ještě dnes jedí v ústraní a o samotě a totemické náboženské zákazy jim často znemožňují společné jídlo s vlastními ženami a dětmi.

Zabývejme se nyní obětním zvířetem. Jak jsme slyšeli, neobešel se sraz soukmenovců bez obětního zvířete, ale – a to je důležité – zvíře se zabíjelo výlučně při takové slavnostní příležitosti. Bez obav se živili plody, zvěřinou a mlékem domácích zvířat, ale náboženské předsudky znemožňovaly jednotlivci zabít domácí zvíře pro vlastní potřebu. Není nejmenších pochyb, říká Robertson Smith, že každá oběť byla původně obětí klanovou a že zabíjení oběti patřilo původně k úkonům, které byly jednotlivci zakázané a ospravedlňovaly se pouze tehdy, když za ně přejímal odpovědnost celý kmen. Primitivové znají jen jeden druh úkonů, který má tuto povahu, totiž úkony, které se týkají posvátnosti krve, společné celému kmenu. Život všech soukmenovců stojí na stejné úrovni, žádný jednotlivec jej nesmí zmařit a obětovat jej lze jen za souhlasu a účasti všech členů klanu. Pravidlo, že každý účastník obětní hostiny musí pojíst maso obětního zvířete, má stejný smysl jako předpis, že provinilého soukmenovce musí popravit celý kmen.

Jinak řečeno, s obětním zvířetem se zacházelo jako s kmenovým příbuzným. Obětující obec, její bůh a obětní zvíře jsou jedné krve, jsou členy jednoho klanu. Robertson Smith ztotožňuje na základě bohatého přehledu obětní zvíře se starým totemickým zvířetem. V pozdějším starověku se konaly dva druhy oběti, oběti domácích zvířat, která se také obvykle jedla, a mimořádné oběti zvířat, která byla jako nečistá zakázána. Podrobnější průzkum ukazuje, že tato nečistá zvířata byla posvátná, že bývala obětována bohům, jimž byla zasvěcena a s nimiž byla původně totožná, a že věřící pokrevní spřízněnost se zvířetem a bohem při oběti nějakým způsobem zdůrazňovali. V ještě starších dobách tento rozdíl mezi obyčejnou a „mystickou“ obětí neexistoval. Všechna zvířata jsou původně posvátná, jejich maso je zapovězeno a smí se požívat jen při slavnostních příležitostech za účasti celého kmene. Porážet zvíře se rovná prolévání krve kmene a musí se odbývat stejně opatrně a obezřetně, aby se předešlo všem výčitkám.

* * *