Vznik knihy Člověk a jeho symboly nepatří mezi obyčejné příběhy. V roce 1961 Carl Gustav Jung vybral čtyři autory, se kterými se poslední rok svého života věnoval tvorbě knihy určené pro nejširší veřejnost. Svou důvěru vložil v Marii Louise von Franz z Curychu, jež byla zřejmě jeho nejbližší profesní kolegyní a přítelkyní, dr. Josepha L. Hendersona ze San Francisca, jednoho z nejpřednějších a nejuznávanějších amerických jungiánů, paní Anielu Jaffé z Curychu, která byla zkušenou analytičkou a navíc blízkou soukromou sekretářkou Junga a autorkou jeho životopisu, a Dr. Jolande Jacobiovou. Nápad vytvořit knihu přístupnou čtenářům nedotčeným psychologií ovšem nepřišel zničehonic.

Jung totiž v roce 1959 vystoupil v televizním pořadu BBC a po vysílání byl zahlcen ohlasy a dotazy z řad obyčejných lidí nepoznamenaných psychologií. Poté se mu zdál sen, že místo aby seděl ve své pracovně a hovořil k velkým lékařům a psychiatrům ze všech koutů světa, kteří se na něj obvykle obraceli, stojí na veřejném prostranství a promlouvá k množství lidí, kteří mu uchváceně naslouchají a rozumějí…Knihu o snech tak inspiroval jeden sen.

Zkoumání člověka a jeho symbolů je pro Junga a jeho spolupracovníky tedy v konečném důsledku zkoumáním vztahu člověka k jeho nevědomí. A protože je podle Junga nevědomí velký průvodce, přítel a rádce vědomí, tato kniha bezprostředně souvisí se studiem člověka a jeho duchovních problémů.

Carl Gustav Jung patří k velkým myslitelů 20. století. Jeho cílem vždy bylo pomáhat mužům a ženám, aby poznali sami sebe, aby díky sebepoznání a uvážlivému přístupu k sobě mohli žít plný, bohatý a šťastný život. Svoje síly na sklonku života se rozhodl použít k předání svého poselství publiku širšímu, než jaké se kdy pokusil oslovit. Výsledek této snahy držíte v ruce.

Ukázka:

Stála jsem před kostelem a oplachovala chodník vodou. Pak jsem běžela ulicí, zrovna ve chvíli, kdy ze střední školy pustili studenty. Došla jsem k řece se stojatou vodou, přes kterou bylo položeno prkno či kmen stromu. Když jsem se však pokoušela přejít na druhou stranu, nějaký nezbedný student na prkno skočil, takže prasklo a já málem spadla do vody. „Pitomče!“ vykřikla jsem. Na druhé straně řeky si hrály tři malé holčičky, jedna z nich ke mně natáhla ruku, jako by mi chtěla pomoci. Pomyslela jsem si, že její malá ručka nemá dost síly, aby mi pomohla, ale když jsem se jí chytila, dokázala to bez nejmenší námahy a přitáhla mě na břeh na druhé straně.

Snící je věřící, podle snu však už nemůže zůstat v kostele (protestantském). Vlastně jako by ztratila možnost do něj vstoupit, ačkoli se snaží, seč může, aby přístup uchovala čistý. Podle snu nyní musí přejít nehybnou řeku, což ukazuje, že proud jejího života se zpomalil kvůli nevyřešeným náboženským problémům. (Překročení řeky je častý symbolický obraz fundamentální změny postoje.)

Studenta snící interpretovala jako zosobnění své dřívější myšlenky – že by svou duchovní touhu možná uspokojila tím, že by chodila na střední školu. Je zjevné, že sen si o tom plánu mnoho nemyslí. Když se odváží přejít sama řeku, personifikace bytostného Já (holčička), malá, ale nadpřirozeně silná, jí pomůže.

Avšak lidská podoba, ať už mladistvá, nebo stará, je pouze jedním z mnoha způsobů, jimiž se bytostné Já může objevovat ve snech či vizích. Různost věku, kterou na sebe bere, ukazuje nejen to, že je s námi po celý život, ale že také existuje mimo vědomě vnímaný proud života – který právě vytváří náš prožitek času.

Tak jako bytostné Já není cele obsaženo v naší vědomé zkušenosti času (v naší časoprostorové dimenzi), je také simultánně všudypřítomné. Ba co víc, objevuje se často v podobě, jež naráží na speciální všudypřítomnost. To jest, manifestuje se jako gigantický, symbolický člověk, který pojímá a obsahuje v sobě celý vesmír. Když se tento obraz zjevuje ve snech jednotlivce, můžeme se nadít tvořivého řešení jeho konfl iktu, protože vitální psychický střed je nyní aktivován (tj. celá bytost se kondenzovala do jedinosti), aby překonal obtíž.

Není divu, že tato postava Kosmického člověka se objevuje v mnoha mýtech a náboženských naukách. Obecně bývá popisován jako něco pomáhajícího a pozitivního. Objevuje se jako Adam, jako perský Gajomard nebo indický Puruša. Tuto postavu lze dokonce popsat jako základní princip celého světa. Staří Číňané si například mysleli, že před tím, než bylo cokoli stvořeno, existoval kolosální božský člověk Pchan-ku, který dal podobu nebi a zemi. Když plakal, jeho slzy vytvořily Žlutou řeku a řeku Jang-c’-ťiang. Když dýchal, zvedl se vítr. Když mluvil, zaduněl hrom. A když se rozhlížel kolem, létaly blesky. Když byl v dobré náladě, počasí bylo pěkné, když byl smutný, zamračilo se. Když zemřel, rozpadl se a z jeho těla vzniklo pět posvátných hor Číny. Z jeho hlavy se stala hora Tchai na východě, z jeho trupu hora Sung uprostřed. Z pravé paže hora Cheng na severu, z levé paže hora Cheng na jihu a z jeho nohy hora Chua na západě. Z jeho očí vznikly Slunce a Měsíc.

Už jsme viděli, že symbolické struktury, jež podle všeho odkazují k procesu individuace, mají tendenci zakládat se na motivu čtyřky – jako jsou čtyři funkce vědomí nebo čtyři fáze animy či anima. Objevuje se zde znovu v kosmickém tvaru Pchan-ku. Jedině za určitých okolností se v psychickém materiálu objevují další číselné kombinace. Přirozeně neomezené manifestace středu charakterizuje čtvernost – to znamená, že mají čtyři oddělení nebo nějakou jinou strukturu odvozenou od numerické řady 4, 8, 16 atd. Číslo 16 hraje zvlášť důležitou roli, protože je to mocnina čtyřky.

V naší západní civilizaci se podobná představa Kosmického člověka váže k symbolu Adama, prvního člověka. Existuje židovská legenda o tom, že když Bůh tvořil Adama, sesbíral napřed červený, černý, bílý a žlutý prach ze čtyř koutů světa, a proto Adam „sahal od jednoho konce světa ke druhému“. Když se sklonil, jeho hlava byla na Východě a jeho nohy na Západě. Podle jiné židovské tradice bylo v Adamovi od počátku obsaženo celé lidstvo, což znamenalo duše všech, kteří se kdy narodí. Duše Adama proto byla jako „knot lampy složený z nesčetných vláken“. V tomto symbolu je jasně vyjádřena idea naprosté jednoty veškeré lidské existence, přesahující všechny individuální jednotky.