Stává se, že nějaký vědecký koncept či systém pronikne do obecného povědomí a natrvalo se v něm uchytí. Cenou za to ale většinou je jeho značné zjednodušení, zkreslení a oploštění. Příkladem mohou být právě Jungovy psychologické typy, z nichž se všeobecně známým stalo rozdělení lidských povah na extraverty a introverty. 

Toto rozdělení obecných typů zaměření lidských povah (extravert je zaměřen ven, na objekt, introvert obrací svůj zájem od objektu k subjektu, tj. k svému nitru) je ale jen částí jeho modelu osobnosti. Ten kromě této dimenze extraverze-introverze pracuje se čtyřmi základními vrozenými funkcemi: myšlením, cítěním, percepcí (vnímáním) a intuicí, jejichž pomocí se vědomí orientuje v tom, co prožívá: vnímání nám říká, že něco existuje, myšlení říká, co to je. Cítění říká, zda je to příjemné či nepříjemné a intuice, odkud to přichází a kam to míří. Jedna z těchto funkcí je u každého člověk vždy hlavní, další jsou potlačené a převážně nevědomé či doplňkové. Právě kombinací různých konfigurací těchto psychických funkcí a dvou směrů zaměření (extraverzí a introverzí) vzniká osm psychologických typů. Jejich popis a analýza tvoří jádro knihy. 

V první, výrazně větší, části knihy Jung zkoumá, kde všude v dějinách lidského myšlení se projevuje rozpor mezi introvertním a extravertním přístupem: obsáhle se věnuje antickým filozofickým směrům (introvertní Platónův svět ideí), raně křesťanským theologickým rozepřím o podstatu Krista či pozdějším sporům o transubstantiaci či scholastickému boji o univerzálie (extrovertní nominalismus vs. introvertní realismus). Detailně také rozebírá některé typologie blízké extraverzi a intorverzi, které navrhli např. Schiller (naivní vs. sentimentální básník), Nietzsche (dionýský vs. apollónský typ) či William James (racionalista vs. empirik) a konečně Wilhelm Ostwald, který přišel s teorií klasických a romantických typů vědců a umělců, kterou Jung považoval patrně za téměř shodné se svým pojetím extraverze a introverze.

Kniha, ačkoliv bude v příštím roce slavit již sto let od prvního vydání, si jistě nalezne čtenáře mezi psychology, antropology, ale i filozofy či theology či širší veřejností.

Knihu přeložili Karel Plocek a Petr Babka, doslov napsala Alena Plháková.

Carl Gustav Jung (1875–1961) byl švýcarský psychiatr, psychoterapeut, všestranně originální myslitel a zakladatel analytické psychologie. Zabýval se lidskou psychickou v širokých souvislostech mytologie, filozofie, religionistiky a umění. V Portále vyšla jeho Červená kniha (2010, čtenářská edice 2013), Vybrané spisy C. G. Junga (2014), Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (2015), Rozhovory s C. G. Jungem (2015), Člověk a jeho symboly (2017) a Aspekty mužství (2017), dále také obrazové publikace Umění C. G. Junga a Kniha obrazů.

Zvláštnosti psychologických základních funkcí u introvertního zaměření

Myšlení

Při popisu extravertního myšlení jsem již podal stručnou charakteristiku introvertního myšlení, na niž bych zde rád znovu poukázal. Introvertní myšlení se orientuje v první řadě podle subjektivního faktoru, který je představován přinejmenším subjektivním směrovým citem, jenž koneckonců určuje úsudky. Někdy je to rovněž více či méně hotový obraz, který slouží do jisté míry jako měřítko. Myšlení se může zabývat konkrétními nebo abstraktními veličinami, ale na rozhodujícím místě se vždy orientuje podle subjektivně daného. Nevede tedy z konkrétní zkušenosti zase zpět k objektivním věcem, nýbrž k subjektivnímu obsahu. Vnější skutečnosti nejsou příčinou a cílem tohoto myšlení, ačkoli introvert by často rád svému myšlení toto zdání dodal, nýbrž toto myšlení začíná v subjektu a vede zpět k subjektu, i když podniká ty nejdelší výlety do oblasti reálných skutečností. Pokud jde o stanovení nových skutečností, má toto myšlení proto hodnotu hlavně nepřímou, poněvadž v první řadě umožňuje nové názory a daleko méně znalost nových faktů. Klade nové otázky a vytváří teorie, otevírá výhledy a pohledy, ale vůči skutečnostem se chová rezervovaně. Hodí se mu jako ilustrativní příklady, nesmějí však převažovat. Fakta jsou shromažďována jen jako doklady, nikdy však nejsou hromaděny kvůli sobě samým. Pokud k tomu vůbec dochází, pak je to děláno jen jako kompliment vůči extravertnímu stylu. Faktické skutečnosti mají pro toto myšlení druhotný význam, převažující hodnotou se mu však jeví rozvoj a znázornění subjektivní ideje, počátečního symbolického obrazu, který fi guruje více či méně nejasně před jeho vnitřním zrakem. Toto myšlení se proto nikdy nesnaží o nějakou myšlenkovou rekonstrukci konkrétní skutečnosti, nýbrž o to, aby z nejasného, temného obrazu vytvořilo světlou ideu. Chce dosáhnout skutečnosti, chce vidět vnější fakta, jak vyplňují rámec jeho ideje. Jeho tvůrčí síla se osvědčuje v tom, že toto myšlení dokáže vytvořit i takovou ideu, která nebyla ve vnějších faktech, a přece je jejich nejvýstižnějším abstraktním výrazem. Jeho úkol je dokončen, když se zdá, jako by idea, kterou vytvořilo, vycházela z vnějších faktů a může jimi být také dokázána jako platná.

Ale jako se extravertnímu myšlení stále málo daří odvodit z konkrétních faktů nějaký pořádný kvalitní empirický pojem nebo vytvořit nová fakta, právě tak málo se introvertnímu myšlení daří přeložit jeho počáteční obraz byť jen do jediné ideje, která by se shodovala s fakty. Jako v prvním případe čistě empirické hromadění faktů mrzačí myšlenku a potlačuje smysl, tak introvertní myšlení vykazuje nebezpečný sklon násilně vtlačovat skutečnosti do formy svého obrazu nebo je vůbec ignorovat, aby mohlo rozvinout svůj fantazijní obraz. V tomto případě nebude znázorňovaná idea moci zapřít, že pochází z nejasného archaického obrazu. Bude na ní ulpívat mytologický rys, který se vysvětluje třeba jako „originalita“ a v horších případech jako vrtošivost, poněvadž její archaický charakter není odborníkovi neobeznámenému s mytologickými motivy zřejmý. Subjektivní přesvědčivost takové ideje bývá velká a je snad o to větší, čím méně se idea dostává do styku s vnějšími skutečnostmi. I když se tomu, kdo ideu zastává, může zdát, jako by jeho skrovný faktický materiál byl základem a příčinou věrohodnosti a platnosti jeho ideje, není tomu ovšem tak, neboť idea bere svou přesvědčivost ze svého nevědomého archetypu, který jako takový je obecně platný a pravdivý a věčně pravdivý bude. Avšak tato pravda je do té míry obecná a natolik symbolická, že vždy musí nejdříve vstoupit do momentálně uznávaných a uznatelných poznatků, aby se stala praktickou pravdou, jež má vlastní životní hodnotu. Co by byla např. kauzalita, která by nebyla znatelná v praktických důsledcích a praktických účincích?

Toto myšlení se snadno ztrácí v nesmírné pravdě subjektivního faktoru. Vytváří teorie kvůli teorii, zdánlivě s ohledem na reálné nebo alespoň možné skutečnosti, ale se zřetelným sklonem přecházet od ideového k pouze obraznému. Vznikají tím sice názory s mnoha možnostmi, z nichž se však žádná nestává skutečností, a nakonec jsou vytvářeny obrazy, které už vůbec nevyjadřují nic vnějškově skutečného, nýbrž jsou už „jenom“ symboly toho, co je naprosto nepoznatelné. Tím se toto myšlení stává mystickým a právě tak neplodným jako myšlení, jež se odehrává jen v rámci objektivních skutečností. Jako extravertní myšlení upadá v tomto případě na úroveň představování a prezentování faktů, tak se introvertní myšlení „vypařuje“ až v představování a prezentaci nepředstavitelného, které je dokonce mimo veškerou obraznost. Prezentace a představování faktů je nepopiratelnou pravdou, neboť subjektivní faktor je vyloučen a fakta se dokazují ze sebe samých. Podobně i představování a prezentace nepředstavitelného má subjektivně bezprostřední přesvědčivou sílu a dokazuje se svou vlastní existencí. První říká: Est, ergo est.7 Naproti tomu druhé říká: Cogito, ergo cogito.8 Introvertní myšlení hnané do krajnosti dospívá k evidenci svého vlastního subjektivního bytí. Naproti tomu extravertní myšlení dospívá k evidenci své úplné identity s objektivní skutečností. Tak jako extravertní myšlení popírá samo sebe tím, že se úplně rozplyne v objektu, tak se introvertní myšlení zbavuje veškerého a jakéhokoli obsahu a spokojuje se se svou pouhou existencí. Tím je v obou případech další postup života vytlačen z funkce myšlení do oblasti jiných psychických funkcí, které zatím existují v relativním ne uvědomění. Ochuzení introvertního myšlení o objektivní skutečnosti je kompenzováno množstvím nevědomých skutečností. Čím více se vědomí s funkcí myšlení omezuje na co nejmenší a pokud možno prázdný kruh, jenž se však zdá obsahovat všechnu plnost božství, tím více roste bohatství nevědomé fantazie s množstvím archaicky utvářených skutečností, s pandémoniem magických a iracionálních veličin, které dostávají zvláštní tvářnost vždy podle druhu funkce, jež prvně vystřídá funkci myšlení jako nositelku života. Je-li to intuitivní funkce, bude ta „druhá strana“ viděna očima takového Kubina nebo Meyrinka. Bude-li to citová funkce, vzniknou dosud neslýchané, fantastické citové vztahy a citové úsudky, které budou mít rozporný a nepochopitelný charakter. Bude-li to percepční funkce, objeví smysly něco nového, něco, co jedinec dosud nikdy uvnitř svého těla i mimo ně neprožil. Bližší zkoumání těchto změn může snadno dokázat, že zde vystupuje do popředí primitivní psychologie se všemi svými charakteristickými znaky. Je přirozené, že to, co je prožíváno, je nejen primitivní, nýbrž i symbolické, a čím starší a původnější to vypadá, tím je to slibnější pro budoucnost. Neboť vše staré v našem nevědomí znamená budoucí.

Za obvyklých okolností se nedaří ani přechod na „druhou stranu“, natož pak spásný průchod nevědomím. Přechod je obvykle znemožněn vědomým odporem proti tomu, aby se já podřídilo nevědomé skutečnosti a podrobilo se podmiňující realitě nevědomého objektu. Tento stav je disociací, jinými slovy je to neuróza, která má charakter vnitřního vyčerpání a nervového vysílení – tedy psychastenie.

Introvertní myslivý typ

Jako by dejme tomu Darwin mohl představovat normální extravertní myslivý typ, tak bychom mohli např. Kanta označit za protějšek, tedy jako normální introvertní myslivý typ. Tak jako první hovoří ve faktech, tak se druhý odvolává na subjektivní faktor. Zatímco Darwin se omezuje na širé pole objektivní skutečnosti, Kant si vyhrazuje kritiku poznání vůbec. Vezmeme-li např. Cuviera a srovnáme-li ho třeba s Nietzschem, vyhrotíme tyto protiklady ještě výrazněji.

Introvertní myslivý typ se vyznačuje primátem shora popsaného myšlení. Tento typ je – jako jeho extravertní obdoba – v rozhodující míře ovlivňován idejemi, které však nepocházejí z objektivně daného, nýbrž ze subjektivního základu. Bude se řídit svými idejemi a sledovat je jako extravert, avšak v opačném směru, nikoli tedy směrem navenek, ale dovnitř. Usiluje o prohloubení, a nikoli o rozšíření. Touto základní dispozicí se zásadním a zjevným způsobem odlišuje od své extravertní obdoby. To, co vyznačuje extravertní obdobu, totiž její intenzivní vztaženost na objekt, mu někdy téměř úplně chybí – jako ostatně každému introvertnímu typu. Je-li tímto objektem člověk, pak tento člověk zřetelně cítí, že vlastně přichází v úvahu jen záporně, tj. v mírnějších případech si bude uvědomovat svou zbytečnost a v horších případech se bude cítit přímo odmítán jako rušící. Tento negativní vztah k objektu, projevující se lhostejností až odmítáním, je charakteristický pro každého introverta a nesmírně ztěžuje i popis introvertního typu. Všechno má tendenci v něm mizet a být skryto. Jeho úsudek se jeví jako chladný, nepoddajný, svévolný a bezohledný, poněvadž je vztažen méně k objektu než k subjektu. Nelze vycítit nic z toho, co např. dodává objektu vyšší hodnotu, nýbrž úsudek vždy trochu objekt opomíjí a lze z něj vycítit převahu subjektu. Jednotlivci tohoto typu mohou být zdvořilí, laskaví a přívětiví, ale mnohdy mají tyto vlastnosti příchuť určité úzkostnosti, která prozrazuje záměr, jenž je v pozadí, totiž úmysl druhou stranu odzbrojit. Odpůrce má být uklidněn nebo zastaven, neboť by se mohl stát rušivým. Není sice žádným protivníkem, ale je-li citlivý, vycítí určitou odmítavou odměřenost, možná dokonce znehodnocení. Objekt je vždy do jisté míry opomíjen nebo je v horších případech z opatrnosti obklopen zbytečnými preventivními opatřeními. A tak tento typ rád mizí za mrakem nedorozumění, který je tím hustší, čím více se pomocí své méněcenné funkce kompenzačně pokouší přijmout masku určité uhlazenosti, která však křiklavě kontrastuje s jeho skutečnou povahou. I když se při budování svého světa idejí nezalekne žádného sebe odvážnějšího činu a nezabývá se žádnou myšlenkou proto, že by snad mohla být nebezpečná, rozvratná, kacířská nebo citově zraňující, zmocňuje se ho přece jen největší úzkost, jakmile by se měl tento odvážný čin stát vnější skutečností. To je mu proti mysli. A když už své myšlenky uvádí do světa, neuvádí je jako starostlivá matka své děti, nýbrž odloží je a nanejvýš se zlobí, když se samy nedokážou uchytit a prosadit. V tom mu „napomáhá“ okolnost, že mu většinou naprosto chybí praktické schopnosti nebo má v každém ohledu averzi vůči reklamě. Zdá-li se mu jeho produkt subjektivně správný a pravdivý, musí také být správný a ostatní se mají před touto pravdou jednoduše sklonit. Stěží asi půjde, aby někoho – hlavně někoho, kdo má vliv – pro svou věc získával. A pokud to učiní, udělá to většinou tak neobratně, že dosáhne opaku svého záměru. S konkurenty ve vlastním oboru mívá převážně špatné zkušenosti, poněvadž nikdy nedovede získat jejich přízeň; zpravidla jim dokonce dává na srozuměnou, jak zbyteční pro něj jsou.

Ve sledování svých idejí je tento typ většinou tvrdošíjný, svéhlavý a neovlivnitelný. S tím kontrastuje zvláštním způsobem jeho sugestibilita vůči osobním vlivům. Uzná-li zdánlivou neškodnost nějakého objektu, je tento typ nesmírně přístupný právě méněcenným živlům. Zmocňují se ho z nevědomí. Nechá se týrat a nejhanebněji vykořisťovat, jen když není rušen ve sledování svých idejí. Nevidí, jak je za zády olupován a prakticky poškozován, neboť jeho vztah k objektu je pro něj sekundární a objektivního hodnocení svého produktu si není vědom. Jelikož své problémy podle možnosti domýšlí, komplikuje je, a proto je stále zaujat všemožnými pochybnostmi. Tak jako je mu jasná vnitřní struktura jeho myšlenek, je mu nejasné, jak a kam patří do skutečného světa. On sám si jen těžko dokáže připustit, že něco, co je jasné jemu, se ještě nemusí jevit jasné každému. Jeho způsob chování a vyjadřování je většinou ztížen všelijakými přídavky, výhradami, ostražitostí, pochybnostmi, které pocházejí z jeho zamyšlenosti a rozpaků. Práce mu jde těžko od ruky. Buď je málomluvný, nebo narazí na lidi, kteří ho nechápou; tím si shromažďuje corpora delicti – důkazní materiál pro bezednou hloupost lidí. Pokud je náhodou někdy pochopen, propadá lehkověrnému přeceňování. Snadno se stává obětí ctižádostivých žen, které dokážou využít jeho nekritičnosti vůči objektu, nebo se z něho vyvine misantropický starý mládenec s dětským srdcem. Často je i jeho vnější vystupování neobratné, např. je úzkostlivě korektní, aby nebudil pozornost, anebo je pozoruhodně bezstarostný, dětsky naivní. Ve své speciální pracovní oblasti vzbuzuje u druhých nejsilnější odpor, s nímž neví, co si počít, pokud se nenechá strhnout svým primitivním afektem např. do právě tak jízlivé jako neplodné polemiky. V širším okolí je považován za bezohledného a autoritářského. Čím blíže ho lidé poznávají, tím se stává úsudek o něm příznivějším a nejbližší dokážou vysoce ocenit jeho intimnost. Vzdálenějším lidem se jeví jako naježený, nepřístupný a pyšný, někdy i zahořklý v důsledku svých nepříznivých předsudků vůči společnosti. Jako osobní učitel má malý vliv, poněvadž mentalita jeho žáků je mu neznámá. Učení ho v podstatě snad ani nezajímá, pokud pro něj zrovna není náhodou teoretickým problémem. Je špatným učitelem, poněvadž během vyučování přemýšlí nad učební látkou a nespokojuje se s jejím pouhým předáváním.

Čím výraznější jsou rysy tohoto typu, tím strnulejšími a tvrdošíjnějšími se jeho názory a přesvědčení stávají. Cizí vlivy jsou eliminovány, i osobně se stává pro vzdálenější lidi nesympatičtějším, a proto závislejším na blízkých lidech. Jeho řeč je osobnější a bezohlednější a jeho ideje se prohlubují, ale nejsou s to se už dostatečně vyjádřit v látce, která je ještě k dispozici. Tento nedostatek je nahrazen emotivitou a nedůtklivostí. Cizí vlivy, jež navenek příkře odmítá, se ho zmocňují zevnitř, ze strany nevědomí, a on proti nim musí hromadit důkazy, a to proti věcem, které se nezasvěceným jeví jako úplně zbytečné. Poněvadž se jeho vědomí nedostatkem vztahu k objektu subjektivizuje, jeví se mu pak jako nejdůležitější to, co se skrytě nejvíce dotýká jeho osoby. Začíná zaměňovat svou subjektivní pravdu se svou osobou. Nebude se sice osobně pokoušet někoho trápit pro jeho názory, pustí se však nakvašeně, jedovatě a osobně proti každé, byť sebeoprávněnější kritice. Tím se pozvolna v každém ohledu izoluje. Jeho zpočátku tvůrčí a plodné myšlenky se stávají destruktivními, poněvadž jsou otráveny kondenzátem zatrpklosti. S izolací navenek vzrůstá boj s nevědomými vlivy, které ho začínají pozvolna ochromovat. Zesílený sklon k osamělosti ho má ochránit před nevědomými vlivy, ale samota ho zavádí zpravidla hlouběji do konfl iktu, který ho vnitřně vyčerpává.

Myšlení introvertního typu je pozitivní a syntetické vzhledem k rozvíjení idejí, jež se ve vzrůstající míře přibližují věčné platnosti praobrazů. Uvolní-li se však jejich souvislost s objektivní zkušeností, stávají se tyto ideje mytologickými a pro okamžitou historickou situaci nepravdivými. Proto také má toto myšlení pro současníky hodnotu jen tak dlouho, pokud je ve zřejmém a srozumitelném vztahu s toho času známými skutečnostmi. Stane-li se však toto myšlení mytologickým, stává se bezvýznamným a ztrácí se v sobě samém. Relativně nevědomé funkce cítění, intuice a percepce, které jsou protějškem tohoto myšlení, jsou méněcenné a mají primitivně extravertní charakter, jemuž lze připsat všechny nepříjemné objektové vlivy, jimž introvertní myslivý typ podléhá. Opatření k ochraně sebe samého a překážky, které tito lidé kolem sebe obvykle budují, jsou dostatečně známé, takže si mohu ušetřit jejich líčení. To vše slouží k obraně proti „magickým“ vlivům; patří k nim i strach před ženským pohlavím.