Kevin Dutton, autor knihy, tvrdí, že mezi námi žijí tzv. "funkční psychopati", kteří, na rozdíl od svých "nefunkčních," vraždících protějšků, používají své psychopatické schopnosti chladného kalkulu, neochvějnosti a charizmatu k tomu, aby uspěli v normální společnosti, a že čím "psychopatičtější" v některých ohledech jsou, tím spíše skutečně uspějí.

Dutton v knize pátrá po tom, kdo vlastně psychopati jsou (a nejsou to, jak si obvykle myslíme, pouze monstra), ukazuje, že psychopatické spektrum má možná dva póly, kde na jednou jsou masoví vrazi, na druhém antipsychopati - elitní intelektuální šampioni, jakými jsou například budhističtí mniši -, ale možná má také podobu kruhu, kde jsou si psychopatičtí zabijáci a antipsychopaté blíž, než by se mohlo zdát. V hloubi naší pravěké minulosti pátrá po tom, co mohlo vznik psychopatie způsobit a jaké evoluční výhody měla - a stále má. Zavede nás do věznic a oddělení pro psychopaty, kde se seznámíme i s pohledem psychopatů samotných, a seznámí nás s předními současnými výzkumníky i s nejrozmanitějšími staršími výzkumy a případy. A to vše s lehkostí stylu a vtipem.

Prof. Kevin Dutton je výzkumný psycholog v Calleva Research Centre for Evolution and Human Sciences na Magdalen College při Oxfordské univerzitě. Je členem Královské lékařské společnosti a Společnosti pro vědecké studium psychopatie. Česky vyšla též jeho kniha Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu.

Knihu Moudrost psychopatů koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Maska příčetnosti

Psychopatie – stejně jako osobnost sama – se poprvé objevuje v dokonale zlomyslné a zcela nezaměnitelné podobě ve starém Řecku. Filozof Theofrastos (371–287 př. n. l.), následník Aristotelův, coby hlava peripatetické školy v Aténách líčí ve svém spisku Povahopisy56 třicet působivých morálních charakterů. Jeden z nich si zaslouží naši pozornost.

„Bezskrupulózní člověk,“ běduje Theofrastos, „půjde a vypůjčí si od věřitele peníze, které nikdy nesplatí… Na trhu připomene řezníkovi nějakou službu, kterou mu prokázal, a stoje vedle váhy hodí na ni kus masa, a může-li, tak ještě kost na polévku. Pokud uspěje, tím lépe, pokud ne, sebere aspoň kus dršťky a se smíchem zmizí.“

Přeskočte nyní pár tisíciletí až na začátek 19. století – a „člověk bez skrupulí“ je tu zase, tentokrát jako jeden z klíčových metafyzických hráčů v debatě o svobodné vůli. Je snad možné, dumají filozofové a lékaři, že určití morální provinilci, určití nehorázní „nemakačenkové“ nejsou prostě jenom „špatní“, ale na rozdíl od ostatních lotrů jsou navíc obdařeni nulovým chápáním následků svých činů? Přinejmenším jeden z nich si to rozhodně myslel.

Mohlo by vás také zajímat: Lidé lži - mrazivá anatomie lidského zla.

V roce 1801 francouzský lékař jménem Philippe Pinel poté, co s hrůzou zhlédl, jak jeden muž chladně, klidně a rozvážně ubil před jeho zraky psa, načmáral do svého zápisníku slova manie sans délire. Ještě v témže roce sestavil puntičkářský, vyčerpávající a na tu dobu velmi precizní popis tohoto syndromu. Dotyčný sice neprojevil ani nejmenší náznak lítosti nad svým činem, v mnoha dalších ohledech se však jevil zcela příčetný. Zdálo se, abych užil onu frázi, na níž se shodují mnozí z těch, kteří kdy přišli do kontaktu s psychopaty, jako by byl „šílený, avšak bez bláznění“. Manie sans délire.

Ukázalo se, že Francouz nebyl jediný, kdo takto uvažoval. Lékař Benjamin Rush, působící na samém počátku 19. století v Americe, vystavuje účet podobný tomu Pinelovu: stejně odporné chování a stejně bezstarostné myšlenkové procesy. Pachatelům těchto činů Rush přisuzuje „vrozenou, zcela neobvyklou zkaženost“, za níž „je zřejmě chybné uspořádání tělesných součástí, v nichž se soustřeďují morální schopnosti“.

„Vůle,“ pokračuje, „může být chorá, a to v mnoha případech u osob se zdravým chápáním… bezděčně podporuje brutální jednání prostřednictvím a působením vášní.“

Tím o pár set let předstihl moderní neurovědu. Není nutné, aby obrazně řečeno neuronální tsunami šílenství apokalypticky doráželo na břehy křišťálové logiky. Můžete být duševně zdraví i nezdraví zároveň.

Postupte o další půldruhé století… Za Atlantikem, na Medical College of Georgia, činí americký lékař Hervey Cleckley podrobnější inventuru la folie raisonnante. Ve své knize The Mask of Sanity, vydané v roce 1941, shrnuje následující, poněkud eklektický identikit psychopata. Je to podle něj inteligentní jedinec charakterizovaný emoční chudobou, absencí smyslu pro stud, egocentrismem, povrchním šarmem, nedostatkem pocitů viny a úzkosti, imunitou vůči trestu, nepředvídatelností, nezodpovědností, manipulativností a pomíjivým vztahovým stylem. Což je víceméně obraz poruchy, k němuž dospěli klinici v 21. století (s pomocí laboratorních výzkumných programů a vyspělých technik jako EEG a fMRI už začínáme chápat i důvody, proč tomu tak je).

Cleckleyho portrét je ovšem proložený tahy čehosi, co vypadá jako genialita. Psychopat je zde popsán jako ten, kdo má „chytrou a obratnou mysl“, „mluví zábavně“ a mívá „výjimečný šarm“.

V nezapomenutelné pasáži pak Cleckley popisuje nejniternější činnost mysli těchto sociálních chameleonů, dennodenní život za ledovou oponou bezcitnosti:

Psychopatovi je cizí to, co může být nazváno osobními hodnotami, a je zcela neschopný takovým věcem porozumět. Je pro něj nemožné se byť jen nepatrně zajímat o tragédii nebo radost či o snahu o lidskost, jak o ní pojednává vážná literatura a umění. Ke všem těmto záležitostem života je lhostejný. Krása a ošklivost, až na velmi povrchní vrstvu, dobro, zlo, láska, děs a humor pro něj nemají žádný skutečný význam ani nemají sílu s ním pohnout.

Psychopat navíc postrádá schopnost vidět pohnutí u ostatních. Jako by byl navzdory své pronikavé inteligenci k tomuto aspektu lidské existence barvoslepý. A vysvětlit mu to nemůžete, neboť ve sféře jeho vědomí není nic, co by onu propast nějakým přirovnáním přemostilo. Může opakovat slova a nenuceně tvrdit, že tomu rozumí, nemá však šanci, aby si uvědomil, že tomu nerozumí.

Psychopat, pokud jde o emoce, rozumí jejich slovům, jejich hudba mu však neříká nic.

Cleckleymu jsem přišel na chuť při jednom z prvních setkání s psychopatem. Joeovi bylo osmadvacet, vypadal lépe než Brad Pitt a měl IQ 160. Proč pocítil potřebu zmlátit na parkovišti tu dívku hlava nehlava, odvézt ji do tmy na okraj onoho severského města, opakovaně ji znásilnit s nožem v ruce, pak jí podříznout hrdlo a pohodit ji obličejem k zemi do kontejneru na opuštěném průmyslovém pozemku, se vymyká chápání. Části jejího těla se později našly v přihrádce na rukavice jeho automobilu.

Mohlo by vás také zajímat: Mohou neurovědci číst naše myšlenky?

V neosobní, dusivé atmosféře místnosti, v níž náš rozhovor probíhal, to lehce páchlo dezinfekcí. Seděl jsem u stolu naproti Joeovi, vzdálen od dělnické lokality, v níž k vraždě došlo, na miliony let. Zajímal mě způsob, jímž Joe ke svým rozhodnutím došel, stochastické nastavení jeho mozkového morálního kompasu. A měl jsem v rukávu tajnou zbraň, ďábelský psychologický trumf, jak to zjistit. Předložil jsem mu následující dilema:

Skvělý transplantační chirurg má pět pacientů. Každý z nich potřebuje jiný orgán a každý bez něj zemře. Naneštěstí žádné orgány k transplantaci nejsou zrovna k dispozici. Mladý, zdravý cestovatel, který zrovna projíždí kolem, přijde do lékařovy ambulance na běžnou prohlídku. Během ní doktor objeví, že jeho orgány jsou kompatibilní se všemi pěti umírajícími pacienty. Předpokládejme dále, že kdyby mladík zmizel, lékaře by nikdo nepodezříval. Měl by právo zabít mladého muže proto, aby zachránil život svých pěti pacientů?

S tímto morálním rébusem přišla poprvé Judith Jarvis Thomsonová,60 autorka pokusu s tlouštíkem a drezínou, který jsme probírali v 1. kapitole. I když je to jistě námět k debatě, většina lidí ho vyřeší snadno. Vzít mladíkovi život by bylo od lékaře morálně zavrženíhodné. Žádný lékař přece nemá právo usmrtit pacienta, a to bez ohledu na to, nakolik humánní či milosrdné se v tu chvíli zdá ospravedlnění jeho činu. Byla by to prostě jasná vražda. Ale jak se na to dívá někdo takový, jako je Joe?

„Vím, v čem je problém,“ vyjádřil se věcně, když jsem mu to předestřel. „Jestli všechno, co děláte, je leda hraní si s čísly, je to, do prdele, jasný, ne? Chlapíka zabijete a zachráníte těch dalších pět. Je to pragmatismus až na dřeň… Fígl je v tom, že o tom nesmíte zas tak moc přemejšlet… Bejt tím doktorem, nezabere mi to ani vteřinu. Pět za cenu jednoho, ne? Pět dobrejch zpráv – myslím rodiny těch lidí proti jedný špatný. To je výhodnej kšeft, ne?“

„Místo emocí mají čísla,“ řekl mi jeden zkušený soudní psychiatr, když jsme seděli v jeho pracovně a mluvili o psychopatech.

V Joeově případě je tomu tak doslova.

Knihu Moudrost psychopatů koupíte na našem e-shopu.