Poté, co o sobě autor knihy Rolf Sellin zjistil, že je vysoce citlivý (hypersenzitivní), vyvinul si způsoby a metody, jak s touto svou vlastností pracovat. Jeho kniha ale není určena jenom vysoce citlivým lidem - je pro všechny, kdo se potřebují naučit se o sebe lépe starat, být s sebou v kontaktu a začít si nastavovat hranice. 

V dnešním světě, kde „všechno je možné“, ale kde si v sobě na druhou stranu neseme evolučně zakotvený význam příslušnosti ke skupině, to vůbec není tak snadné. Jde vlastně o schopnost se vycentrovat – abychom věděli, kdo jsme, co cítí naše tělo, jaká je naše perspektiva a co je v našem zájmu. Cílem je, aby naše hranice byly pružné, takže nás neuzavřou, nýbrž budou fungovat na základě respektu (k sobě i druhým) a pomohou nám skutečně se s druhými setkat.  

Kniha obsahuje sebeposuzovací test, podněty pro sebereflexi a praktická cvičení i příklady z autorovy praxe. 

Ukázka:

S čím se můžeme setkat na cestě k vymezení

Ten, kdo se začne vymezovat, se občas dostane do situací, v nichž se mu navzdory očekávání ještě vymezení nezdaří. Na příkladu komunikativního vymezení jsme viděli, že jedním z důvodů pro takový nezdar může být, co ostatní očekávají: Lidé rádi vidí a slyší to, co znají a s čím počítají. Proto se může stát, že jste se sice třeba slovy dobře vymezili proti pokusu kolegy, který vás chtěl zase jednou přemluvit, abyste udělali něco, co je vlastně jeho práce, ale ke kolegovi vaše poselství neproniklo. Poté, co vás po léta znal jako člověka ochotného vždycky okamžitě vypomoct, když vás o něco požádá, bude i nyní očekávat stejnou reakci. Vaše „ne“ tedy za tímto filtrem očekávání uslyší jen tlumeně. Tady pomůže jen trpělivá tvrdohlavost, aby se vaše změněné chování také setkalo se změnou očekávání na jeho straně.
Ty největší překážky se však nenacházejí venku. Aspekty, které budou našim vlastním pokusům o vymezení podrážet nohy, jsou v nás samotných – jak v naší lidské povaze, tak v našich osobních zkušenostech a naprogramování.

Proč je tak těžké říct „ne“ a vymezit se

Mnohým lidem je zatěžko říct „ne“ nebo naznačit „Blíž tě nepustím!“. Možná si myslíte, že se to tak děje pouze vám, ale tato nechuť je rozšířenější, než byste si mysleli. A to z dobrého důvodu.
Když se podíváme zpátky do fylogeneze člověka, nezjistíme nic jiného, než že naši raní předkové žili společně v tlupách a klanech. Aby v přírodě přežili, byli zcela odkázáni na blaho své skupiny. Žít sám bylo nemožné – takový život by zřejmě netrval déle než několik dní. Jednotlivec by byl bezmocně vystaven útokům dravé zvěře. A jak by se mohl chránit proti jiným lidským tlupám? Ani lovit by jistě s velkým úspěchem nemohl. Každé zranění a kaž dá nemoc by bez podpory družiny rychle vedly k úmrtí. V takové době byla lidská existence odkázaná na přijetí tlupou. Vyloučení by znamenalo rozsudek smrti. Dokonce ještě ve středověku existoval trest vyobcování. V našich duších je i dnes hluboko zakotvený strach z vyloučení. Ten, koho společnost vyčlení, tuto zkušenost i v dnešní době většinou spojuje s pocitem existenciálního ohrožení, který často vůbec nelze vysvětlit reálnou situací.

Někdejší život v tlupách je v našich genech stále zakořeněný i z jiného pohledu. Představte si, že by vysoce postavený člen vaší tlupy náhle začal rychle prchat. Zřejmě by se dali do běhu také všichni ostatní, i když by se sami nepřesvědčili, že důvod k útěku skutečně existuje. Dostali by se tím do bezpečí. Pokud by se někdo rozhodl zjistit, jaké nebezpečí vlastně hrozí, stal by se zřejmě první obětí vlčí smečky nebo tlupy hyen. Ten, kdo se držel skupiny, přežil a mohl předávat dědičné informace dál. Vysvětluje se tím řada politických fenoménů. Vystoupení z řady například vyžaduje velkou uvědomělost, odvahu a energii. Proto lidé žijící v diktaturách často vykazují mnohem méně osobní odvahy, než by vlastně mohli. Proto nezúčastnění lidé často jen váhavě a nesměle přicházejí na pomoc obětem násilného útoku. Dokonce i nehody, kdy vozidlo v mlze vrazí do auta jedoucího před ním, jsou zapříčiněny na základě chování jedince v tlupě: Řidič v husté mlze je v bezpečí, když před sebou nevidí zadní světla jiného auta. Ve skutečnosti se pak ale cítí nejistý. Pokud se před ním náhle vynoří zadní světla automobilu, pravděpodobně si oddechne úlevou. Konečně se cítí opět bezpečně, jenže ve skutečnosti v bezpečí není. K vozidlu jedoucímu před ním se přiblížil příliš. Řidič vpředu zabrzdí a další průběh nehody si už dokážete představit sami…

Vyvíjíte sami na sebe stále větší tlak?

Musíme tedy počítat s tím, že říkat „ne“ a vymezit se pro nás není od přírody snadné. Lidé, kteří si uvědomili, že to takhle dál nejde a že se musejí lépe vymezovat, své problémy často zhoršují tím, že si dělají výčitky a obviňují sebe samé ze slabosti při vymezování. Potíže s vymezením jsou ovšem dědictvím evoluce. A jen velmi malý počet lidí měl v rodině pro správnou podobu vymezení vhodné vzory – natož pak aby nám o tom někdo doma nebo ve škole řekl něco konstruktivního.
Snižte tedy prosím míru tlaku, který na sebe vyvíjíte. Dokonce i tehdy, když to vzdáte a chováte se opět stejně jako dřív, není to ještě prohra. Možná znáte podobnou situaci: Zjistili jste, že je nezbytné vytvořit hranici, a možná už máte po ruce i vhodnou metodu, jak to udělat. A přesto v závěru zase vyklidíte pole nebo proti své vůli někomu vyhovíte či ustoupíte. Takové nezdary se stávají, neměli byste si je však vysvětlovat jako své selhání. Konstruktivnější bude, když z nich pro sebe vyvodíte ten či onen poznatek o sobě samých. Dívejte se na ně jako na příležitost dalšího uvědomění. Co všechno tu hraje roli? Co přesně vedlo k tomu, že jste nakonec podlehli? Při důkladnějším pozorování většinou vyjde najevo, že v tom byl zapletený nejméně jeden z následujících aspektů.