Marie Montessori přednášky proslovila v roce 1946 na výcvikovém kurzu pro učitele v Londýně. Postupem času se tyto přednášky staly základem všech výcviků AMI (Association Montessori International) pro věk 3-6 let.

Přednášky totiž nedostižným způsobem představují souhrn základů učení Marie Montessori, jelikož obsahují jasná a přesvědčivá vodítka pro porozumění i implementaci jejích pedagogických principů a praktických postojů, což je činí mimořádně vhodným výchozím bodem pro všechny, kdo mají v úmyslu vyučovat podle metod Marie Montessori.

Texty přednášek sice dlouhá desetiletí kolovaly mezi montessori školiteli, ale knižního vydání se dočkaly až v roce 2012. Naše vydání je jejich první vydání v češtině.

Kniha vychází za podpory Montessori Institutu Praha.

Maria Montessori (1870-1952) se narodila v Chiaravalle v Itálii. V roce 1896 se stala první ženou, která vystudovala lékařství na univerzitě v Římě, a v tomtéž roce zahájila výzkum vzdělávání duševně postižených dětí. Svou prací navázala na činnost francouzských lékařů J. M. G. Itarda a E. Seguina. Na základě dlouholetých zkušeností došla k závěru, že by bylo možné aplikovat obdobné metody také ve výuce normálních dětí předškolního věku, se kterými začala pracovat v soukromých i státních školách v Římě. Čelila přitom opozici ze strany zastánců ortodoxních metod vzdělávání, měla však značnou podporu z řad nadšených reformátorů.

V roce 1904 byla jmenována vedoucí katedry antropologie na římské univerzitě a roku 1922 vrchní školní inspektorkou v Itálii. Vzdělávací systém, který vytvořila, je dnes rozšířen v řadě zemí světa.

Ukázka:

Mravní výchova

Devětadvacátá přednáška – 3. prosince 1946

Mám tu dlouhý seznam dotazů, které jste mi poslali a na které byste ode mě chtěli odpovědět. Požádali jste mě, abych promluvila o mravní výchově, sociální výchově, normalizaci, zásahu učitele a o vztahu mezi rodiči, dětmi a školou.

To jsou známé otázky, které patří do minulosti; je to, jako by je položil nějaký předek. Jsou odrazem běžných předsudků o vzdělávání. Mravní výchova, jako náprava mravních vad, je základem starého vzdělávání. Pro vzdělávání bez ní tu ještě není pochopení. Kolikrát jsem slyšela někoho říkat: „Odstraňte ze škol rákosku a učitelé to rovnou mohou vzdát.“ Výuka a náprava jsou základem staré formy vzdělávání. Vždy se myslelo, že bychom měli vyučovat morálku a být vzorem. Rodiče a učitelé spolupracovali na tom, aby děti cvičili, trestali a byli pro ně vzorem. Podívejte se ale na lidi v tomto světě a pak si je představte jako mravní vzory pro budoucí občany světa!

Čtěte také: Maria Montessori - Objevování dítěte.

Další otázka, která se často ozývá, zní: „Jestliže vaše metoda pomáhá jednotlivým dětem v jejich vývoji, jak je pak připravit na společenský život?“ Proč by měli stát jednotlivec a společnost proti sobě? Společnost se skládá z jednotlivců – proč by se společnost neměla zlepšit, když pomůžeme jednotlivci? Pokud pomůžeme jednotlivci, neznamená to, že se z dítěte stane poustevník. Děti se nestanou poustevníky či osamělými mnichy v izolaci horských jeskyní. Morálka – to jsou jednoduše pravidla společnosti, bez společnosti neexistují. Je to společnost, kdo rozlišuje mezi dobrým a zlým; bez společnosti by žádná morálka neexistovala. Když někoho zavřete na samotku, jakou mravní výchovu mu můžete dát? Řeknete mu, ať nezabíjí mouchu na zdi – nebo co? Je zřejmé, že morálka vychází ze sociálního vztahu s ostatními lidmi a je absurdní si představit vzdělávání, mravní výchovu bez společnosti. Vzdělávání probíhá podle mylné koncepce. Je chyba si myslet, že člověk může dítěti všechno představit – morálku, charakter atd. Je mylné si myslet, že jsou to oddělené věci, protože všechny dohromady tvoří jeden celek. Lidský jednotlivec se nemůže vyvíjet bez společenského života. Když se mě zeptáte, jak napomoci rozvoji charakteru, mohu říct jen tolik, že charakter nemohu rozvíjet. Co mohu udělat, abych lidem dala charakter? To je zastaralá myšlenka. Všechny tyto otázky však vedou k mnohem závažnějším otázkám.

Nemůžete vytvořit program mravní výchovy, protože mravní výchova musí být různá pro různé věkové skupiny. Děti nejsou v každém věku stejné. Například od narození do šesti let se musí mravní výchova přizpůsobit psychologii tohoto období. V chování malých dětí je spousta chyb, které chtějí lidé opravovat. Zvláštní formě nepatřičného chování malých dětí se říká zlobení. Zlobení ve skutečnosti není mravní otázkou. O těchto dětech neříkáme, že jsou zlé, říkáme, že jsou obtížné. To je současný problém – problém obtížných dětí –, který je téměř nemožné vyřešit. Dobré úmysly rodičů a učitelů tyto obtížné děti nevyvedou z míry. Objevila se tu tedy další skupina lidí, kteří přinášejí odpovědi na tento praktický problém současné společnosti: psychologové. Vytvořili zvláštní instituce nazvané Child Guidance Clinics (Kliniky vedení dětí). Novou myšlenkou je vedení, ne trestání. Tyto kliniky jsou spíš jako nemocnice.

To je tedy ten skvělý vývoj současné společnosti: obtížné děti jsou umísťovány do nemocnic, a ne do rohu školní třídy! Nenapravitelné, zlobivé chování se považuje za nemoc. Rodiče a učitelé nemohou nic dělat, stejně jako psychologové, protože obtížných dětí je čím dál více. Dříve nebyla tato otázka tak důležitá, protože děti se usměrňovaly trestáním, ale dnes je to jako povodeň. Je to, jako by se Temže, ta krásná řeka, vylila z břehů. To by byla katastrofa. V našem dnešním světě roste počet zlobivých, nenapravitelných dětí a zdá se, že dospělí jsou bezmocní a nemohou tomu zabránit. Všichni se snaží najít příčinu této špatnosti v dětech.

Čtěte také: Maria Montessori - Absorbující mysl.

Nesmíme si myslet, že děti v roce 1946 jsou z ničeho nic horší. Není to výsledek evoluce; děti jsou nutně více či méně stejné jako vždy. Na vině tedy nejsou děti. Není to ani otázka, která by se vztahovala pouze k dětem. Podmínky, v nichž dnešní děti žijí, jsou údajně lepší než kdy dříve. Jsou dobře krmené, mají dobré šaty, spoustu čerstvého vzduchu, zahrady, parky, školy, rodiče, kteří jsou vzdělanější v otázkách svobody, atd. Ubozí rodiče jsou rozčarovaní, zklamaní. Tato otázka se musí lišit od standardních otázek po nápravě dětí – stanovení mravních vzorů, zlepšení fyzických podmínek a tak dále.

Příčina je nutně v nedostatku nějakého prvku, který je pro život zásadní. Musíme na tento prvek ukázat. Takový výzkum dnes potřebujeme, abychom pomohli každému. Tento chybějící prvek je nutně psychologické povahy, něco, co zatím neznáme nebo co nebereme do úvahy. Tyto kliniky jsou symboly okamžiku. To, na čem se všichni shodnou, je, že děti nejsou z mravního hlediska špatné; jejich obtíže se podobají nemoci. Poté, co děti dosáhly věku sedmi let, už společnost tolik nepohoršují. Lidé si moc nestěžují na děti mezi sedmi a dvanácti lety, protože to je šťastné období. Školy pro tyto děti se nazývají základní. Děti tohoto věku mají dobrý smysl pro to, co je dobré a špatné, a tak během tohoto období mravní výchova dětem pomůže. Mravní výchova nepomůže malým dětem, protože je otázka dobra a zla nezajímá. Věk základní školy je věkem skautského hnutí, které také nabízí mravní výchovu. Skauti se učí pomáhat ostatním atd. Těmto principům se nejen učí, ale také je praktikují. Myslím si, že skautské hnutí je pro toto období života velmi vhodné a napomáhá mravnímu vývoji.

Pak přichází adolescence. Dnes se hodně mluví o problémech dospívání, protože je tolik mladistvých delikventů. Je to obrovský problém, zejména v Americe. Mladistvých delikventů je tolik, že pro ně musí být zvláštní vězení, nejen nemocnice. Je to strašlivý problém a oni potřebují zvláštní zacházení a lásku.

V péči o děti každého věku a všude nutně něco chybí. To je něco, nad čím se musíme vážně zamyslet. Možná se v tomto složitém světě změnilo lidské chování; možná člověk přehlíží něco zásadního, nějak se změnil rodinný život a děti jsou prvními obětmi této lhostejnosti. Musíme se na děti dívat z tohoto úhlu pohledu.

Mravní a sociální výchova jsou tak úzce provázány, že musíme nějak nově přispět k mravní hygieně. Je zřejmé, že tyto děti trpí. Je také evidentní, že současná psychologie nestačí. Fakta ukazují, že všechno, co jsme dosud dělali pro mravní výchovu, je nedostatečné. Otázka mravní výchovy není tak jednoduchá jako dřív. Je potřeba doplnit nějaký prvek odpovídající současné formě společnosti, která se od té dřívější liší. Vztah mezi rodinou, učitelem a dětmi musí být harmonický, protože školní prostředí hraje větší roli, než tomu bylo dřív. Jak učitelům, tak rodičům se musí dostat nového psychologického poznání, které tu dříve nebylo. Je třeba vyvinout především mravní a mentální hygienu, abychom mohli děti ochránit. Po všeobecném zavedení umělé stravy pro děti se objevil problém. Bylo třeba najít správné složení a dezinfi kovat používané náčiní. Jako první se těmto technikám musela naučit matka a pečovatelka. I učitel musí něco vědět o nemocech vyvolaných bakteriemi. Když se hlásalo, že každá domácnost musí mít vlastní zdroj vody v zájmu hygieny, bylo na úředních orgánech města, aby dodávku vody zajistily. Dobré úmysly samy o sobě nestačí. Dnes potřebujeme pozitivní příspěvek ke zlepšení lidské duše. Musí tu být mentální a mravní hygiena, k níž bude přispívat rodina, škola i město. To zajistí pokrok civilizace.

Pokrok a růst jednotlivce jsou velmi důležité. Pokrok je péče o duši, o jednotlivce ve vztahu k jeho prostředí. Nejde o to nejprve udělat něco pro jednotlivce a poté něco pro společnost, protože jádro problému tkví ve společnosti. Musíme vidět jednotlivce na jeho místě ve společnosti, protože žádný jednotlivec se nemůže vyvíjet bez vlivu společnosti. Je to jako potrava pro tělo – můžeme mluvit o jídle, ale když žádné není, náš žaludek nemá co trávit. I když máme plíce, nemůžeme dýchat bez vzduchu.

Z psychologického hlediska si jednotlivec bere všechny prvky pro svůj vývoj z duševního prostředí. K jakým závěrům pak tedy dojdeme? No, jsou to obtížné otázky vyžadující hlubší studium. Když vidím, jak dnes roste počet zlobivých a obtížných dětí, nechápu to jako otázku dětské morálky. Není to něco špatného v jednotlivých dětech, je to spíš otázka něčeho, co chybí v rodičích, a proto je třeba směřovat pozornost k nim, a ne k malým dětem. Máme-li zlepšit podmínky pro děti, nejprve se musíme zamyslet nad rodiči.

Nejprve musíme změnit dospělé lidi, kteří se tak úzkostně zabývají mravní výchovou dětí. Dospělí se musí přizpůsobit potřebám doby. Ústředním bodem pro malé děti je jejich potřeba jít určitým směrem k dospělému. Dospělí jsou neznalí a vidí děti pouze v určitém světle – vidí jen jejich zlobení. Pokud ale máme zlepšit lidstvo, musí být dospělí lepší. Musí být méně pyšní, méně sobečtí a méně diktátorští. Dospělí se musí sami na sebe podívat a říct: „Ano, chápu, v čem je problém.“

Knihu Londýnské přednášky koupíte na našem e-shopu.