Vyloučení je bolestivé vždy, tím spíše, odehrává-li se ve vlastní rodině. Ovšem trápení z toho, že jste - z jakéhokoliv důvodu - nemilovaným dítětem, stigmatizovaným a vyčleňovaným, zkrátka černou ovcí, v žádném případě nekončí na hranicích původní rodiny: obvykle prostupuje životy postižených a ovlivňuje jejich sebevědomí a vztahy po celý život. Pro černé ovce jsou typické pocity viny a studu, přestože objektivně viděno tito lidé nic špatného neudělali. Mnozí i po letech hledají vinu v sobě a - paradoxně - se bojí, aby neukřivdili své rodině, aby neprojevili nevděk. 

Psychoterapeut a specialista na šikanu Peter Teuschel v knize ilustruje mnoho aspektů nespravedlivého zacházení a systematické diskriminace v rodině. Poskytuje vhled do rodinné dynamiky, která může stát za takovým chováním. Pro černé ovce je pochopení těchto souvislostí prvním krokem k osvobození. Poté se jim mohou otevřít cesty k tomu, aby tento „osud“ nechali za sebou. 

Kniha poskytuje lidem se zkušeností černé ovce rodiny mnoho terapeutických doporučení: tím klíčovým je podle autora vytvoření si emocionálního odstupu od rodiny. Dále je to kontrola vlastních impulzů a nutnost naučit se soustředit na vlastní hodnoty a osvobodit se od závislosti na uznání druhých. 

Kniha obsahuje i množství kazuistik z autorovy psychoterapeutické praxe. Určena je jak psychoterapeutům, tak klientům s tímto druhem obtíží.

Z německého originálu Das schwarze Schaf  přeložil Petr Babka.

Kniha vychází i jako e-kniha.

Ukázka:

Kukaččí mláďata, sluneční ptáci a ti normální

Dvojím loktem

Rozhodujícím bodem v prožívání žen a mužů, kteří se ve své rodině cítí ukřivdění nebo znevažovaní, je pocit nespravedlnosti. Ta může mít mnoho tváří.

„Jako dítě mě dali k prarodičům,“ vypravuje Marianna (53 let), „musely mi být tak čtyři roky. Můj bratr, který přišel na svět rok po mně, vyrůstal u rodičů. V pozdějších letech to potom probíhalo tak, že já jsem o prázdninách zůstávala u babičky a dědy a rodiče jeli s mým bratrem na dovolenou.“

Jiný osud měl Robert (26 let): „Moje dvě sestry jsou o víc než deset let starší než já. Rodiče už další dítě vlastně nechtěli. Já jsem přišel na svět jako neplánovaný benjamínek. Kam moje paměť sahá, dávali mi moji rodiče najevo, že by jim bylo milejší, kdybych se vůbec nenarodil. Já jsem jim pouhou svou existencí nějak překazil plány.“

Někdy je znevýhodňování spíše subtilní, například u Manuely (33 let): „Dlouhou dobu jsem si myslela, že si všechno jenom namlouvám. Moje starší sestra toho směla samozřejmě vždycky víc než já, prostě proto, že byla starší. Ale kdykoli jsem se na něco zeptala, reagovala matka mnohem podrážděněji než na ni. Jen jsem ji oslovila, už svraštila čelo. Na sestru se smála. Měla prostě mnohem menší trpělivost se mnou než s mou sestrou. Když jsme byly starší, jen Charlottu [sestru] vždycky přibírali do rodinného rozhodování, a to i ve věku, kdy už bych jistě mohla diskutovat s nimi. Ale moje argumenty prostě nebrali vážně. Kromě toho ji vždycky oslovovali úplným jménem, zatímco moje zkrátili na ‚Manu‘. Nemyslím si, že by to mysleli jako roztomilost. Spíš mě nikdy nebrali jako úplnou. Je ode mne dětinské, když o něčem takovém přemýšlím?“

V jiných případech člověk při poslechu jen žasne, jak křiklavá nespravedlnost to byla. Třeba v případě Manfreda (44 let): „Kam moje paměť sahá, otec mě hrozně tloukl, a to i kvůli maličkostem. Když jsem odmlouval, stanovil otec přesnou dobu večer, kdy si mne ohne přes koleno. Říkal přitom: ‚To aby ses měl nač těšit.‘ Nebo když mi nechutnalo něco z jídla. To museli hned všichni u stolu přestat jíst a dívat se na mne, dokud jsem do posledního sousta nesnědl právě to, co jsem nechtěl jíst. A samé takové věci. Teď by si někdo pomyslel, že byl můj otec sadista, ale k mému staršímu bratrovi a k mladší sestře byl vždycky laskavý a milý. Já jsem pro něj byl prostě otloukánek. Když jsem se ho jednou zeptal, proč to tak je, dal mi nejdřív pohlavek. Pak se na mě hrozně zle podíval a řekl: ‚Nemel takové hlouposti, ty debile! Radši přemýšlej o tom, proč musíš od rána do večera zlobit mne a svoji matku. Ty nejsi dobrý kluk!‘ Ta poslední věta mi zní v uších dodnes. To mě nějak totálně odrovnalo a extrémně znejistilo. Někdy jsem si říkal, že třeba jsem posedlý ďáblem a jen o tom nevím.“

Manfreda otec ve věku 16 let ze dne na den vyhodil z domu. Přístřeší našel u tety. Potom otce skoro 30 let neviděl. Teprve krátce před otcovou smrtí došlo opět ke kontaktu (v rámci terapie, kterou Manfred absolvoval). O tomto setkání budu ještě vyprávět na jiném místě knihy. 

Když člověk poslouchá příběhy černých ovcí, dojde mu, že nerovné zacházení ve srovnání s ostatními členy rodiny se dá většinou rozčlenit do tří skupin:

1. Znevýhodňování nedostatkem

Dítěti se upírá něco důležitého. Může tu být nedostatek náklonnosti, nedostatek něhy. Ale také to, jestli dítě berou vážně, akceptují je a respektují, patří do této kategorie. Někdy se znevýhodňování projevuje i v materiálních věcech: dítě má menší kapesné, nedostává dárky. Neméně významné je, že se dítěti upírá vzdělání: nesmí chodit na střední školu jako jeho sou rozenci, ale pošlou ho do učení. Také vyloučení z rodinného života patří do této skupiny: zatímco rodina jede na výlet, černá ovce musí zůstat doma a dělat úkoly. Nejhroznějším projevem tohoto aspektu je, když rodina jednoho člena prostě vyhodí z domu. Na princip upírání něčeho v knize ještě nejednou narazíme.

2. Znevýhodňování přílišností

Černá ovce má nějakou povinnost. Na rozdíl od ostatních členů rodiny musí více nebo tvrději pracovat. Je stále pod tlakem, je vydírána, vykořisťována. Zejména ve vyprávěních žen a mužů, kteří se starají o své letité rodiče, se dozvídáme o vyděračském šikanování toho dítěte, které v péči o rodiče obstarává hlavní práci. Ale patří sem též neustálé telefonáty, zahrnování výčitkami a očekávání trvalé ochoty k telefonování.
Oba uvedené principy chodívají samozřejmě i ruku v ruce. Pak je kupříkladu dcera, která léta pečuje o matku, znevažována oproti sestrám, nedostane se jí laskavého slova, zachází se s ní jako s Popelkou. Zároveň má být stále k dispozici, o všechno se starat, nepřiznává se jí vlastní soukromý život.

Proč na to někdo přistupuje? Této otázce se ještě budeme věnovat, na tomto místě jen tolik: ne všechny řetězy jsou viditelné a rodinná „pouta“ mohou nabýt podoby okovů.

3. Znevýhodňování jednoznačně patologickými způsoby chování

Záměrné týrání, perverzní získávání požitku z utrpení člena rodiny, často ve spojení s aspekty zneužívání či mobbingu, to jsou věci, které patří do této skupiny. Ačkoli se vyskytují výrazně vzácněji a jejich líčení je v některých případech těžko snesitelné, musíme je na tomto místě uvést. V kapitole o „hororových rodinách“ se těmito případy budu zabývat.

Vzhledem k tomu, že všechny tyto škodlivé způsoby chování se mohou objevovat i v rodinách, kde jimi trpí více jejich členů (kupříkladu všechny děti), bych na tomto místě rád opětovně zdůraznil, že specifi cká situace černé ovce je důsledkem faktu, že je tomuto znevýhodňování vystavena jako jediný člen rodiny. Ostatní v rodině tvoří pospolitost, z níž je černá ovce nerovným zacházením vyčleněna. Není přitom důležité, jestli jsou na tom ostatní členové rodiny stále dobře. V některých rodinách na tom není dobře více členů, ale přesto je zřejmé, kdo je černá ovce. Mnoho žen a mužů si svou zvláštní roli v rodině neuvědomuje, ale většinou začnou být velmi zadumaní, když se jich zeptáme, jestli se v jejich případě náhodou nenajde nerovné zacházení, jestli se neměří dvojím metrem.

V rámci uvedených tří základních principů rodinného vyčleňování a znevýhodňování existují rozmanité varianty, směsi a kombinace. Černým ovcím se vyplatí přiřadit si zkušenosti s rodinou k těmto kategoriím. Poskytne jim to přehled a strukturu a budou díky tomu moci přistoupit k tomuto emocionálnímu tématu s klidem a rozumně.

A když už uvažujeme o ostatních členech rodiny: Proč vlastně černé ovci nikdo nepomůže? Jak to, že se nenajde nikdo, kdo by ji bránil, chránil, utěšoval?